Totální frustrace z rodičovství

Huk
624
23.6.20 20:31

Totální frustrace z rodičovství

Ahojte, zajímalo by mě, jestli jsem sama na světě s těmito pocity nebo ne a jak to zvládají ostatní. Mám dvě děti, vlastně „normální“, jsou zdravé, odpovídají tabulkám, 6 a 3 roky. Měla bych být šťastná, že je všechno v pohodě (ano, jsem vděčná, že jsou zdraví, že prospívají) ale jsem z rodičovství vyloženě zoufalá, až bych řekla nešťastná.
Když jsem čekala první dítě, všichni mi říkali, jaké je to štěstí a jak je to krásné. Ale realita? Když přeskočim těch šest let, všechny ty probdělé noci, starosti a nikdy nekončící seznam povinností…do současnosti… jdu z práce a těším se na ně. Jak se zaklapnou vrátka školky, je až do večera problém na problém. Zastávka na hřišti. Mladší chce, aby s ní starší stavěla bábovky. Ale starší se chce houpat. Řev. Nic jako kompromis neexistuje
Pak je řev při odchodu a celou cestu domů. Doma se hádají, kdo si první umyje ruce. Mladší se nechce převlékat, tak řve. Pak se hádají o hračky. Pak chce každá k večeři něco jiného. Po večeři se štěkají kvůli koupání, starší se chce koupat sama, mladší s ní. Tak je zase řev. Pak je řev před spaním, protože mladší ještě nechce a jak je rozjetá, tak si vzpomene, že nechce ráno do školky…a zítra všechno nanovo. Nebaví mě dělat jim rozhodčího, to jejich věčný ječení, hádání, záseky, trucy a naschvály mě vytáčí. Snažím se je řešit v klidu, jinak bychom tu na sebe ječely jak trhovkyně, ale toho stresu a frustrace se neumím zbavit. Přetavuje se do zoufalství, zklamání, naštvání na „osud“, pocitu, že jako matka totálně selhávám..a pak jdu a v devět to zajím čokoládou. To zase komentuje manžel…toho pošlu někam a jdu se vybrečet do sprchy, aby mě neviděl. Do práce chodím si odpočinout a to zase pak mám výčitky…Miluju je, ale někdy bych nejraději utekla.
PS: hlavně mi nedoporučujte nevýchovu :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

17481
23.6.20 20:41

Ja nedelam rozhodčího, od mala deti ucim, at si svoje neshody řeší sami a netahaji me do toho :D jak sourozenci mezi sebou, tak i treba ve skolce, na hřišti atd. Nemam kapacitu resit porad kdo komu co udelal, co kdo chce a nechce a nakonec byvh stejne byla pro jednoho ja ta zla, ze nakazuju co chce ten druhej. Spory ignoruju, zasahuju jedine, kdyz hrozí nejaky uraz.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
23.6.20 20:45

Mluvíš mi z duše. Naprosto. :mavam: Mám tvé předstádium. Děti 4 a 2. Kromě toho co popisuješ, je to neustálé mámííí. Člověk se nemůže ani otočit, aniž by někdo z někama nepadal, něco nerozpatlával nebo se nesnažil zabít toho druhého. Nedej bože dělat něco jiného než baviče dětem. :roll: Není dne, kdy bych si neříkala, že jsem si děti klidně mohla pořídit za 10 let a mezitím normálně žít. Strašný, já vím. :oops:

  • Nahlásit
  • Citovat
Huk
624
23.6.20 20:47

@Kriss Tina ten neustálý řev, který nabírá v čase na decibelech, neřešíš? Odfiltruješ?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Huk
624
23.6.20 20:49
@Anonymní píše:
Mluvíš mi z duše. Naprosto. :mavam: Mám tvé předstádium. Děti 4 a 2. Kromě toho co popisuješ, je to neustálé mámííí. Člověk se nemůže ani otočit, aniž by někdo z někama nepadal, něco nerozpatlával nebo se nesnažil zabít toho druhého. Nedej bože dělat něco jiného než baviče dětem. :roll: Není dne, kdy bych si neříkala, že jsem si děti klidně mohla pořídit za 10 let a mezitím normálně žít. Strašný, já vím. :oops:

Já se snažím si říkat, že to není na vždycky, že to přejde. Ale jsem teda totálně vyšťavená, hlavně z toho řevu a trucvýstupů tříleťáka. S tou starší se nechá dohodnout.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
17481
23.6.20 20:49

@Huk neresim, max za nima zavru dvere :D ale ja sem celkem flegmatik… zas kdyz vi, ze se revem u me niceho nedosahne, tak to ani často nezkousi.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Huk
624
23.6.20 20:51

@Kriss Tina to máme nějakýho extrémně natvrdlýho tříleťáka, když to zkouší už týdny až měsíce i několikrát denně…jako nikdy těm jejím záchvatům neustupujeme.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1275
23.6.20 20:56
@Huk píše:
Ahojte, zajímalo by mě, jestli jsem sama na světě s těmito pocity nebo ne a jak to zvládají ostatní. Mám dvě děti, vlastně „normální“, jsou zdravé, odpovídají tabulkám, 6 a 3 roky. Měla bych být šťastná, že je všechno v pohodě (ano, jsem vděčná, že jsou zdraví, že prospívají) ale jsem z rodičovství vyloženě zoufalá, až bych řekla nešťastná.
Když jsem čekala první dítě, všichni mi říkali, jaké je to štěstí a jak je to krásné. Ale realita? Když přeskočim těch šest let, všechny ty probdělé noci, starosti a nikdy nekončící seznam povinností…do současnosti… jdu z práce a těším se na ně. Jak se zaklapnou vrátka školky, je až do večera problém na problém. Zastávka na hřišti. Mladší chce, aby s ní starší stavěla bábovky. Ale starší se chce houpat. Řev. Nic jako kompromis neexistuje
Pak je řev při odchodu a celou cestu domů. Doma se hádají, kdo si první umyje ruce. Mladší se nechce převlékat, tak řve. Pak se hádají o hračky. Pak chce každá k večeři něco jiného. Po večeři se štěkají kvůli koupání, starší se chce koupat sama, mladší s ní. Tak je zase řev. Pak je řev před spaním, protože mladší ještě nechce a jak je rozjetá, tak si vzpomene, že nechce ráno do školky…a zítra všechno nanovo. Nebaví mě dělat jim rozhodčího, to jejich věčný ječení, hádání, záseky, trucy a naschvály mě vytáčí. Snažím se je řešit v klidu, jinak bychom tu na sebe ječely jak trhovkyně, ale toho stresu a frustrace se neumím zbavit. Přetavuje se do zoufalství, zklamání, naštvání na „osud“, pocitu, že jako matka totálně selhávám..a pak jdu a v devět to zajím čokoládou. To zase komentuje manžel…toho pošlu někam a jdu se vybrečet do sprchy, aby mě neviděl. Do práce chodím si odpočinout a to zase pak mám výčitky…Miluju je, ale někdy bych nejraději utekla.
PS: hlavně mi nedoporučujte nevýchovu :mrgreen:

Je rozdil vychova a montovani se do jejich konfliktu a resit s nimi kazdou kravinu. Dej jim samostatnost a odpovednost. - Podle meho nazoru tohle je dnesni nejvetsi problem, ze to rodice neumi.
To vsechno, co pises, proc bys to mela resit ty? Jedine snad proto, ze jsi to za ne doted resila, tak to po tobe znova chteji. Vysvetli a hlavne nauc je, k cemu mama/rodic je a kdy se maji obratit na nej, a kdy je to ciste jejich vec a vyresi si to sami, nebo konecnym vysledkem budes ty jako Deux ex machina a udelas jim to po svem.

Sorry, ale tyhle problemy, co popisujes, si zpusobuji sami rodice.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
5370
23.6.20 20:56

@Huk Nevím, no, většinu hádek jsem se rozhodla ignorovat, protože děti řešej mezi sebou nezajímavé číčoviny. Babičky se do toho rozhodly plést a tím je ještě rozhádaj na delší dobu, než je obvyklé, protože se postavěj na stranu jednoho. Já se zeptám, kdo si začal, poslechnu jednu verzi, pak stranou druhou verzi od druhého -a zeptám se proč, a co předcházelo - obě verze jsou samozřejmě diametrálně odlišné, obě se uklidněj tím, že je vyslechnu, a pak se na to naštěstí pozapomene i bez rozřešení. A takové hysteráky, kdo půjde kam a kdo dřív a podobné blboviny - řeknu, co nastane, dřív, než se stačej rozhodnout, kdo co chce - tím se taky předejde dosti hádkám.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
18637
23.6.20 21:05

Tak u nas o tom, do bude k jidlu, rozhoduji ja. A pokud jedno dite nechce pritomnost druheho, ma na to plne pravo. Tomu odstrcenemu diteti pak partaka delam ja. Vzdy se snazim vzit to situace, jak bych to resila, kdyby se jednalo o dve cizi deti na hristi. Take bych sve dite nenechala bourat veci cizimu diteti jen proto, ze je mladší. Take bych sve dite nevnucovala cizimu, at si s nim stavi babovky, apod.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
SAJ
5852
23.6.20 21:07
@Huk píše:
Ahojte, zajímalo by mě, jestli jsem sama na světě s těmito pocity nebo ne a jak to zvládají ostatní. Mám dvě děti, vlastně „normální“, jsou zdravé, odpovídají tabulkám, 6 a 3 roky. Měla bych být šťastná, že je všechno v pohodě (ano, jsem vděčná, že jsou zdraví, že prospívají) ale jsem z rodičovství vyloženě zoufalá, až bych řekla nešťastná.
Když jsem čekala první dítě, všichni mi říkali, jaké je to štěstí a jak je to krásné. Ale realita? Když přeskočim těch šest let, všechny ty probdělé noci, starosti a nikdy nekončící seznam povinností…do současnosti… jdu z práce a těším se na ně. Jak se zaklapnou vrátka školky, je až do večera problém na problém. Zastávka na hřišti. Mladší chce, aby s ní starší stavěla bábovky. Ale starší se chce houpat. Řev. Nic jako kompromis neexistuje
Pak je řev při odchodu a celou cestu domů. Doma se hádají, kdo si první umyje ruce. Mladší se nechce převlékat, tak řve. Pak se hádají o hračky. Pak chce každá k večeři něco jiného. Po večeři se štěkají kvůli koupání, starší se chce koupat sama, mladší s ní. Tak je zase řev. Pak je řev před spaním, protože mladší ještě nechce a jak je rozjetá, tak si vzpomene, že nechce ráno do školky…a zítra všechno nanovo. Nebaví mě dělat jim rozhodčího, to jejich věčný ječení, hádání, záseky, trucy a naschvály mě vytáčí. Snažím se je řešit v klidu, jinak bychom tu na sebe ječely jak trhovkyně, ale toho stresu a frustrace se neumím zbavit. Přetavuje se do zoufalství, zklamání, naštvání na „osud“, pocitu, že jako matka totálně selhávám..a pak jdu a v devět to zajím čokoládou. To zase komentuje manžel…toho pošlu někam a jdu se vybrečet do sprchy, aby mě neviděl. Do práce chodím si odpočinout a to zase pak mám výčitky…Miluju je, ale někdy bych nejraději utekla.
PS: hlavně mi nedoporučujte nevýchovu :mrgreen:

Vydrž. Bude líp.
Já třeba nejhezčí období s děckama zažívám teď posledních pár let - i přes to, že s nima fláká puberta, jsou to docela fajn skorolidi, se kterýma se dá docela pěkně vyjít. :)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Huk
624
23.6.20 21:08

@riccius @Takyjedna já je nemůžu nechat řešit si to po svým, to končí kopancema. @Cuddy samozřejmě o jídle rozhodují v konečný fázi já, ale když si ta tříletá u večeře vzpomene, že chce něco jinýho, je z toho hysterák, protože není po jejím

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
15201
23.6.20 21:09
@Huk píše:
Ahojte, zajímalo by mě, jestli jsem sama na světě s těmito pocity nebo ne a jak to zvládají ostatní. Mám dvě děti, vlastně „normální“, jsou zdravé, odpovídají tabulkám, 6 a 3 roky. Měla bych být šťastná, že je všechno v pohodě (ano, jsem vděčná, že jsou zdraví, že prospívají) ale jsem z rodičovství vyloženě zoufalá, až bych řekla nešťastná.
Když jsem čekala první dítě, všichni mi říkali, jaké je to štěstí a jak je to krásné. Ale realita? Když přeskočim těch šest let, všechny ty probdělé noci, starosti a nikdy nekončící seznam povinností…do současnosti… jdu z práce a těším se na ně. Jak se zaklapnou vrátka školky, je až do večera problém na problém. Zastávka na hřišti. Mladší chce, aby s ní starší stavěla bábovky. Ale starší se chce houpat. Řev. Nic jako kompromis neexistuje
Pak je řev při odchodu a celou cestu domů. Doma se hádají, kdo si první umyje ruce. Mladší se nechce převlékat, tak řve. Pak se hádají o hračky. Pak chce každá k večeři něco jiného. Po večeři se štěkají kvůli koupání, starší se chce koupat sama, mladší s ní. Tak je zase řev. Pak je řev před spaním, protože mladší ještě nechce a jak je rozjetá, tak si vzpomene, že nechce ráno do školky…a zítra všechno nanovo. Nebaví mě dělat jim rozhodčího, to jejich věčný ječení, hádání, záseky, trucy a naschvály mě vytáčí. Snažím se je řešit v klidu, jinak bychom tu na sebe ječely jak trhovkyně, ale toho stresu a frustrace se neumím zbavit. Přetavuje se do zoufalství, zklamání, naštvání na „osud“, pocitu, že jako matka totálně selhávám..a pak jdu a v devět to zajím čokoládou. To zase komentuje manžel…toho pošlu někam a jdu se vybrečet do sprchy, aby mě neviděl. Do práce chodím si odpočinout a to zase pak mám výčitky…Miluju je, ale někdy bych nejraději utekla.
PS: hlavně mi nedoporučujte nevýchovu :mrgreen:

Predstav si, takovy deti 3…je ti líp?
Jinak se hlasim do klubu, 8, 5 a skoro 3.. Cely den se u nas rve, deti na sebe ja na deti..
Vecne mami. Vecne ve střehu už jsem z toho taky unavena.. A nejmladší přestal spat po obede a to uz je uplne konec :roll:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1275
23.6.20 21:11
@Huk píše:
@riccius @Takyjedna já je nemůžu nechat řešit si to po svým, to končí kopancema. @Cuddy samozřejmě o jídle rozhodují v konečný fázi já, ale když si ta tříletá u večeře vzpomene, že chce něco jinýho, je z toho hysterák, protože není po jejím

Tak jim kopance zakaz.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
539
23.6.20 21:15

Mě to se dvěma dětma teprve čeká, ještě pár týdnů budu mít jen jedno, ale vidím, že se mám na co těšit :lol: :nevim: jinak mě ale napadá, mám bráchu a jsme od sebe taky o 3 roky. Já starší. A máma nějaké konflikty mezi námi většinou fakt vůbec neřešila. Stejně tak nějaký brek, že někdo chce k večeři to a ono - byla na nás sama, jednak finančně to nebyla žádná sláva a taky toho měla plné kecky. Pamatuju, kolikrát jsem dostala chleba s paštikou, což jsem nesnášela, a nazdar :lol: ne že bychom ji pak nepeklili, ale myslím, že se prostě obrnila a tyhle „blbosti“ vypouštěla. Musím sr ji ještě zeptat, jak to uměla, já neumím ignorovat ani řev jediného dítěte :lol: jsou dny, kdy to zvládám v klidu, a pak dny, kdy mi stačí i úplná blbost a hned bych potřebovala půl roku dovolené. Faktem je, že s čím větším klidem to beru já, tím méně prcek řve a zkouší, ale ono taky nemám každý den tolik trpělivosti. Jsem fakt zvědavá, jaké to bude se dvěma, i co vidím z okolí, je to fakt záhul. A to si člověk řekne, jak si vyhrajou…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama