V těhotenství mě nic nebaví a netěší

  • Fotoalbum (0)
  • Sledovat e-mailem
  • Přidat k oblíbeným
  • Zapnout podpisy
  • Hledání v tématu
Anonymní
8.11.21 12:47

V těhotenství mě nic nebaví a netěší

Omlouvám se za anonym, je to pro mě hodně citlivé.
Jsem v 6. měsíci těhotenství, doma už mám krásného dvouletého synka. Těhotenství nebylo plánované, přiznám se, že po zjištění jsem to obrečela a nenesla to úplně nejlíp. Do toho velké nevolnosti, nebyla jsem téměř schopná se věnovat synovi ani domácnosti, naštěstí pomáhal manžel, ikdyž se z práce vrací až večer.
Nakonec jsem to nějak vzala a na miminko se těším, nakupuji výbavu a vím, že to bude stejná láska jako s prvním, ikdyž mám strach, jak to budem zvládat, jelikož syn je opravdu hodně žárlivý. Vadí mu i když mi manžel dává pusu :lol:. Nebo když se stýkám s kamarádkami, prvních 10-15 minut brečí a nehne se ode mě, když vidí jejich děti. Cizí někde venku nebo v herně mu ovšem nějak nevadí, jen ty co patří k nám a jen zezačátku. Takže při myšlence, že přivedeme domu novorozeně a on bude brečet a nebude ho tam chtít, mám hrozný strach, ikdyž o miminku doma mluvíme a podvědomě vím, že se s tím srovná.
Další věc je, že mě sice přešli počáteční velké nevolnosti, ovšem lehce žaludek na vodě mám pořád. Do toho jsem furt více unavená, ne nějak extrémně, dá se to celkem překonat. Horší je šílená lenost a nechuť uplně ke všemu. O syna se starám, ale na nějaké velké věnování to není. Dřív jsem si s ním sedla na koberec, dělali jsme blbiny, kreslili, hráli si s autíčky i chodili ven. Teď u všeho vydržím max. 10 minut a už jsem tak psychicky zničená, že si musím jít dělat svoje. Syn si naštěstí vyhraje sám, ale vím, že mu máma jako byla dřív chybí a je mi to líto, ale nejde to překonat :(. A dokopat se s ním ven? Nadlidský výkon. Chodím tak obden a jen do kočáru a max chvíli na zahradu, jinak se nedokopu. Jinak chodí s mužem nebo jdeme společně na procházku s odrážedlem.
Jsem ze všeho tak psychicky vyfluslá, že mám chuť jen spát a spát a čekat, než porodím a doufám, že se situace změní.
Strašně me trápí jaká teď jsem, možná je to i tím podzimem, že na mě padla nějaká depka a nemám pořádnou chuť do života, ikdyž vím, že bych měla mít. Ani nečekám žádnou radu, jen jsem se potřebovala vypovídat a svěřit se, manžel by mě nepochopil a kamarádky na žádné velké svěřování také nemám.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
951
8.11.21 13:01

Podle mě to jsou hormony, taky mám dny, kdy nedělám vůbec nic, nic se mi nechce..unavená jsem byla první 4 měsíce, pak dobrý, začínám 8. a je to zpátky..porad chodím curat, kopec už nevyjdu a hodně spim :roll: už si rikam, ze mi to břicho vadí, Ikdyz není tak veliký :D taky se těším až to skončí, pak se to srovná :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
10028
8.11.21 13:08

Já to občas mám taky tak, a to ani nemusím být těhotná :D ty to máš aspoň na co svést :D

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
8.11.21 13:48

Tyhle pocity docela chápu, jsem na tom podobně. :hug: Jsem teď (také) v 6. měsíci (tedy na jeho začátku). Zhruba do začátku října jsem se cítila psychicky dobře (i když fyzická stránka ideální nebyla), ale na začátku října se zhoršila jak ta fyzická stránka, tak psychická.

Fyzická souvisí s tím, že mi často tvrdne břicho nebo cítím jiné nepříjemné pocity „tam dole“. Doslova každý den si říkám, že tohle těhotenství asi nedotáhnu do zdárného konce (podle vyšetření u lékaře však žádný problém není) a mám hrozný strach z předčasného porodu. Pohled na nedonošence mě dokáže totálně vydeptat. Už jsem i dost přibrala (10 kg; a to jím zhruba tak, jako dřív) a mám hrozně veliké břicho, takže subjektivně se cítím nemotorná jako bych byla tak v osmém, a děsí mě to :-(. Za měsíc dva už budu zralá na jeřáb. Do toho mám příšernou zácpu a nedaří se mi s ní moc nic dělat, což mi taky nepřidává na náladě, protože to zhoršuje výše uvedené.

Raději se šetřím, ale za cenu toho, že toho zdaleka nestíhám tolik, co dřív. Mám už dvě děti z předchozího vztahu, naštěstí ve věku, kdy se o sebe v základních věcech postarají, ale to neznamená, že kolem nich není práce (nákupy, odvoz tam či jinam, vaření, úklid, pomoc s úkoly…). Bohužel nepřijaly mého přítele, takže ho k nám domů nevodím, ale tím pádem mi nemůže pomoct tak, jak by bylo třeba… a jsou situace, kdy je to třeba. Například když si mě chtěli nechat v nemocnici, ale nebyl kdo by se zrovna o děti postaral, nezbylo mi, než podepsat revers. Jsem pak naštvaná sama na sebe, že nic nezvládám a že s ohledem na ty potíže ani nemůžu nic extra zábavného dělat (někdy nedávám ani doporučované kratší procházky; dost to kolísá a dopředu nikdy nevím, jak na tom budu, takže nějaké plánování programu… hahaha).

Když se k tomu pak přidají nějaké jiné problémy (ne nutně něco zásadního), tak jsem úplně v depresi, pořád brečím a kolikrát to nemůžu zastavit. Všechno na mě v tu chvíli padne a nejsem schopná to rozumem ukočírovat. Partner to nebere úplně v pohodě; mívá v lepším případě pocit, že mi něco udělal on (většinou to automaticky předpokládá), v horším případě (v návaznosti na to) si to přebere ještě tak, že ho tím pláčem vydírám, abych něčeho dosáhla… Nechci být nesnesitelná, ale vím, že jsem… a do toho je se mnou nuda.

Taky nevím, jestli jsou to hormony, počasí nebo všechno dohromady… myslím si, že třetí možnost.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
8.11.21 21:17
@Anonymní píše:
Tyhle pocity docela chápu, jsem na tom podobně. :hug: Jsem teď (také) v 6. měsíci (tedy na jeho začátku). Zhruba do začátku října jsem se cítila psychicky dobře (i když fyzická stránka ideální nebyla), ale na začátku října se zhoršila jak ta fyzická stránka, tak psychická.

Fyzická souvisí s tím, že mi často tvrdne břicho nebo cítím jiné nepříjemné pocity „tam dole“. Doslova každý den si říkám, že tohle těhotenství asi nedotáhnu do zdárného konce (podle vyšetření u lékaře však žádný problém není) a mám hrozný strach z předčasného porodu. Pohled na nedonošence mě dokáže totálně vydeptat. Už jsem i dost přibrala (10 kg; a to jím zhruba tak, jako dřív) a mám hrozně veliké břicho, takže subjektivně se cítím nemotorná jako bych byla tak v osmém, a děsí mě to :-(. Za měsíc dva už budu zralá na jeřáb. Do toho mám příšernou zácpu a nedaří se mi s ní moc nic dělat, což mi taky nepřidává na náladě, protože to zhoršuje výše uvedené.

Raději se šetřím, ale za cenu toho, že toho zdaleka nestíhám tolik, co dřív. Mám už dvě děti z předchozího vztahu, naštěstí ve věku, kdy se o sebe v základních věcech postarají, ale to neznamená, že kolem nich není práce (nákupy, odvoz tam či jinam, vaření, úklid, pomoc s úkoly…). Bohužel nepřijaly mého přítele, takže ho k nám domů nevodím, ale tím pádem mi nemůže pomoct tak, jak by bylo třeba… a jsou situace, kdy je to třeba. Například když si mě chtěli nechat v nemocnici, ale nebyl kdo by se zrovna o děti postaral, nezbylo mi, než podepsat revers. Jsem pak naštvaná sama na sebe, že nic nezvládám a že s ohledem na ty potíže ani nemůžu nic extra zábavného dělat (někdy nedávám ani doporučované kratší procházky; dost to kolísá a dopředu nikdy nevím, jak na tom budu, takže nějaké plánování programu… hahaha).

Když se k tomu pak přidají nějaké jiné problémy (ne nutně něco zásadního), tak jsem úplně v depresi, pořád brečím a kolikrát to nemůžu zastavit. Všechno na mě v tu chvíli padne a nejsem schopná to rozumem ukočírovat. Partner to nebere úplně v pohodě; mívá v lepším případě pocit, že mi něco udělal on (většinou to automaticky předpokládá), v horším případě (v návaznosti na to) si to přebere ještě tak, že ho tím pláčem vydírám, abych něčeho dosáhla… Nechci být nesnesitelná, ale vím, že jsem… a do toho je se mnou nuda.

Taky nevím, jestli jsou to hormony, počasí nebo všechno dohromady… myslím si, že třetí možnost.

A jak to jako uděláš, až bude miminko na světě- to nebude jeho otec s vámi bydlet? 8o

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat