Vykecat se, podpora, zkusenost - chlap nedokaze ustat rodinu

Anonymní
3.10.19 16:50

Vykecat se, podpora, zkusenost - chlap nedokaze ustat rodinu

Dobré odpoledne. Prosím o anonym, mám tu známé a nerada bych, aby věděli, s čím se potýkám. Děkuji.

Máme s manželem krizi. On je o rok starší, je mu třicet. Z jeho pohledu není šťastný, protože ho ničí náš životní styl - máme dvě děti cca tři roky a rok a půl. On nikdy po dětech netoužil, i když říkal, že je mít budeme, protože je to správné a rozumné. Ale prostě nikdy ho děti nebavily a nezajímaly, byla dohoda, že on se o ně starat moc nechce, zda s tím do toho půjdu. Ok.

Jenže teď prostě rodinný život, který je omezený a musí se přizpůsobovat dětem, nezvládá. Trápí se, uvědomuje si, že v tom selhává, že to je jeho chyba, zároveň tím pádem samozřejmě trpím já, protože to vnímám, on je nespokojený, nešťastný, já na vše sama, projevů emocí z jeho strany minimum, já tím frustrovanější, hádáme se - začarovný kruh. Poradnu odmítá. Tvrdí, že mě miluje a kdyby to tak nebylo, nebude se tímhle trápit a prostě odejde, ale nechce a nedokáže to udělat, i když v současné situaci je prostě fakt nešťastný.

Já vlastně nechci radu. Spíš zkušenost. Měl jste někdo podobnou situaci ve vztahu, kdy vás prostě malé děti semlely skoro k hranici rozvodu a ustáli jste to? Dospěl chlap a naučil se žít šťastně a spokojeně, aspoň relativně, i s rodinou? Když třeba byly děti větší, začal si je nějak užívat? Zachránily jste takový vztah?

Vím, že se objeví rady, o něž moc nestojím asi (máloco jsem nezkusila a nic nepomáhá), i odsuzující komentáře, které moc nepomohou. Ale prosím hlavně o podporu a naději. Hledám sílu to ustát, počkat, vyřešit, nevzdám to. Hlavně jsem potřebovala vykecat a hledat dobré zkušenosti. Díky těm, co dočetli a nesoudí.

anonym třeba E.

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

4215
3.10.19 16:59

To máš těžký. Jsou takoví muži i ženy, pro které děti nejsou to hlavní a středobod vesmíru. Máte děti v nejnáročnějším období, je možné, že až povyrostou a stanou se z nich parťáci, tak je chlap „přijme“. Ale otázka také je, jaké bude pouto ze strany děti, když se nepěstuje od mala. Těžká situace a nevím, co bych udělala. Ono se to může otočit a tebe to semele a nebudeš s ním už chtít být třeba.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
3.10.19 17:05

@Halamka Já vím, že z něj nikdy nebude otec roku a jeho vztah s dětma bude všelijaký, ale to je jeho boj. S tím nic nenadělám.

A v současné době je pro mě rozchod velký špatný. Černá. Konečná. Miluju ho, strašně moc a nedokážu si představit, že bychom nebyli spolu. Prostě nemyslitelné. Takže hledám cesty, jak to udržet, překlenout tu dobu, kdy se skoro nevyspíme kvůli dětem, kdy se furt vztekaj a nic moc se s nima nedá dělat a čekat, že se to snad… někdy… aspoň trochu zlepší.

E.

  • Nahlásit
  • Citovat
12871
3.10.19 17:06

To je ta dnešní generace třicetiletých sobeckých sebestředných machanů, kteří nasekají děti, a pak zjistí, jak je to v životě omezuje. Nevím, co ti poradit. Až děti povyrostou, budou méně náročné. Ale starosti s nimi nezmizí nikdy.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
13433
3.10.19 17:08

Tak těžko se z chlapa, co děti nechce, stane rodinný typ. Můj muž taky není z dětí na větvi, do druhého šel výhradně kvůli mě (je to mé jediné vlastní) a kdybych trvala na dalším, odešel by. Mě ta naše rodina bohatě stačí, ale ve snu by mě nenapadlo dělat si s ním víc dětí a ještě takhle za sebou. Co jsi čekala? To semele i lidi, kteří ty děti chtěli. Rada na tohle asi neexistuje, buď jste měli zůstat u jednoho nebo do toho nejít vůbec, když jsi věděla, jak to má. Teď už musíte jen doufat, že to ustojíte, ale upřímně, nevím jestli by mě těšilo, za jakou je to cenu.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2904
3.10.19 17:11
@Anonymní píše:
Dobré odpoledne. Prosím o anonym, mám tu známé a nerada bych, aby věděli, s čím se potýkám. Děkuji.

Máme s manželem krizi. On je o rok starší, je mu třicet. Z jeho pohledu není šťastný, protože ho ničí náš životní styl - máme dvě děti cca tři roky a rok a půl. On nikdy po dětech netoužil, i když říkal, že je mít budeme, protože je to správné a rozumné. Ale prostě nikdy ho děti nebavily a nezajímaly, byla dohoda, že on se o ně starat moc nechce, zda s tím do toho půjdu. Ok.

Jenže teď prostě rodinný život, který je omezený a musí se přizpůsobovat dětem, nezvládá. Trápí se, uvědomuje si, že v tom selhává, že to je jeho chyba, zároveň tím pádem samozřejmě trpím já, protože to vnímám, on je nespokojený, nešťastný, já na vše sama, projevů emocí z jeho strany minimum, já tím frustrovanější, hádáme se - začarovný kruh. Poradnu odmítá. Tvrdí, že mě miluje a kdyby to tak nebylo, nebude se tímhle trápit a prostě odejde, ale nechce a nedokáže to udělat, i když v současné situaci je prostě fakt nešťastný.

Já vlastně nechci radu. Spíš zkušenost. Měl jste někdo podobnou situaci ve vztahu, kdy vás prostě malé děti semlely skoro k hranici rozvodu a ustáli jste to? Dospěl chlap a naučil se žít šťastně a spokojeně, aspoň relativně, i s rodinou? Když třeba byly děti větší, začal si je nějak užívat? Zachránily jste takový vztah?

Vím, že se objeví rady, o něž moc nestojím asi (máloco jsem nezkusila a nic nepomáhá), i odsuzující komentáře, které moc nepomohou. Ale prosím hlavně o podporu a naději. Hledám sílu to ustát, počkat, vyřešit, nevzdám to. Hlavně jsem potřebovala vykecat a hledat dobré zkušenosti. Díky těm, co dočetli a nesoudí.

anonym třeba E.

Ještě můžeš mít kombinaci, že manžel chce děti, vyžaduje je a zároveň není rodinný typ, takže se o ně pak nestará a rodinný život ho unavuje a štve.

U nás to bylo tak, že mě tlačil do velkého počtu dětí, ale já se ubránila a mám jen 3. Naštěstí. Rodinný život ho znavil tak, že si našel milenku a na děti a rodinný život se vykašlal. Pro mě to bylo sovobozující, nic lepšího se mi stát nemohlo. I když řešit rok chlapovu milenku, než se rozhoupal, co dál, bylo absolutní peklo.

Každopádně, teď jsem ráda, že spolu nejsme a mrzí mě, že si nenašel tu buchtu dřív.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1919
3.10.19 17:13

Jak jste na tom s penězi? Můžete si dovolit občas zaplatit chůvu a dělat, že nemáte děti? Třeba na víkend.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
193
3.10.19 17:14

Já radu ani zkušenost nemám, ale chci ti říct jedno: Klobouk dolů, že za to partnerství bojuješ, že se snažíš najít cesty, že ho respektuješ i s jeho chybami a neodsuzuješ ho. Takhle má (za mě) partnerství vypadat. Doufám, že on to má stejně a snaží se najít cesty, jak to spravit a jít ti naproti. Držím vám pěsti. :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3.10.19 17:14

A co na něm miluješ? Já si třeba vždy uvědomím, že svého muže miluju, když vidím, jak se chová k dětem, že jim uvaří nebo zahraje si hru, když se překonával a hrál si s dcerou s panenkama i když ho to krutě nebavilo. Tak by mě zajímalo, jestli naopak tvoje láska naopak neuvadá, když vidíš, že je ke svým vlastním dětem chladný.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
3.10.19 17:14

@terien Druhé dítě plánované nebylo a nechali jsme si ho po vzájemné dohodě. Já po něm nechci, aby byl rodinný typ, nepotřebuju, aby byl z dětí hotový a věnoval se jim. Jen, aby mě měl rád, dával by to najevo a byl s námi aspoň tak spokojený, aby pro nějk byla varianta odchodu stejně nereálná jako pro mně. Nic víc. Ale možná i to je příliš, nevím, nedokážu posoudit…

Jako připadám si jako sobec, protože chci, zoufale chci, aby byl radši nešťastný se mnou, než třeba o trochu šťastnější beze mě (nás). Ale přečkat tohle období s vědomím, že jsem selhala v tom, co pr mě vždy bylo nejdůležitější - aby milovaný chlap byl šťastný, se mnou šťastný - je hrozně těžký.

  • Nahlásit
  • Citovat
3156
3.10.19 17:16
@Anonymní píše:
Dobré odpoledne. Prosím o anonym, mám tu známé a nerada bych, aby věděli, s čím se potýkám. Děkuji.

Máme s manželem krizi. On je o rok starší, je mu třicet. Z jeho pohledu není šťastný, protože ho ničí náš životní styl - máme dvě děti cca tři roky a rok a půl. On nikdy po dětech netoužil, i když říkal, že je mít budeme, protože je to správné a rozumné. Ale prostě nikdy ho děti nebavily a nezajímaly, byla dohoda, že on se o ně starat moc nechce, zda s tím do toho půjdu. Ok.

Jenže teď prostě rodinný život, který je omezený a musí se přizpůsobovat dětem, nezvládá. Trápí se, uvědomuje si, že v tom selhává, že to je jeho chyba, zároveň tím pádem samozřejmě trpím já, protože to vnímám, on je nespokojený, nešťastný, já na vše sama, projevů emocí z jeho strany minimum, já tím frustrovanější, hádáme se - začarovný kruh. Poradnu odmítá. Tvrdí, že mě miluje a kdyby to tak nebylo, nebude se tímhle trápit a prostě odejde, ale nechce a nedokáže to udělat, i když v současné situaci je prostě fakt nešťastný.

Já vlastně nechci radu. Spíš zkušenost. Měl jste někdo podobnou situaci ve vztahu, kdy vás prostě malé děti semlely skoro k hranici rozvodu a ustáli jste to? Dospěl chlap a naučil se žít šťastně a spokojeně, aspoň relativně, i s rodinou? Když třeba byly děti větší, začal si je nějak užívat? Zachránily jste takový vztah?

Vím, že se objeví rady, o něž moc nestojím asi (máloco jsem nezkusila a nic nepomáhá), i odsuzující komentáře, které moc nepomohou. Ale prosím hlavně o podporu a naději. Hledám sílu to ustát, počkat, vyřešit, nevzdám to. Hlavně jsem potřebovala vykecat a hledat dobré zkušenosti. Díky těm, co dočetli a nesoudí.

anonym třeba E.

A co přesně mu chybí? Že tě nemá víc pro sebe? Že nemůžete cestovat? Nebo kamarádi? Binec v domě? Nebo hluk od dětí?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
3.10.19 17:17

@Kfětoslava Ne. Vidím všechny jeho chyby, spousta věcí mě na něm štve, ale ničem si nejsem jistější, než že chci být s ním. Nedokážu to vysvětlit. Samozřejmě to má i logické důvody (je zodpovědnej, krásnej, máme hodně společného, společnou minulost, touhy plány, sny…), ale pro mne ta emoční stránky vždy znamenala nejvíc, jsem hodně citově založený člověk a prostě ho miluju. I v situaci, která je takhle na houby.

