Vrátí se někdy?

@Hecate píše:
Hlavně s ní ale musí souhlasit oba dva, že. Jenže bývalá přítelkyně tak nějak ani neví, co by chtěla. Respektive je možné, že ona ten svůj nový objev vidí jako toho pravého a že její úvahy se neubírají tím směrem, že vztah s ním bude jen jaksi na dobu určitou.

Další věc je, že po sedmi letech bez nějakého podstatného milníku ten vztah byl v podstatě přechozený. Něco jako jablíčko, co tak dlouho viselo na stromě, až shnilo. Nevím, jestli je možný restart, možná ano, ale spíš za delší dobu (v řádu let), kdy se začne jakoby na zelené louce . Jenže kdo z nás ví, co bude za rok, natož za dva tři…

Navíc si teda myslím, že tady ten výše popsaný přístup ke vztahům je poměrně citově oploštělý a není v době kolem dvaceti úplně zdravý, ale toť pouze můj názor.

Ty milníky tam právě ze byly. Neříkám ze ne.
Další milník bylo stěhování do vlastního. Co jsme oba dva chtěli. Pořád jsme o tom mluvili. Proto jsem jel do státu, abych na to i vydělal.
Jenže jak přišlo na lámání chleba a mělo se konat, ona ucouvla.
Já jsem byl za dementa, prý ze ona je ještě mladá na to jít někde sama do bytu. Ale to ze už má 23 to ji nějak nedošlo. Mi už to přijde jako dost velký věk. Hlavně, když s rodiči se bydlet nedá věcně.
Moje kamarádky ze školy v těhle letech už berou a mají děti.
Takže s těmi milníky bych to neviděl tak, jak vy. Jen asi proste nevydržela to odloučení když vlastně před odjezdem na mě byla prakticky závislá a tím odjezdem se to cele pokazilo. Bůh vi kdybych neodjel, jaké by to bylo dnes. Třeba by mi to udělala, kdybych odjel příště někde jinde. Jen já vím, že já osobně bych toto nikdy neudělal, protože mám k tomu danému člověku úctu a proste bych si to nedovolil.
I v Americe jak jsem byl, tak jsem tam měl kamarádky, které měli doma kluky a užívali si v USA s tím ze co se stane v USA zůstane v USA a taky mi řekli ať dělám to samé, jenže já pako jsem jim říkal jak ten vztah máme tak silný ze proste já bych to nikdy neudělal a ze se na ni strašně těším. Pořad jsem o ni básnil a oni samy to nechápaly protože to nezažily. A pak mi samy řekli co asi ta moje holka děla v Česku když já jsem v Americe, a já tomu nechtěl věřit. Nakonec měli pravdu. Ale ničeho nelituju.

@Anonymní píše:
I v Americe jak jsem byl, tak jsem tam měl kamarádky, které měli doma kluky a užívali si v USA s tím ze co se stane v USA zůstane v USA a taky mi řekli ať dělám to samé, jenže já pako jsem jim říkal jak ten vztah máme tak silný ze proste já bych to nikdy neudělal a ze se na ni strašně těším. Pořad jsem o ni básnil a oni samy to nechápaly protože to nezažily. A pak mi samy řekli co asi ta moje holka děla v Česku když já jsem v Americe, a já tomu nechtěl věřit. Nakonec měli pravdu. Ale ničeho nelituju.

Vyčítat si to, že jsi do toho vztahu šel opravdově a upřímně a že jsi chtěl být bývalé věrný, opravdu nemá smysl, není pro to vůbec důvod. Tohle je dobrá vlastnost, nikoli projev slabosti. A těžko jsi mohl ovlivnit, že bývalá to neměla taky takhle. I když si teda myslím, že ona neuvažovala stylem „carpe diem“ jako tady ty holky, co byly s tebou na W&T, ale že ten důvod byl hlubší a závažnější (viz to, co jsem napsala).

Na druhou stranu, na přístupu těch holek vidíš, že svět není černobílý. Ano, ony to, co ty a tvoje bývalá, opravdu asi nezažily nikdy anebo to zažily kdysi, ale nezažívají to teď. Znovu opakuju, že jsi měl v podstatě velmi výjimečnou pozitivní zkušenost, kterou spousta lidí v životě nemá vůbec nikdy, ač by si ji přála.
Je možné, že ty holky byly „lehčího ražení“, ale nevíme, proč to tak bylo, kde to vzniklo a co za tím stálo. V mnoha případech je za tady tím přístupem třeba to, že ani ti jejich partneři jim nedávají příliš mnoho jistoty a perspektiv (otevřeně například deklarují, že se nechtějí vázat, nebo že nepočítají, že by se někdy s dotyčnou nebo celkově s jakoukoli ženou oženili/měli děti, mají problém s věrností, otevřeně flirtují, nemají tolik času, kolik by si ta holka představovala, atd. atd.).
Jasně, spousta generálů po bitvě teď řekne, že by se holky měly rozejít a hledat pana Božského… ale ruku na srdce, to se snáz řekne, než udělá, ono takových Božských je totiž na každém rohu dvacet . Konec konců, holky jsou třeba vděčné i jen za to, že mají parťáka na různé akce (koncerty, kino), že mají někoho na sex… prostě berou, co druhá strana nabízí, nesnaží se z jabloně vydyndat hrušku, ale současně nehází perly sviním.

@Hecate píše:
Zakladateli… ty jsi měl tak trochu štěstí a neštěstí zaráz v tom, že jsi už od patnácti měl takhle dlouhý vztah (a asi předpokládám, že první, který by jaksi stál za řeč).
Spousta lidí v Tvém věku (tipuju Ti 22 let s ohledem na to, co jsi o sobě napsal) neměla ještě vůbec žádný (a ne proto, že by nechtěli), nebo si prošla sérií kratších lásek, z nichž některé nemusely ani skončit úplně hezky.

Takže na jednu stranu jsi měl v životě něco moc krásného a nečelil jsi tomu, že věci bohužel častěji dopadají jinak, než jsme si je vysnili, ale současně máš smůlu v tom, že tím, jak tě osud držel stranou od negativních věcí (jakými opuštění člověkem, kterého milujeme, bezesporu je), jsi poněkud naivní a logicky i nedostatečně psychicky odolný.

Že to vnímáš jako podraz jak od přítelkyně, tak očividně i od „osudu“, chápu. Jenže o tom bohužel život mnohých lidí je.
Ty sis jako exemplární případ, kterým si zřejmě snažíš celou situaci racionalizovat („jak mohla být tak hloupá a zahodit to“), vzal poměrně vzácný úkaz, a to páry, které spolu vydrží od puberty až po smrt jednoho z nich. Takových párů bylo ovšem pomálu i v historii; tu si hrozně moc idealizuješ a romantizuješ.

K té samotné otázce… Rozchod po sedmi letech je velká rána a obrovský stres, nota bene za těch okolností, za jakých k tomu rozchodu u vás dvou došlo (co si budeme povídat, moc čestné to nebylo). Možná teď budeš potřebovat i „průvodce“ (ideálně nějakého zkušenějšího dospělého nebo odborníka), abys pochopil, jaké fáze má léčení zlomeného srdce. Dnes už je na trhu i spousta knih, pokud bys vyloženě nechtěl konzultovat psychologa.

Pokud jde o návrat přítelkyně… nikdo Ti tu neřekne, jestli se vrátí nebo ne. Nikdo tu nemá křišťálovou kouli… a velmi bych varovala před tím, aby ses v této fázi k takovým slibům upínal. Spíš počítej s tím, že se to nestane. Bude to pro Tebe dobré z více důvodů… jednak se nebudeš uzavírat novým možnostem, jednak Tě to psychicky zocelí a snad zabrání tomu, abys byl v budoucnu závislý na partnerce (ať už jakékoli). Protože i kdyby se ta bývalá vrátila, tak by to nemělo být do stavu, kdy Ty na ni někde čekáš jako pejsek, ale aby to bylo postavené jako „odejdeš-li, nezahynu“. Nejde o to dělat ramena a ostentativně světu ukazovat, jak ji nepotřebuješ, to by byl druhý extrém, spíš v sobě najít sílu vstát a jít dál, klidně i nějakou dobu sám, protože Tvůj svět nestojí jen na ní. Bude to běh na dlouhou trať, ale věř, že je nás spousta, kteří jsme si tím (bohužel opakovaně) prošli. Takže to zvládneš i Ty.