Těhotenství - nesmyslné myšlenky

  • Fotoalbum (0)
  • Sledovat e-mailem
  • Přidat k oblíbeným
  • Zapnout podpisy
  • Hledání v tématu
Anonymní
19.5.22 11:26

Těhotenství - nesmyslné myšlenky

Ahoj, potřebuju se svěřit s slyšet nějaké názory, protože nikomu ze svého okolí nemůžu ani náhodou říct, co se mi honí hlavou.

Roky jsme si přáli dítě, byla jsem vážně nešťastná, že se to nedařilo. Byly to strašné roky, ivf, potraty, přišlo mi to jako peklo. Mockrát jsem přemýšlela, jestli to nevzdat a nežít prostě bez dětí, manžel si to představit uměl a mockrát říkal, že jestli v tom pokračovat nechci, netrvá na tom, abych se dál tak trápila, budeme jen spolu. Já si byla pokaždé stoprocentně jistá že ne, že prostě dítě ve svém životě potřebuju, záviděla jsem všem rodinám, snila o tom, jak budu vychovávat dceru nebo syna. Dávno mám za sebou období nějakých večerních zábav a kafíček s kamarádkami, kariérní ambice taky už nemám, co jsem chtěla jsem si splnila, těšila jsem se na úplně jiné starosti. Děti miluju, hlídám, ráda s nimi trávím čas. Život bez dětí mi připadal strašně prázdný a nevěděla jsem co s ním v případě, že se to nakonec už nepodaří.

No, podařilo se, jsem těhotná a těhotenství probíhá v naprostém pořádku. Vím moc dobře že až do porodu si ničím nemůžu být jistá, ale tentokrát všechno nasvědčuje, že se dítěte snad dočkáme. Manžel je šťastný jako blecha, pečuje o mě jak o princeznu, plánuje co budeme dělat až budeme konečně tři. Moje doktorka která se mnou ty roky trápení prožívala byla úplně naměkko, když mi těhotenství potvrzovala, tak moc mi to přála. Nejlepší kamarádka se rozbrečela štěstím za mě. A já, místo abych byla nejšťastnější na světě, netuším co se to se mnou děje. Honí se mi hlavou, jestli by nám bývalo nebylo líp, kdybychom zůstali bezdětní (nebylo, vím to rozumem že je to blbost, já jsem prostě šťastná nebyla a pořád by mi něco chybělo). Jestli to s dítětem nebude jeden velký horor, jestli vůbec zvládnu být máma. Jestli by všechno nebylo lepší tak, jak to je. Vůbec sama sobě nerozumím co blbnu, přála jsem si nejvíc na světě otěhotnět, pořád jsem si říkala, že třeba už na vánoce budu těhotná, třeba už na narozeniny, a dokud to nepřišlo, vždycky jsem to obrečela…a okamžikem, kdy se to stalo tak místo abych z dětí byla na větvi ještě víc a pod těhotenskými hormony vybírala výbavičku, tak takhle. Nejradši bych o svém těhotenství ani s nikým nemluvila, vadí mi otázky na týden, termín porodu a tak, je mi nepříjemné mluvit o budoucnosti. Myslíte, že jsou to nějaké zblázněné hormony či co? Co se sebou mám proboha dělat? Nebo je to nějaká divná obranná reakce, protože už mi víc těhotenství nevyšlo, spolu se strachem z nové role? Jsem ze sebe nešťastná :,(

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
239
19.5.22 12:04

Myslím, že odpověď je ve vaší poslední otázce. Tolik zklamání máte za sebou a najednou to vypadá tak dobře a to vysněné se pomalu stává realitou a příjde úplně jiná situace, jiná životní role. Krok do neznáma. Člověk o sobě pochybuje, a je to normální. Lidi, kteří mají silný pocit zodpovědnosti jsou z toho více vyjukaní než ti, co je jim to tak nějak jedno a dítě příjde jako náhoda a vlastně ho ani moc nechtějí.
Je to hodně primitivní příměr, ale je to jako když plánujete vysněnou dovolenou, máte letenky, termín a strašně se těšíte, bojíte se, aby se něco nepos… A pak příjde dva tři dny před cestou a najednou se člověk vůbec netěší, vidí ta samá negativa cesty, únava, přesuny, že budete muset mnohokrát vystoupit ze své konfortní zony, bavit se s cizíma lidma, něco zařizovat. Ale nakonec je to vlastně super a vzpomínáte na to ráda. Obavy jsou normální a přirozené. Zkuste o tom mluvit s partnerem, jak to cítí on, možná vás překvapí, že má vlastně podobné myšlenky, ale nechce je ventilovat, aby vás nerozhodil.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
19.5.22 12:18

@Nefesh
Díky moc za takovou odpověď, že někdo nemá dojem, že jsem úplný blázen :zed:.

Manžel mě takové pocity při minulém těhotenství, to jsem ho já uklidňovala a byla úplně přesvědčená že bude všechno v pohodě, že všechno zvládneme, i jsem sama pro sebe byla přesvědčená, že kdyby se nějak v nové roli nechytal (když měl ty pochybnosti on, ne že já bych o něm jako o otci nějak pochybovala), všechno zvládnu kolem dítěte i sama a pomůžu mu se postupně zžít a zase se najít. Tehdy to bohužel nedopadlo dobře a pak jsem ani za nic nemohla otěhotnět znovu. Teď zase on nevidí problém, vidím na něm, jak je v pohodě, má stále dobrou náladu, těší ho všechny přípravy - je to jiné než tenkrát, už nepochybuje o ničem. Neumím si představit mu o takových myšlenkách říct, sama se za ně vlastně stydím - několik let jsem vyváděla všechno možné i nemožné abych se dítěte dočkala, do velké míry tomu podřídila náš život, obětovala cokoli, peníze nepočítala už vůbec, a teď kdybych mu řekla, že si vlastně nejsem jistá, musel by si říct, že jsem se zbláznila :zed:.

  • Citovat
  • Nahlásit
261
19.5.22 12:36

Přijde mi, žeje to vlastně i tak trochu šok, po letech snažení a zklamání, teď se přepnout do jiného módu, ale jsou tu opět obavy, jak to všechno bude. No nápor na psychiku, jak blázen. Samozřejmě gratuluju a přeju, ať jde vše dobře.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
19.5.22 12:44

@Mariambiska
Děkuju, je to pravda, že to šok je, sice jsem si to moc přála, ale vlastně už jsem to nečekala, nic nebylo jinak, nebyl žádný „důvod“, aby se to zrovna povedlo. Dlouho jsem si říkala, že už to tu bylo několikrát, že těhotenství může zamlknout, že můžu potratit, nemusí být v pořádku screening, že se nemůžu upínat na to, že dítě mít budu…vlastně až teď se s tím nějak vyrovnávám, že se nic z toho tentokrát nestalo.

  • Citovat
  • Nahlásit
1256
19.5.22 12:58

To jsou hormony, strach a vsechno dohromady. Kazda zenska o sobe pochybuje, jestli bude dobra mama, i ty ktere zbesile vybiraji vybavicku a pysne upozornuji na sve rostouci brisko. Jen to nedavaji znat, ale maji uolne stejny strach :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
239
19.5.22 12:59

Já myslím, že jsou to opravdu obavy z toho, jaká bude vaše nová role. Dříve jste si to mohla jen představovat, teď je to už prakticky tu. Když jsme čekali naše první (ve 14tt to nedopadlo) tak v době, kdy bylo ještě všechno v pořádku a už jsme věděli, že čekáme, tak v jednu chvíli dostal přítel panický záchvat, což mi ale řekl až později, nepoznala jsem to na něm. Řekl mi, že mu prostě najednou plně došlo, že bude táta a jestli to vůbec zvládne. A přitom mi přišel celou tu dobu dost v pohodě a nad věcí, ale uvnitř byl z toho dost vystresovaný, což jsem vůbec nevěděla, překvapilo mě to. U vás je to navíc ještě vliv hormonů, zkusila bych se těmi myšlenkami moc nezabývat, i když je to někdy těžký.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
849
19.5.22 13:26

Strach, šok, hormony a všechno dohromady.
Hlavně buď v klidu. Já se taky dlouho snažila, snila a mám pochybnosti. Ve věcech jako, co když nebudu umět kojit, co když nebude dobře mluvit? Co když mu nebudu umět vysvětlit matematiku? :D
Neboj se, zvládáš to. :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
863
19.5.22 13:40

Nejsi blázen. Souhlasím s tím, co ti psali výš. Jen bych se opakovala. Tvoje pocity jsou pochopitelné a nemusíš se za ně stydět…já jsem měla hodně podobné pocity a akorát jsem celé těhotenství až do konce byla pripos.rana strachy, aby se na poslední chvíli něco nepokazilo… A taky jsem o těhotenství nerada mluvila s jinými lidmi a ani jsem to moc lidem neřekla, že čekáme dítě… Tvoje pocity jsou fakt v pohodě, jen je to tak trochu tabu. Málokterá těhotná se s tím svěří, protože převládá u druhých názor, že každá těhotná má být šťastná a užívat si to. V dnešní době si mají vůbec všichni všechno užívat 😅 držím palce, ať vše dojde do šťastného konce k porodu :wink:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
19.5.22 14:11

@adamcoka
Tak to já spíš u toho miminka - co když bude pořád řvát a já ho nebudu umět uklidnit, co když s ním nenavážu pěkný vztah a nebudeme spolu vycházet, nebude poslouchat, budeme bojovat…

Díky za uklidnění, fakt moc :). Ještě po té dlouhé snaze mám asi pocit že mám povinnost být nadšená a šťastná až na půdu, a všichni to ode mě čekají… ale je pravda že se to asi obecně čeká od všech těhotných automaticky.

  • Citovat
  • Nahlásit
849
19.5.22 14:29
@Anonymní píše:
@adamcoka
Tak to já spíš u toho miminka - co když bude pořád řvát a já ho nebudu umět uklidnit, co když s ním nenavážu pěkný vztah a nebudeme spolu vycházet, nebude poslouchat, budeme bojovat…Díky za uklidnění, fakt moc :). Ještě po té dlouhé snaze mám asi pocit že mám povinnost být nadšená a šťastná až na půdu, a všichni to ode mě čekají… ale je pravda že se to asi obecně čeká od všech těhotných automaticky.

Máš pravdu, nějak se to čeká. Já už se o tom taky nechci moc bavit, pořád někdo nepříjemně radí… Jsou lidi, kteří se zeptají jak se máš, a zda je ti dobře a pak jsou tací, stylem: mám tohle, chceš tohle, a měla bys mít tohle, ale nekupuj si tohle, vyzkoušej si tohle, tohle ti dám, dej si tohle… :roll: Chci si to dělat po svém, když si nebudu vědět rady/budu chtít poradit, tak se snad sama umím zeptat ne? :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
28175
19.5.22 14:41
@Anonymní píše:
@adamcoka
Tak to já spíš u toho miminka - co když bude pořád řvát a já ho nebudu umět uklidnit, co když s ním nenavážu pěkný vztah a nebudeme spolu vycházet, nebude poslouchat, budeme bojovat…Díky za uklidnění, fakt moc :). Ještě po té dlouhé snaze mám asi pocit že mám povinnost být nadšená a šťastná až na půdu, a všichni to ode mě čekají… ale je pravda že se to asi obecně čeká od všech těhotných automaticky.

Ono se to pak ale může vymstít. Já jsem byla nejmíň nadšená (viditelně) z posledního těhotenství, kterému jedinému předcházel potrat. Měli jsme samozřejmě radost, ale byla v tom taky hodně pokora, nejistota, obavy, nechtěli jsme si to moc připouštět, já jsem to moc nevnímala, nechtěla jsem se na to upínat (pracovala jsem fyzicky, letěla jsem na dovolenou), bála jsem se moc těšit, moc to řešit, spíš těhotenství tak plynulo, ani jsem moc nechystala, neřešila, jméno jsme vybírali na poslední chvíli..prostě nedokázala jsem to brát jako jistotu a bezmezné štěstí. Prckovi jsem to i říkala, proč na něj tolik nemluvím, nehladím, neupínám se, jako na předchozí děti. Prostě obranný mechanismus psychiky. Všechno spadlo porodem, když bylo první dny všechno v pořádku.
Jo a jaké budeš mít dítě, a jak vám to spolu půjde dopředu neřeš, to nemůžeš vědět ani ovlivnit. Člověk se postupně pořád učí, poznává sebe i miminko, slaďuje se. Někdy, nekomu, to jde líp, někdy hůř. Každopádně budeš dělat to nejlepší a nejvíc, co budeš moct. Ne vždy to bude hned, ne vždy hned dobře, mockrát asi budeš zoufalá a cítit se neschopně, ale to tak prostě je, v tom je ten růst v roli matky, v tom je to, že člověk dospěje a je rodičem. Nikdo není dokonalý, ani telepat. Všichni děláme, co můžeme.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2658
19.5.22 16:43

Nam se nedarilo pres 5 let. Zadne potraty ani IVF se nekonaly, ale 4 laparoskopie, umely prechod, spousta leku. A kdyz se pak zadarilo, mela jsem stejne myslenky jako ty. A pak podobne i v dalsich 3 tehotenstvich. Nebyla to chyba? Jak to zvladneme? Jak si sednou sourozenci? Co kdyz se mimco narodi nemocne? Podle me je to normalni, i kdyz to tak nema kazda tehotna.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
507
19.5.22 17:42
@Mariambiska píše:
Přijde mi, žeje to vlastně i tak trochu šok, po letech snažení a zklamání, teď se přepnout do jiného módu, ale jsou tu opět obavy, jak to všechno bude. No nápor na psychiku, jak blázen. Samozřejmě gratuluju a přeju, ať jde vše dobře.

Souhlasím. Prožíváš šok, že to konečně vyšlo! To přejde až se dítě narodí! Také držím palce

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
19.5.22 18:13

Pokud Vás provází i nějaké úzkosti, tak bych navštívila psychologa nebo psychiatra. Není to nic špatného. Já si tak vyčítám, že jsem věci neřešila v těhotenství. Běžte tam kdyztak jen tak pro sichr. Ovšem pokud Vám pomáhá jen si o tom psát tady, tak to stačí :smiling_face_with3_hearts:

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat