"Ukradený porod" - jak jste se s tím vyrovnaly?

1.6.16 14:41

"Ukradený porod" - jak jste se s tím vyrovnaly?

Ahoj holky,

předem se omlouvám, je mně jasný, že na tohle téma už tady určitě diskuze jsou, ale asi bych se z toho potřebovala hlavně někomu vykecat.

Když mi v 35tt gynekoložka oznámila, že se malý konečně otočil a hlavičkou krásně nalíhá, byla jsem v sedmým nebi. Strašila mě císařem, takže jsem doma dělala psí kusy, abych mu pomohla se otočit. Možná to zní absurdně, ale na porod jsem se vyloženě těšila.

Šest dní před termínem mi ve čtyři ráno praskla voda, kontrakce jsem měla hned po pěti minutách, ale přítel plašil daleko víc jak já. Já jsem se naopak mezi kontrakcema usmívala a nemohla se dočkat, že už za pár hodin ten náš zázrak uvidím. Po prohlídce mi PA řekla, že jsem otevřená max. na prst. Za hodinku přišla, že mi dá tabletku, trošku tomu pomůžeme. A od toho okamžiku si vyčítám úplně všechno. Postupně do mě nakapali tři ampule oxytocinu, takže se z krásně prodýchatelných kontrakcí po pěti minutách rázem staly s prominutím kontrakce jak kráva po minutě, po dvou. Pak jsem kývla i na nějaký oblbováky, protože jsem chtěla mít aspoň na chvilku klid od těch bolestí. Ten jsem stejně neměla, akorát jsem po tom byla mimo. A když mě pak ve tři doktorka prohlídla se slovy, že porod nepostupuje, tak jak by měl, jsem jenom na 5 cm a navíc jsem fakt drobek (156cm a 44kg před těhu) radši by to zakončila císařem. V ten moment jsem cítila obrovskou úlevu, že už to budu mít za sebou a bylo mi úplně jedno jak. Sice mi dali epidural, ale jak jsem byla doblblá, tak si skoro nic nepamatuju. Vím jen, jak mi doktor řekl, že to teď bude tahat a tlačit, pak malý zaklokotal a začal plakat. Na chvilku mi ho ukázali a odnesli pryč. Když jsem se večer probrala na JIP a zapla si fb, viděla jsem pořádně svýho chlapečka až na sestřině profilu. Cítím se hrozně, ale když mi ho druhý den ráno přinesli na kojení, necítila jsem vůbec nic. Napadlo mě, že kdyby mě donesli cizí dítě, vlastně bych to vůbec nepoznala a jestli Denisek vůbec ví, že jsem jeho maminka, že nejsem jenom nějaká baba, ke které ho šoupli na lůžko. Bylo mě ze sebe na brečení. Když mě pak převezli na pokoj a sestřička mi pomáhala s kojením, řekla, že se nemusím bát, když si neodříhne, Denisek není blinkací. V tu ránu se mi oči zalily slzami, protože cizí ženská o mých chlapečkovi věděla víc než já.

Nedokážu říct, kdy nebo jak se stal ten zlom. Najednou se ve mě jakoby něco „zaplo“ a teď už říkám, že jsem nikdy nevěřila, že jde mít někoho tak strašně rád. Pořád to ale v sobě mám a postupně mi to všechno nějak dochází. Před nedávnem jsme se s přítelem dívali na film, kde žena rodila, tak jsem se ho vyptávala, jak vlastně Denda vypadal, jak moc plakal, jestli si ho choval, atd. a při tom jeho líčení jsem se rozbrečela, že já nic takovýho nevím. Koukal na mě jako na blázna. On je úžasný, ale na tohle tvrďák. Přijde mu, že přeháním. Když jsem to naťukla u jiných mých nejbližších, prý mám být naopak ráda, že jsem se nemusela trápit ještě bůhví jak dlouho a vlastní sestra mi řekla, že je to přece celý „miglý“, mít depku po císaři. Porod jak porod.

Takže si ty pocity nechávám pro sebe a někdy, když se na něho dívám a vhrknou mi slzy do očí, fakt přemýšlím, jestli opravdu nejsem „miglá“. Pořád si říkám, že kdybych se nenechala tak lehce ukecat do všech těch injekcí, kdybych ještě ty kontrakce vydržela, mohlo to být úplně jinak. A když jsem si pak přečetla, co všechno do mě napíchali a jaký to může mít důsledky pro miminko, naštvala jsem se na sebe ještě víc. Mám pocit, že jsem prostě selhala na plné čáře, že jsem zklamala i jeho tím, že jsem ho nedokázala ani porodit. Snažím se to všemožně dohnat, pořád se s ním mazlím, chovám, zkoušíme bezplenkovku, ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že ať udělám, co udělám, něco nám v tom vztahu vždycky bude chybět.

Je to asi trochu román a moc dík, že jste to dočetly až sem. A tak se ptám, holky císařovny, jak dlouho trvalo, než jste se s tím popasovaly? Nebo pomohlo něco? Přemýšlela jsem i o psychologovi, i když by mě měli doma za blázna.

Díky moc za rady a vypovídání se!!

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

6354
1.6.16 14:45

Tak nejvíc by mě naštval ten facebook teda 8o

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
6766
1.6.16 14:48

@Denisovicova Důležité je, aby málé bylo zdravé a vy byla zdravá. Všchno ostaní je z hlediska života fuk. Budeš výborná matka.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
6437
1.6.16 14:49

@Denisovicova Ahojky, po císaři jsem malou viděla až na druhý den, musela být na přístrojích a já nemohla vstát z postele… ale žádné takové emoce se ve mě nebily jak v tobě :oops: Možná by to pomohlo popovídat si s nějakým psychologem :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
532
1.6.16 14:50

@Denisovicova Nevyčítej si to a jestli cítíš, že by ti psycholog pomohl, tak za nim běž. Zkusila bych se nejdřív poradit třeba s nějakou PA nebo laktační poradkyní, oni tě pak nasměrujou někam dál.

Fakt si nic nevyčítej, je jasné, že to člověka mrzí, ale v tu chvíli jsi cítila, že je to tak nejlepší ;-)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
35029
1.6.16 14:50

Měla jsem to podobně, nesrovnala jsem se s tím, maličko to zlepšil druhý porod - přirozený, ale na druhé straně mě to mrzí o to víc, tak to si nevybereš :nevim: Klidně doporučím psychologa nebo osobního kouče, měli by ti pomoci.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2034
1.6.16 14:51

Já sem na císaře musela, malej byl KP do konce a měl 4 kg, tak sem nechtěla riskovat, že se mu něco stane. jsou mu 2 pryč a teprve nedávno sem se s císařem tak nějak srovnala… i když asi ne úplně, ale aspon sem si to přestala vyčítat…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1.6.16 14:53

Ja nevim jestli dotoho muzu kecat, kdyz jsem nerodila cisarem ale prirozene, ale napisu ti, ze syna (prvni porod mi hned odnesli a prinesli po par hodinach, pak v noci se mnou nebyl, a byl az druhy den rano. U dcery jsem byla na rajskym plynu a taky si nektere veci vybavuju jen mlhave. Treba u obou porodu jsem mela zavrene oci a nevidela ten moment kdy se „vyloupli“. A rikam si: jako bylo by hezky si to pamatovat a nebo to prozit jinak, ale zase, neni zbytecny se trapit kvuli „kravinam“ kdyz jsou vsichni zivi a zdravi? :nevim:

Edit: jo a takovy to „laska na prvni pohled“ je kravina. Nekdo to nema ani pri normalnim porodu. Treba u syna trvalo nejmene tyden dva, nez ta laska nastoupila. U dcery to byl den.

Příspěvek upraven 01.06.16 v 14:55

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
15579
1.6.16 14:53

@Denisovicova Snažila bych se vyrovnat s tím, co bylo. To už nezměníš a tím, že se v tom budeš pořád dokola šťourat, si vyvoláš akorát špatné pocity. Zkus to v sobě uzavřít tak, že jsi prostě udělala chybu, chtěla jsi to jinak, ale teď tu jsi už naplno pro svého synka a nenecháš si už nic kazit.

Mmch, ten FB by mě taky naštval nejvíc. Vidět poprvé pořádně své novorozeně na sociální síti… chápu i rodinu, chtěli se o to štěstí podělit, ale myslím si, že mohli být natolik taktní, že vám neměli tuhle vzácnou chvilku takto ukrást…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
877
1.6.16 14:55

Ahoj, nešla jsem na císaře, ale dočetla jsem. Psycholog je normální věc, není na něm nic, proč by tě někdo měl považovat za blázna. A jestli by si někdo něco takovýho myslel, tak je ubohý. Určitě ti ho doporučím, rodila jsem sice přirozeně, nicméně jsem se dlouho vyrovnávala s rolí matky a také jsem k němu docházela. Je mi líto toho, co si musela podstoupit.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1087
1.6.16 14:56

Byt tebou tak za nejakym odbornikem zajdu, to neni zadna ostuda, dite potrebuje vyrovnanou mamu. Ja mam dva cisare a ani u jednoho by me nenapadlo takhle premyslet, soude dle starsi ji nijak nepoznamenalo ze nevysla ven spodem…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
5762
1.6.16 15:00

Můžu ti jen napsat, že ani přirozený porod nemusí znamenat, že svoje miminko uvidíš :roll: Já rodila nečekaně předčasně, ale nechali mě porodit přirozeně, na dceru jsem si ani nesáhla, viděla jsem jí zlomek sekundy, zabalenou ve folii, běželi s ní pryč, na odsátí a odvezli jí neonatologii, vidět jsem jí mohla až druhý den, nedovolili mi vstát dřív. Moje pocity byly taky zvláštní, manžel si jí mohl prohlídnout až dvě hodiny po, tak mi jí aspoň vyfotil a já naše dítě poprvé viděla taky na fotce. Pochovat jsem jí nemohla, jen hladit. Pak když mi konečně dali inkubátor po pár dnech do pokoje, tak jsme kontakt dohnali…a to to byla chvilka, maminky, co svoje děti nesmí pochovat a pohladit týdny, musí moc trpět…
Ale neboj, ono se to časem ztratí…je pravda, že druhý porod jsem šla na vyvolání dní před termínem a malému se nechtělo, tak ho ze mě mámili všelijak a bylo to moc zlý, ale pak jako odměnu jsem si ho mohla po zabalení a kontrole dýchání pochovat, sice jen 10 minut, pak mi ho taky sebrali a odvezli…ale večer 3 hodiny po porodu jsem mohla vstát a jít za ním na sesternu. Ale je pravda, že ten cit tam byl jinej, obrovská euforie, že ho mám v ruce, brečela jsem radostí.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2202
1.6.16 15:00

Zdravím, chápu, že Tě takový porod mrzí. Taková česká klasika bohužel…Lépe než psycholog by Ti možná mohla pomoct nějaká svépomocná skupina žen po CS. Zkus třeba na FB kontaktovat PA Annu Kohutovou, mohla by Tě nasměrovat. Nebo zkus svůj příběh dát i na FB stránku Porodit s láskou, tam bys také mohla nalézt podporu. Každopádně snaž se nekazit si tímto zážitkem vztah s dítětem, ten se tvoří celý život. A mateřská láska je nejsilnější věc na světě, ta spraví všechno, i ten nepovedený start :hug: Jsi skvělá maminka, nejlepší a jediná pro Tvé dítě :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
11133
1.6.16 15:01

Ja mela prvni akutni CS, ale v celkove narkoze, odpoledne. maleho mi prinesli v noci jednou na kojeni, pak jsem ho videla az druhy den a jeste taky jen kojeni.
druhou jsem rodila klasicky, krome toho, ze mi ji dali na minutu na bricho, tak jsem ji pak nevidela o moc vic, protoze me hodinu sili, pak jsem lezela na pozorovani atd. no stav v podstate jak po CS. akorat teda po tom CS jsem se citila mnohem lip, byla jsem spokojena, v pohode. po tom druhem porodu jsem byla nas.rana, protoze to mel byt cisar a ja se pro zmenu nechala nacpat do klasickeho a byl to des.

ono neni nikde receno, ze kdybys udelala vse, co si dnes rikas, zes udelat mela, tak by to dopadlo nejak lip. taky mohli maleho tahat vexem nebo klestema, ty byt dorasovana vic jak po cisari a hlavne mit strach, jestli se dite nepridusilo a bude v budoucnu v poradku.

nicmene pocity jsou pocity. pokud se citis, jak pises, tak si k psychologovi zajdi. je zbytecne, abys se trapila. ono totiz tim trapenim se ted pripravis o daleko vic nez o nejakych par hodin po porodu.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1.6.16 15:02

Vem to tak, ze ani ten prirozeny porod s bondingem a buhvicim jeste ti nezaruci okamzitou, bezpodminecnou lasku k miminku. I maminkam po hezkem porodu nekdy trva, nez se s ditetem sziji a nekdy nejsou schopny ho treba kojit. Nic neni samozrejme a pocity po porodu nebo samotny hladky prubeh porodu uz vubec ne. Uzivej si maleho, to, jak se k nemu budes v jeho zivote chovat, pro nej bude daleko dulezitejsi, nez to, jak byl porozen.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama