Tipy, jak hodit jeho řeči za hlavu

Anonymní
4.8.20 08:30

Tipy, jak hodit jeho řeči za hlavu

Ahoj, žiju s psychicky nemocným chlapem (má opravdu diagnózu). Je sobecký, ponižuje mě, sprostě mi nadává, kritizuje. Zároveň má ale pocit, že se tak chová oprávněně, za chyby ve vztahu mohu JEN já. Když ho na nějakou jeho upozorním, popře to, vysvetli tak, že se jen bránil nebo řekne, že má tamtu diagnózu a tak s tím nemůže nic delat. Na psychoterapii pry nemá penize. Když mu řeknu, že jsou lékaři, co ho budou léčit na pojišťovnu, nemá čas (pracuje klasicky 8,5h denně). Jednoduše se sebou nechce a nebude nic dělat. Nechci s ním být. Až půjde dítě do školky, opustím ho. Do té doby z finančních důvodů nemohu. Není tady ani nikdo, kdo by mi pomohl. Chci to tedy vydržet ještě aspoň 2 roky.

Hledám tu od vás TIPY NA TO, JAK HO NEŘEŠIT. Jak nemít potřebu vysvětlovat, hájit se nebo nehádat se, když mi zase řekne jaká jsem pa. Je to velmi těžké, často ze mě doluje, co mi je, proč se chovám jako kra (to bývá, když mu vše odsouhlasim, ale sama nemluvim) nebo je za chudáka jako „ty už mě nechceš, máš určitě jinýho“. Vždy se něco najde, čim mě zlomí, dostane mě do debaty a brzy je zle. Beru léky na uklidnění. Zkoušela jsem i přírodní preparáty, ale nezabraly. Po prázdninách chci začít chodit k psychologovi, abych se mohla někde vypovídat a změnit se, aby byl jednou můj další vztah jiný.

Nechci politovat nebo řešit, jak utéct dřív. Cesta fakt není a věřte, že jsem se fakt snažila hodně ji najít. Moc si od vás přeju rady, jak se obrnit a nenechat vtáhnout do hádky, debaty. Jak mít u zádele jeho řeči. Jak se smířit s tím, že pokud se nestane zázrak, musím to vydržet ještě minimálně 2 roky.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
4.8.20 08:47
@Anonymní píše:
Ahoj, žiju s psychicky nemocným chlapem (má opravdu diagnózu). Je sobecký, ponižuje mě, sprostě mi nadává, kritizuje. Zároveň má ale pocit, že se tak chová oprávněně, za chyby ve vztahu mohu JEN já. Když ho na nějakou jeho upozorním, popře to, vysvetli tak, že se jen bránil nebo řekne, že má tamtu diagnózu a tak s tím nemůže nic delat. Na psychoterapii pry nemá penize. Když mu řeknu, že jsou lékaři, co ho budou léčit na pojišťovnu, nemá čas (pracuje klasicky 8,5h denně). Jednoduše se sebou nechce a nebude nic dělat. Nechci s ním být. Až půjde dítě do školky, opustím ho. Do té doby z finančních důvodů nemohu. Není tady ani nikdo, kdo by mi pomohl. Chci to tedy vydržet ještě aspoň 2 roky.

Hledám tu od vás TIPY NA TO, JAK HO NEŘEŠIT. Jak nemít potřebu vysvětlovat, hájit se nebo nehádat se, když mi zase řekne jaká jsem pa. Je to velmi těžké, často ze mě doluje, co mi je, proč se chovám jako kra (to bývá, když mu vše odsouhlasim, ale sama nemluvim) nebo je za chudáka jako „ty už mě nechceš, máš určitě jinýho“. Vždy se něco najde, čim mě zlomí, dostane mě do debaty a brzy je zle. Beru léky na uklidnění. Zkoušela jsem i přírodní preparáty, ale nezabraly. Po prázdninách chci začít chodit k psychologovi, abych se mohla někde vypovídat a změnit se, aby byl jednou můj další vztah jiný.

Nechci politovat nebo řešit, jak utéct dřív. Cesta fakt není a věřte, že jsem se fakt snažila hodně ji najít. Moc si od vás přeju rady, jak se obrnit a nenechat vtáhnout do hádky, debaty. Jak mít u zádele jeho řeči. Jak se smířit s tím, že pokud se nestane zázrak, musím to vydržet ještě minimálně 2 roky.

Mila zakladatelko :hug: vim, ze to asi nechces slyset, ale bohuzel jina cesta nez odchod Ti nepomuze. Vim, o cem mluvim. Moje situace byla jina, ale on je ten princip nakonec vzdy stejny. Je otazka, jak moc se chces nechat znicit zevnitr a ver mi, ze cim dele drzis tenhle status quo, tim dele se pak budes hojit Ty sama zevnitr. Vydrzet to samozrejme jde, poustet deuhym uchem ven, selektivne zapominat, myslet na to hezke a blablabla, ale ta cesta je, vzdycky. Ja si taky myslela, ze neni, a byla, akorat nakonec mnohem slozitejsi, nez kdybych ji zvolila dobrovolne a ne v dusledku situace.

Takze moje rada zni- utikej a to rychle, zadne 2 roky, to je hrozne dlouha doba. Opravdu.

Kdybys chtela, napis SZ.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
498
4.8.20 09:24

Zamysli se nejdriv nad tim, ze v tom tvoje dite vyrusta a vidi priklad rodiny, to si ponese i do dospelosti a vybere si stejneho psychiatrickeho partnera jako je jeji otec. Vim, ze to jsi slyset nechtela, ale mela by jsi odejit driv, dva roky jsou jeste strasne moc. Kvuli nemu se nicis leky, na ktere vznika zavislost a tak dale..
Drzim palce a posilam silu :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
196
4.8.20 09:32

Nic jiného než odchod nepomůže, je to těžký ale zničíš si psychiku. Pro start Vám pomůže různé organizace, než se postavíte na nohy. Zkuste vyhledat ve vaším kraji.
Držím palce

https://www.rosa-os.cz/

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
23313
4.8.20 09:40

Dva roky jsou hodně dlouhá doba… :think: Nejen pro tebe, ale pro dítě. Popřemýšlej nad tím, jeslti je opravdu jediná možnost čekat. Protože co si budem povídat, děti se vyvíjejí velmi rychle, říká se, že základy charakteru se budují do tří let věku a ty tyhle tři roky chceš nechat dítě vyrůstat v takovém prostředí?

Můj bejvalej míval tyhle „roztomilý stavy“ taky…né z důvodu diagnozy, ale prostě míval…
Já to řešila absolutní ignorací. Taky šel ale nakonec celej vztah do kytek…Ale tohle je řešení.
Já se s ním prostě nebavila, jela si hodně svojí lajnu, se synem - on s náma stejně nikdy nechtěl nikam jezdit, protože na to neměl čas :roll: A když začal takhle trojčit, tak sem se prostě otočila na podpatku a odešla (čapla mladýho a šli sme na hřiště/ jeli k někomu na návštěvu/…
Ono je takové jednoduché pravidlo, že na hádku musejí být dva.

Jinak samozřejmě, nejde to provozovat dlouhodobě, protože časem z toho začne člověk magořit, ale na pár měsíců (než se rozhoupe se sebrat a odejít) to pomáhá.
nechci tím říct, že sme se díky tomu nikdy nehádali, to ani náhodou, ale dobrá polovina konfliktů se díky tomu prostě nestala.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
23313
4.8.20 09:45

Pamatuju si, že kolikrát sem vzala vítr z plachet tím, že jsem, když sem viděla, že zase tlakuje jak papiňák, řekla něco jako „jojo, sem blbá, pitomá kráa, dělám všechno špatně a ještě navíc naschvál, a dělám to jenom proto, že mě baví tě sát. Spokojenej? Fajn, tak my jdem s prckem ven a vrátíme se večer“
Hele ono to zní dost hrozně, ale na to on většinou neměl co říct a já (my se synem) měla klid.
Teď je to necelej rok, co sem z týhle pakárny venku (a jsem šťastná jako už dlouho ne), ale nějakej čas mi trvalo, než ze mě tenhle cynismus opadl…
A dneska už si zase užívám ty romantický blbinky, kterým jsem se roky jen posmívala :srdce:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4878
4.8.20 10:12

2 roky fakt ne, ty to možná nějak vydržíš. Ale co vaše dítě? Víš jak ho to poznamená? Kamaradka řeší neco podobnyho, ted konecne odesla od manzela co ji psychicky deptal, taky měl nějakou diagnózu a fakt chudák holčička. Ty to možná nějak zvládneš odventilovat, ale malý dítě ne. Možnosti určitě jsou.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama