Ve 30 s 2 dětma sama - společensky nepoužitelná?

Ježiš, to je blb, to jako, že se chce alibisticky zbavit tebe i dětí, hezky to zaobalit do hezkejch keců, vyvlíknout se ze zodpovědnosti a začít žít od nuly s jakoby čistým štítem. Bych mu to odsouhlasila, ale pod podmínkou střídavky, kdyby se nestěhovaly děti, ale on (ty teda taky). Chtěla bych po měm, aby hlavní část nákladů na ten byt nesl on, aby pěkně finančně vykrvácel, aby věděl, že se jen tak starostí, a dětí nezbaví, pablb jeden.

Příspěvek upraven 28.03.20 v 14:48

Popravde? Radeji byt sama v tak skvelym veku se dvouma partakama, nez s clovekem, ktery s nama byt nechce a rika ti to primo do oci .To by ve me tak zakorenilo, ze bych ho vyprovodila sama, i kdyz by me to bolelo, ale toto fakt ne. A nahodou, vidina noveho zacatku, muze byt krasna. Drzim palecky 

@Tamtama Víš, pro mě je prostě partnerský vztah na hodně, hodně vysoké pozici v žebříčku životních priorit a představa, že zůstanu po zbytek života sama s dětmi se pro mě rovná prostě… nepopsatelný temnotě a depresi. Já to neumím popsat, ale prostě je to pro mě hodně zásadní. Jsem partnerská povaha a děti, jakkoliv k nim cítím lásku a zodpovědnost, to nikdy nenahradí. A pro mě bude zbytek života o ničem, protože bez lásky to je… jako proč. Proč vůbec. Chápu, že někdo to tak nemá, já ano.

@Bandii já nevím. Mně pořád přijde, že je lepší být v úplný rodině, kde je otec trochu bručoun, než jenom s mámou, co po nocích bulí do polštáře a je nešťastná. Což je jediný scénář, který si dokážu představit, kdyby to dobře nedopadlo. Já chápu, že bych měla myslet hlavně na děti, jenomže ve třiceti rezignovat na svůj život a svoje touhy a potřeby? Asi jsem odsouzeníhodná, ale nechci. Nechci.

@Anonymní píše:
Ahoj, prosím o anonym, nechci tuhle situaci spojovat s nickem, kdyžtak prosím raději smazat. Doma to je už dlouhodobě takové… nešťastné, skvělý chlap, dokud jsme byli sami, nedává rodičovství a má pocit, že by bylo pro všechny lepší, kdybysme šli od sebe a já si k sobě a dětem našla někoho lepšího, bla bla bla, alibistický kecy. Já pořád věřím, že to zachráníme, že se to zlepší, že se v něm ten přístup zlomí, ale samozřejmě mi vrtá hlavou i „co by se mnou bylo, kdyby to nedopadlo dobře…“

Zůstala bych sama, ve třiceti, se dvěma dětma. Manželova představa, že bych si našla někoho skvělýho a úžasnýho, kdo by byl k dětem lepší než on a já bych byla happy, mi přijde jako alibistickej canc, který nemá nic společného s realitou. Že prostě v tomhle věku a s cejchem dvou dětí už jsem odepsaná a nejspíš zůstanu sama navždycky. Znáte nějaké příběhy, kde to tak nedopadlo? Kdy to naopak vyplynulo v něco lepšího? Opakuju, doufám a věřím, že to překonáme. Ale nedokážu nemyslet na coby kdyby… a hrozně se bojím.

Díky za respekt anonymu

třeba L.

A to jen tak sedite na gauci a on rekne, ze by ti bylo lepe bez nej?
Mne to prijde jako nejaka reakce na kritiku od tebe, kdy prechazi do shazovani sebe sama a manipulace

@Simmcaa Tak slyšela jsem to už víckrát, většinou po nějaké hádce, ale posledně vypadal prostě v blbý náladě, tak jsem se v klidu a mile zeptala, proč je smutnej…a on mi řekl tohle. Že takhle není šťastnej, život s dětma ho hrozně ubíjí a má pocit, že mu život utíká pod rukama a že to takhle ale nechce, že žije jen jednou a přece i mně a dětem by bylo líp s někým jiným, kdo si tu rodinu užívá a ne je z ní nešťastnej.

@Ou Nevím. Prostě si myslel, že jednou rodinu mít chce, možná ji měl moc brzo (ale dobrovolně, žádná nehoda nebo tak) a teď má pocit, že to takhle prostě nechce a že se všema těma omezeníma, co děti přináší, už nikdy nebude šťastnej a že nechce kvůli jedný chybě zahodit celý život. Já se ho snažím nějak navést k tomu, že nějaký psycholog by nebyl možná blbý nápad, ale zatím o tom nechce ani slyšet.