  • Nahlásit
  • Citovat
2904
3.10.19 17:19
@Anonymní píše:
@terien Druhé dítě plánované nebylo a nechali jsme si ho po vzájemné dohodě. Já po něm nechci, aby byl rodinný typ, nepotřebuju, aby byl z dětí hotový a věnoval se jim. Jen, aby mě měl rád, dával by to najevo a byl s námi aspoň tak spokojený, aby pro nějk byla varianta odchodu stejně nereálná jako pro mně. Nic víc. Ale možná i to je příliš, nevím, nedokážu posoudit…Jako připadám si jako sobec, protože chci, zoufale chci, aby byl radši nešťastný se mnou, než třeba o trochu šťastnější beze mě (nás). Ale přečkat tohle období s vědomím, že jsem selhala v tom, co pr mě vždy bylo nejdůležitější - aby milovaný chlap byl šťastný, se mnou šťastný - je hrozně těžký.

Teď tě moc nepovzbudím, ale jaké období chceš přečkávat? Až děti odejdou z domu?

Neumím si moc dobře představit, jak bude s dětmi navazovat vztah později, když to nedokáže ani když jim jsou 3. :think:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
13433
3.10.19 17:21
@Anonymní píše:
@terien Druhé dítě plánované nebylo a nechali jsme si ho po vzájemné dohodě. Já po něm nechci, aby byl rodinný typ, nepotřebuju, aby byl z dětí hotový a věnoval se jim. Jen, aby mě měl rád, dával by to najevo a byl s námi aspoň tak spokojený, aby pro nějk byla varianta odchodu stejně nereálná jako pro mně. Nic víc. Ale možná i to je příliš, nevím, nedokážu posoudit…Jako připadám si jako sobec, protože chci, zoufale chci, aby byl radši nešťastný se mnou, než třeba o trochu šťastnější beze mě (nás). Ale přečkat tohle období s vědomím, že jsem selhala v tom, co pr mě vždy bylo nejdůležitější - aby milovaný chlap byl šťastný, se mnou šťastný - je hrozně těžký.

To chápu, já bych takhle žít nechtěla. Jsem srdcař a někoho, kdo je se mnou nešťastný, bych vedle sebe mít nemohla.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
3.10.19 17:21

@marg dobře. Mladší je dvakrát týdně v soukro jeslích na pár hodin, moji rodiče hlídají docela dost - minimálně jeden víkend za dva měsíce máme, v létě jsme byli týden sami. Vždycky říká, že jsme pár dní bez dětí a má pocit, že by stačilo ještě pár ní a všechno mezi náma by bylo zase dobrý a jako dřív, ale pak se vrátíme, znova děti, řev, nevyspání, omezování všech aktivit a je zpátky všechno špatný.

@BaMaK Všechno, ale nejvíc ta nesvoboda. Že se nemůžeme spolu kdykoliv sbalit a vypadnout na víkend, týden, spontánně odpoledne někam zmizet… že všechny společné aktivity musí být plánované. Ale i to, že se doma nevyspí, že děti dělají hluk a vztekají se, že dělají nepořádek… jako ano, ono to je náročné. I pro mě. Ale já to dokážu nějak ustát, smířit se tím, že takhle to prostě teďka je. On ne. Má pocit, že mu život utíká mezi prsty a on ho jen přežívá v kolotoči práce-domů, kde je hluk a nepořádek - práce - občas někam sám vypadne na nějakou akci na den či víkend (a u toho já mám kecy, protože mě to mrzí, přiznávám) a zase práce-domů-práce… chtěl by cestovat, akčnit, mít klid a pokoj.

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama