"Těžký" život s flegmatikem

Anonymní
30.1.16 22:43

"Těžký" život s flegmatikem

Ahoj všem. Anonymitu jsem zvolila skrz osobní věci v manželství. Jsme spolu 6 let, z toho skoro 4 roky manželé.
Ráda bych se svěřila, přečetla si názor někoho, kdo žije/žil s flegmatikem nebo uvítám radu, jak v tomto vztahu fungovat a nezbláznit se.

Vím, koho jsem si vzala, vím, že bylo hodně věcí, které mi ukazovaly, jaký manžel je, bohužel člověk si věci nějak maluje, ale realita je jiná. A život ve dvou je úplně něco jiného než když má člověk ve vztahu i děti.
Já sama si za některé věci můžu sama - velice jsem si říkala, jak vše zvládám sama, pomoc tedy nepotřebuji. Do pořádného vztahu jsem nás natlačila taky já, chtěla jsem víc než jen vodění za ručičky a večer zpět domů k rodičům. Kdyby to bylo na manželovi, asi jsme stále každý u svých rodičů, bez dětí, stále se vodíme za ručičky a potkáváme se v hospodě.
Máme spolu dvě děti, byt s hypotékou a postupem času se u nás začalo střídat období, kdy je cca 1 až 3 měsíce klid. Manžel se tak nějak snaží, já jsem klidná, připomínám, prosím, neřeším. Potom přijde období, které trvá různě dlouho. Někdy 14 dní, jindy měsíc, dva. Je to období, kdy mi rupnou nervy.
Nedávno jsem dala manželovi nůž na krk. Bylo to po škaredé hádce. Dostal na výběr: rozvod nebo poradna. Vybral poradnu, čeká nás teprve třetí sezení, takže zatím žádná sláva.
Kdysi mě bavil vtip: Pokud muž řekne, že to udělá, tak to prostě udělá! Nemusíte mu to připomínat každého půl roku!, bohužel aktuálně mi vtip nepřijde vtipný.
Manžel není komunikativní, je to flegmatik, „mouchy sežerte si mě“, sám sebe se moc nezastane, vlastně ani mě. Sám od sebe mě nepohladí, neřekne kompliment, nepozve mě nikam. Naučil se raději mlčet, hádky nemá rád, tohle si přinesl z domu. Rodiče na baterky, nestýkáme se s nimi, hodně nám vztah kazili, vydírali nás citově, dávali nám ultimáta.
Manžela o něco poprosím, on to slíbí, ale do pěti minut už neví, že něco slíbil. Já prosím, připomínám. Potom mi dojde trpělivost. Platí u nás: „Desetkrát nic umořilo vola, tedy mě.“. Díky tomuto si vytvářím domněnky a stává se ze mě fúrie, která pořád něco chce, otravuje…
Prosila jsem o výměnu sifonu pod umyvadlem… po asi pěti měsících jsem si do obchodu zašla sama. Sifon jsem koupila, sama vyměnila. Manžel se prakticky ani nezastyděl.
X krát jsem se ptala a zkoušela zjistit, proč nemá řidičák, proč nemá potřebu mi nějak pomoci. Nikam mě nezaveze, s dětmi nikam nezajede, nákupy neudělá. Nevadí mu ani fakt, že kartu do banky mám já. Už jsem mu x krát říkala, že uděláme druhou a bude ji mít u sebe, ale aktivita z jeho strany je nulová. Je spokojen se svým „kapesným“.
Prosila jsem o fólii do kufru auta (špinavý kočár, brambory, mouka…), musela jsem sama, přestalo mě bavit se prosit.
Poslední kapkou, která mě dohnala opravdu přemýšlet, jestli s takovým mužem dokážu žít a nezbláznit se bylo toto: jednou za čas si z práce zajde do hospody, bohužel nemá míru a dojde po pěti kouscích. Pivo ho uspává, on je až moc ukecaný o ničem v době, kdy je potřeba se starat o děti, motá se mu jazyk, motá se on. Prosila jsem tehdy, aby to nedělal. Pokud se chce opít, napít, může jít v sedm večer, může se vrátit po čtyřech, ale ať je to doba, kdy děti spí. Není alkoholik, situace, kdy se vrátil opilý bych spočítala na jedné ruce, ALE jde mi o princip, že jako žena ho o něco požádám a on to stejně ignoruje, zapomene. Došel domů, pár panáků po práci a pivo, asi zapomněl slova „ne, nechci, stačí“. Děti byly doma, vzhůru. Škaredě jsme se pohádali, resp. já, on mlčí, poslouchá a dělá, že tam není nebo si hraje na ublížené štěňátko.
Uvažuji, že kdyby nebyly děti, asi už spolu nejsme. Manžela mám ráda, ale je to takové mé třetí dítě. Vzhledově mě přitahuje, je to sexy, vysoký chlap, můj typ, ALE chybí mi takové základní věci jako podpora. Zabijákem vztahu je i PC, internet, bohužel si nějak nemáme co říct. Zjistila jsem, že máme tichou domácnost, pokud nepromluvím já, on nemá potřebu.
Jsem unavená, nemám chuť se snažit, ale na druhou stranu neřešíme bití, alkoholismus, drogy…
Když se zamyslím, takového syna bych vychovat nechtěla, pro svou dceru bych takového partnera nechtěla, ale manžel děti miluje, jen svým způsobem. Mě má taky rád, vím to, ale stačí to?
Nechci být nevděčná, to určitě ne, ale opravdu v takovém vztahu může člověk vytrvat dalších 40 let?
Připadám si sama, mnohdy mě napadne, že kdybych byla opravdu na děti sama, byla bych klidnější, protože bych věděla, že si opravdu vše musím zařídit. S manžel mám nervy navíc, protože poprosím - není, prosím znovu - stejně není…
Brzo nás čeká další poradna, tam se těším, protože konečně ze sebe dostanu vše, co mě trápí, ale bojím se, že žádné kloudné řešení stejně nenajdeme. Manžel má povahu jakou má, nezmění se.
:nevim:

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

Anonymní
30.1.16 22:46

Ještě bych doplnila, děti mají 4 a 2 roky. Já se snažím manželovi děti sem tam nechat a jít si po svém - běhám, takže to dle mě není nějaká mateřská demence, nuda, nedostatek komunikace a jiné. Spíš se bojím, že s příchodem nástupu práce to bude ještě horší.

  • Nahlásit
  • Citovat
17669
30.1.16 22:52

Máš ho pro okrasu. Na práci si sjednej lidi. Když ho necháš, skončí pod mostem. A co sex, funguje alespoň tohle?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
30.1.16 22:58

@Kobliha51 na práci si můžu zavolat svého tátu nebo ho prosit, prosit a prosit… časem ho vždy uprosím, ale celkově mi začíná chybět normální vztah. Vztah, kdy jsou si oba rovni. Nechci psát, že jsem nějak nadřazenější, chytřejší (mu jde matika, zeměpis - já jsem na tohle blbá), ale v reálném životě to mám jinak. Problémy neodkládám, chci je řešit atd…
Pod mostem - mohl by k matce či otci nebo si najít pronájem. Už jsem přemýšlela, že bychom si dali třeba měsíc pauzu, ale já s dětmi nemám kam jít - rodiče do toho tahat nechci a on by mohl k rodičům, ale taky je do toho tahat nechce. Nemám kamarádku, která by mě vzala na chvíli pod křídla.
Sex je dobrý. „Naučila“ jsem si ho v pár věcech na to, co mám ráda. Bohužel, když jsou dny, kdy potřebuji podporu, padám na hubu, nechci se doprošovat… nemám chuť ani na sex.
Párkrát jsem se přistihla, že jsem se začala manžela až štítit. Vadil mi jeho dotek, slovo. Zmizelo to, fakt jsem se snažila, problémy jsme přikryli asi sexem, já se víc nabízela a tak, ale pak jsem se vrátila opět do reality - jít s dětmi ven, nakoupit, opravit, zaplatit a buch!

  • Nahlásit
  • Citovat
11611
30.1.16 23:07

Nemyslím si, že se tohle dá nějak změnit, pokud ano, tak to nebude on…Třeba se bude snažit, ale ve své krvi je to zcela jiný člověk, na to není žádný recept…postupem času se stejně vrátí do starých kolejí… :andel: je toho, až příliš, co mu chybí :andel:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1999
30.1.16 23:09

Ahoj, taky mam flegmatika, chapu, nekdy je to k zblazneni. Ja si teda rikam, ze lepsi nez nejaky cholerik. Muj partner je hrozne tolerantni, respektive - je mu hodne veci uplne jedno. A to mi obcas vyhovuje. Nehadame se vubec, nesnasi konflikty, nerad neco resi. Je s tim teda spojeno spoustu navaznych problemu takoveho praktickeho a technickeho charakteru, ale ja se proste naucila videt na nem to pozitivni. Veci si zarizuji sama, v domacnosti co jde, tak vymenim, opravim. Jeho reakcni doba je tak mesic. U nej plati, ze co mu napisu do smsky, tak vetsinou udela, co mu reknu osobne, tak neudela. Je to takovy medvidek. Vzhledem k tomu, kolik blbcu znam, vc. partneru mych kamaradek, si rikam, ze jsem na tom dobre. Jeste dodam, ze sama jsem v odstate takova dost samostatna a vychovana v tom modu, ze na chlapy se moc spolehnout neda. Bohuzel. Takze me to asi dokonce vyhovuje. Kdybych si nasla nejakeho dominantniho cholerika, tak bychom dost narazeli.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
30.1.16 23:15

@ontario7 tuto otázku si kladu často - dokážu se na to dívat jiným pohledem? Dokážu to dalších x let?

@marg taky mě děsí, co vidím kolem. Vlastně hodně chlapů je stejných jako on. Já si říkám, že bych zůstala asi fakt úplně sama, ale člověk míní, život mění.
Nechybí ti taková ta klasika? Stýská se mi po nepřipomínání toho, že mám narozeniny, že mi řekne, že mi to sluší, že sám od sebe koupil a opravil, že by vymyslel výlet nebo vzal děti jen tak ven.
Vím, že nemůžu mít vše, možná se na to vše dívám jen špatně, ale opravdu mě ranil, když přišel opilý. Jsou to momenty, kdy bych mu hned sbalila tašku, zamávala a poštou poslala rozvodové papíry. Mám pocit, že mě v ten moment nebere jako manželku, matku, ženu… že mě nebere vůbec. Jede svůj život a ostatní se s ním nějak veze.

  • Nahlásit
  • Citovat
11611
30.1.16 23:21
@Anonymní píše:
@ontario7 tuto otázku si kladu často - dokážu se na to dívat jiným pohledem? Dokážu to dalších x let?@marg taky mě děsí, co vidím kolem. Vlastně hodně chlapů je stejných jako on. Já si říkám, že bych zůstala asi fakt úplně sama, ale člověk míní, život mění.
Nechybí ti taková ta klasika? Stýská se mi po nepřipomínání toho, že mám narozeniny, že mi řekne, že mi to sluší, že sám od sebe koupil a opravil, že by vymyslel výlet nebo vzal děti jen tak ven.
Vím, že nemůžu mít vše, možná se na to vše dívám jen špatně, ale opravdu mě ranil, když přišel opilý. Jsou to momenty, kdy bych mu hned sbalila tašku, zamávala a poštou poslala rozvodové papíry. Mám pocit, že mě v ten moment nebere jako manželku, matku, ženu… že mě nebere vůbec. Jede svůj život a ostatní se s ním nějak veze.

to nelze, protože máš své potřeby a vždy tě to dožene a ty si uvědomíš, že tohle jsi vlastně nikdy nechtěla. Samozřejmě, že život je o toleranci a kompromisech, ale tady není nic pozitivního. Pro mě jako chlapa beru tyhle věci jakou automatický a jemu to absolutně nedochází a to se naučit prostě nikdy nedá. Kdyby to byla jediná věc, ale on je tak nějak k ničemu ve všem a rozhodující je to, že tebe to ničí. :andel:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
30.1.16 23:24

@ontario7 kdyby to byl hajzl. Přitom on je takový milý, hodný, usměvavý. Měl to doma těžké, bohužel se to na to svádět nedá věčně. Snažila jsem se ho pořád omlouvat, ale má přes 30 let… mě děti taky změnily, taky jsem se musela přizpůsobit.
Když jsem se kdysi zeptala, proč nevezme syna ven, na hřiště, s balónem… řekl, že ho to nebaví. Viděla jsem tehdy rudě.
Stále a pořád váhám. Na jednu stranu čau a šáteček, na druhou stranu to je 6 let, není mi lhostejný.
Achjo.

  • Nahlásit
  • Citovat
11611
30.1.16 23:29
@Anonymní píše:
@ontario7 kdyby to byl hajzl. Přitom on je takový milý, hodný, usměvavý. Měl to doma těžké, bohužel se to na to svádět nedá věčně. Snažila jsem se ho pořád omlouvat, ale má přes 30 let… mě děti taky změnily, taky jsem se musela přizpůsobit.
Když jsem se kdysi zeptala, proč nevezme syna ven, na hřiště, s balónem… řekl, že ho to nebaví. Viděla jsem tehdy rudě.
Stále a pořád váhám. Na jednu stranu čau a šáteček, na druhou stranu to je 6 let, není mi lhostejný.
Achjo.

stejně to uděláš dřív nebo později tě to dožene. Život není o tom, že je někdo pouze jenom milej.Ten tvuj manžel je nepoužitelný pro život, je mi to líto, že to říkám, ale nemyslím si, že by s ním bylo hodně ženských spokojených. Snad má doma nějakou řekněme biologickou funkci, nebo by měl mít ;)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1999
30.1.16 23:30

Nastvalo by me to, ale pokud se tak nedeje kazdy tyden, tak to fakt na rozvod neni. Ja jsem takovy realista. Proste kazdy chlap ma neco. Uplne citim z toho textu, ze v tom vztahu nejsi spokojena. Vubec nevim co poradit. Drzim palce at ta manzelska poradna k necemu je. Je super ze jste se dohodli ze tam pujdete, ono fakt nekdy muze pomoct vykecat se nekomu nezavislemu. Snad neco poradi :hug: Napadla me jedna vec, co spolecna dovolena bez deti? Je to realne? A ne nejake valeni, nejaka trochu akcnejsi, dobrodruznejsi? Jestli teda radi cestujete. Nam tohle hodne pomaha z toho stereotypu.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
30.1.16 23:37

@ontario7 taky se bojím, že ano. Možná hledám útěchu pro to, že nejsem zlá nebo naopak hledám „požehnání“. Už aby byla poradna a já to ze sebe dostala.

@marg nejsem spokojená. Nechtěla jsem, aby to tak znělo, ale nejsem. Na druhou stranu pořád vidím, jaký to je ťuňťa a je mi to vše líto, že nejsem víc silná. Možná jsem měla dát kdysi na svou intuici a nehrotit to tak. Tak moc jsem si přála děti, rodinu… :(
Můj otec pracuje, moje mamka není hlídací babi, strana manžela je nefunkční. Na dovolené jsme byli s dětmi minulý rok (za pomoci mých rodičů, jinak na to finance moc nejsou) a občas jsem přemýšlela, že ho tam nechám a pojedeme domů bez něj.
Já uspávala děti, on s ostatními seděl u stolu a pil, nedíval se na finance a šel na pitný režim (na pivo s ostatními) klidně několikrát, já se naopak snažila omezit, aby mohly dostat děti. Při balení nepomohl s ničím, kam jsem ho postavila, tam jsem ho našla.
:zed:

  • Nahlásit
  • Citovat
17669
30.1.16 23:45

Zkus ho víc zapřáhnout kolem děti. Taky ho zkus nějak zapojit do rozhodování kolem vaší rodiny. Třeba se cítí nevyužitý. Jestli to nepůjde, ta ti asi bude lépe bez něj. Ale co děti?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
30.1.16 23:57

Mám v práci takového kolegu. On je v podstatě nepoužitelný i v té práci. Jede si svým pomalým tempem a když na něj člověk zatlačí, tak je to stejně houby platné. Vůbec ani neodporuje, takový až přehnaně nekonfliktní typ. Když člověk potřebuje na něco znát názor, něco s ním probrat, tak nejčastěji slyší odpověď, že neví. Být manželkou, tak ho zabiju. :) Přitom má tři děti a manželku. Asi to mají ale všechno jednodušší v tom, že dostali domek od rodičů, rodiče z obou stran hlídací, takže se jim plno problémů v podstatě vyhnulo.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1999
31.1.16 00:00

Tak promin, ze to napisu asi natvrdo, ale, i kdyz je hodny, pusobi to takhle z toho napsaneho, ze je totalni „budizknicemu“. Vzhledem k tomu, ze je minimalni sance, ze se zmeni, tak bych asi uvazovala o tom rozvodu. Treba ho to nakopne, jestli vas nechce ztratit.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama