Když vám vlastní děti hledají nového manžela: Komický román Muž u kormidla

A počkej až se narodí
Bohužel, to je osud matek…jako novinářka můžeš pracovat i z domy ne?!?!
@pikola píše:
A počkej až se narodí
Aj aj bude hůř
@kve-tinka píše:
Bohužel, to je osud matek…jako novinářka můžeš pracovat i z domy ne?!?!
asi jak se to vezme. Záleží, jaké problematice se věnuje. Novinář by měl být ve styku se světem, ověřovat si zdroje…od stolu se dají leda psát články do ženských časopisů. Zakladatelko, co třeba korektury?
Příspěvek již není aktuální.
Příspěvek upraven 10.09.19 v 22:42
Nemám smutek. Těším se na miminko . Proležím nejspíš celé těhotenství.
Přítel mě podporuje a když chce, jde ven sám
@pikola píše:
A počkej až se narodí
Pak se dobře vzpomíná na ty
časy samoty doma
Mám to podobně, nebo možná trochu jinak.
Končím tento měsíc PN - hurá, od září na mateřskou, ale na konci PN
budu mít nemocenskou 5,5 měsíce. Vycházky mám 7:30-8:30 a 14-19h. A to
skrz dcerku, která chodí mimo prázdniny do školky. Manžel dělá 12-ky -
3× ráno, 3× volno, 3× noc, 3× volno,… Takže doma docela je, ale přes
léto jsme docela na nervy. Ty vedra, potřebujeme předělat domek, což
v těhle vedrech je nemyslitelný. Jsem v 32.tt, takže ty vedra jsou hnus, na
slunku delší domu se mi dělá mdlo a zle, takže je to s dcerkou, co má
prázniny, oprevu někdy super. Ven chodíme na chvíli, naštěstí máme dům
se zahradou, tak si pojezdí před domem na cestě, kreslí si křídama, zajde
do malého bazénku, má menší trampolínu, takže se to jakš takš dá. Ale
odpočinek a tak je docela nemyslitelnej, pro mě…
Prožíváš to stejné, co všechny těhule na světě. Až budeš mít
miminko, budeš ještě omezovaná ještě mnohem víc, stejně jako všechny
čerstvé maminky. To je náš úděl. Utěšuj se tím, že to není navždy.
Snaž se nad to povznést, i když je to těžký, opravdu ti rozumím, viz.
metříky .
Vždyť ty dny smysl mají - roste v tobě tvé dítě.
Skleničku vina nebo piva sis dát mohla.
Ja se tak podobne citim i po porodu, sice uz me neomezujou vychazkyale
s penezma jsem na to jeste hur protoze mam rodicak mensi nez nemocenskou navic bez hlidani skoro nikam nemuzu s kocarem
se nikam nedostanu ani moje oblibeny kramy v okoli nejsou prizpusobeny pro
kocarky, o nejakych vyletech a oslavach se mi muze jenom, zdat, sklenicku
alkoholu jsem nemela asi rok a pul, taky obcas premyslim jak bych na tom byla
kdybych nemela dite ale potom se podivam na ten milouckej uzlicek co tu spinka a
rikam si ze zadna sebelepsi prace a zabava tohke nevynahradi
Tak si to tak nepřipouštěj. Bude to tak, jak to budeš brát. Pokud se
budeš utápět v tom, jak jsi nepotřebná, tak se tak jednoduše budeš
cítit… Já jsem taky na PN, začátek byl trochu šok, ale už jsem si
zvykla. Navařím oběd, uklidím, postarám se o zahrádku, když není moc
velké vedro a jde to…
Rozumim ti, kvuli tehotenstvi jsem musela o mesic driv prerusit staz,
o kteoru jsem hrozne moc stala (cestovani busem 4h denne, krvaceni) a byla cca
mesic nedobrovolne doma, vicemene jen na sedacce v obyvaku. Nakonec jsem
potratila a stravila doma dalsi mesic navic, na prascich proti bolesti a
s desnou depkou, ze mi v zivote nic nevychazi. Pomohlo mi pustit se do
zarizovani bytu, zacla jsem sportovat (ale to predpokladam nemuzes), pestuju na
balkone jahody a chili papricky a budem si porizovat stene. Moje aktivity ti asi
nepomuzou, ale jde proste o to zacit neco noveho delat. Cokoli. A mysli na
miminko, jak uz ho budes brzo mit co ja bych za to dala.
Nevím, jestli jsem jediná, koho tento problém trápí - připadám si strašně opuštěná od té doby, co jsem těhotná. Vždycky jsem si představovala, že budu chodit do práce, co nejdéle to půjde - mám strašně ráda svou práci, jsem novinářka a manžel taky.
jenomže teď mi z mnoha dobrých důvodů musel doktor napsat neschopenku, mezitím mi skončil pracovní poměr na dobu určitou a během PN mi ho neprodloužili. Jsem doma, denně 6 hodin vycházek, někdy jsem na tom zdravotně dobře, některé dny to je horší, že se ani ven během toho horka neodvážím vyjít.
Manžel pracuje do pozdních večerních hodin a já si připadám strašně sama a strašně nepotřebná. do domácnosti přináším minimum peněz, do 19h musím být doma, potom můžu max. koukat z okna.
A o nic lepší to není, když jdeme ven, pořád jsem jakoby omezená svými stavy. Z rodinné oslavy jsem musela sama odejít za světla, nemohla jsem si dát ani skleničku, všichni si připíjeli a já jsem tam seděla na suchu. Manžela odtáhli na bar a hodinu jsem ho neviděla…
Budu upřímná a řeknu, že se mi strašně stýská po mém starém životě.
Kdybych měla aspoň nějaký smysl těchto všedních dnů. Čím zaháníte smutek vy?