Vztahy s manželovou rodinou

  • Fotoalbum (0)
  • Sledovat e-mailem
  • Přidat k oblíbeným
  • Zapnout podpisy
  • Hledání v tématu
Anonymní
4.7.22 11:38

Vztahy s manželovou rodinou

Zdravím, potřebovala bych se vypovídat a poradit s problémy, které mě už roky trápí. V podstatě jde pořád o to samé dokola, ale vnitřně neustále bojuji a sama cítím, že jsem se nikam neposunula.
S přítelem jsem chodila 5 let, nyní už jsme 2 roky manželé. Tedy dost dlouhá doba na to, abych poznala jeho rodinu a jeho rodina poznala mě.
Přestože jsme spolu již poměrně dlouho, sama jsem se stále nedokázala vypořádat s tím, jak se mezi sebou u manžela v rodině chovají. Nejsou k sobě vstřícní, pomlouvají kde koho. Nikdy jsem se v jejich společnosti necítila dobře, ale pro svého muže bych udělala cokoliv, snažím se si příliš nestěžovat, abych mu to nedělala ještě těžší.

Manžel má jedinou sestru, která je středobodem celé rodiny. Jedná se o toxického člověka, neustále negativně naladěná, na nikom nenechá nit suchou, je sprostá jako dlaždič, v životě by nikomu s ničím nepomohla a hlavně nikomu nepřeje nic dobrého. Přesto je její chování tolerováno, tchýně (její matka) se v ní vidí a za každou cenu stojí za ní. Měli jsme spolu několik konfliktů, respektive ona s manželem, ale ať se stalo cokoliv, vždycky se nakonec musel omluvit on, jeho matka by s námi, kdybychom nedrželi hubu a krok úplně zpřetrhala kontakt.

V životě jsem se nesetkala s takovým chováním a atmosférou, která neustále panuje při návštěvách u manžela. Nemohu říct, že by na nás útočili přímo, něco nám kritizovali, oni se pro jistotu vůbec na nic neptají. Nezajímá je, jak se máme v práci, co je nového, kde jsme byli, co plánujeme… U nich se neustále řeší ostatní - sousedi, kolegové nebo kterýkoliv známí, samozřejmě v negativním smyslu, v životě jsem od nich neslyšela nic jiného, než pomluvy. Snažím se na ně být milá, ptát se jich, jak se jim daří, ale všechno je vždycky špatně. Jsou to prostě prototypy negativních lidí, kteří nikdy nebudou spokojení. Navíc se většinou chovají jako naprostí burani, v restauraci k obsluze jsou povýšení, hrají si na něco lepšího.

Trhá mi srdce, když vidím, jak se manžel neustále snaží vztahy zalepit, udržovat, ale já se obávám, že to bude jen horší :,(.Snažím se ho podporovat, jak jen můžu, jeho rodina ho nikdy za nic nepochválí, spíš si vždycky najdou nějakou chybu a vyžívají se v tom, když se nám něco nepovede. Vnitřně pořád bojuji sama se sebou, trápí mě, jak se k nám chovají. Mě přímo nekritizují, ale zároveň nikdy nic nepochválí a ani ne neptají. Nedávno jsem byla v nemocnici, nebyla jsem na tom vůbec dobře, věděli o tom, ale nestála jsem jim ani za sms, hovor, když jsme se viděli, a manžel o tom říkal, vůbec nereagovali.

U nás v rodině to funguje úplně jinak, víme o sobě, přejeme si navzájem úspěchy a podržíme se, když nám je ouvej. U nich mi přijde, že panuje neustálá rivalita, jako by s námi soupeřili… Manžel se v tom taky plácá, ale stále doufá, že se vztahy zlepší a snaží se. Já mu to nechci přidělávat, ale sama se sebou nevím, jak dál. Moje rodina už je z mého vypovídávání se unavená až otrávená, říkají, že je to pořád dokola, a mají pravdu. Není den, kdy bych na tyto chladné vztahy nemyslela, a neustále hledám chybu v sobě. Neříkám, že já jsem dokonalá, ale přijde mi, že už jsem se snažila tolikrát a nikdy to nemělo úspěch. Zvu je často na návštěvy, konverzaci udržuji spíše já, píšu jim, volám jim, z jejich strany ale žádná iniciativa není. Asi mi nezbývá nic jiného, než se smířit s tím, že to lepší nebude, ale já se s tím asi nejsem schopná smířit.

Holky, omlouvám se, že jsem napsala takovovouhle slohovku, a děkuji všem, kteří došli až sem. Doufám, že zpráva dává aspoň trochu smysl, jen jsem prostě bezradná :nevim:
Já jsem obecně hodně citlivá, empatická, záleží mi na ostatních (stejně jako můj manžel) a stýkám se s lidmi, kteří to mají podobě. Bohužel jeho rodina se zaměřuje jen na sebe a mě to neustále užírá. Nemáte třeba někdo zkušenost, zda by mi mohla pomoct terapie? I když racionálně vím, že se tím nemám zabývat, ale nemohu si pomoct a mám pocit, že to začíná ovlivňovat i náš vztah s manželem. Jsem vnitřně napjatá, už když máme jet na návštěvu a po návštěvě se mi všechno milionkrát znovu přehrává v hlavě. Opravdu jsem se snažila dělat, co je v mých silách, ale nemělo to žádný výsledek. Opravdu nevím, jak dál :nevim:

Děkuji za přečtění a budu vděčná za jakékoliv rady :hug:

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
870
4.7.22 11:45

Ostatní změnit nemůžeš, můžeš ale změnit sebe a svůj postoj.
A až se změní něco u tebe, možná na to zareagují oni.
Jinak trochu nerozumím tomu, proč to tak strašné řešíš. Bydlíte v jednom domě? Vidíte se každý víkend? Nebo proč je nutné se s nimi neustále potkávat a řešit to? Proč je pořád kontaktuje s a zves, když o to nestojí?
Zkus se možná zamyslet, proč tak strašné potřebuješ, aby se o tebe zajímali a měli tě rádi. Máš to tak i s ostatními?
Jinak bych takovouhle rodinu odstřihla, zdvořilostní káva jednou za měsíc, dva, tři.. poslechnout si jejich řeči, říct jojo a jít si po svém..

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4.7.22 11:54

Pokud nehodláte manžela opustit, tak se od té jejich rodiny odtrhněte. Manželovi to řekněte na rovinu. Teď je to ještě v pohodě, ale mohou přijít horší stavy, kdy třeba začnete zvracet a nebudete vědět proč, atp. Psychika je nevyzpytatelná. Pokud manželovi na té rodině záleží, tak ať za nimi jezdí sám. Není to vaše rodina, ale jeho. I když vyzkoušíte nějaké terapie, tak oni se nezmění. Jediný způsob, jak se těch pocitů zbavit je, stát se jednou z nich. A to předpokládám nechcete.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
59
4.7.22 11:57
@Svetluska55 píše:
Ostatní změnit nemůžeš, můžeš ale změnit sebe a svůj postoj.
A až se změní něco u tebe, možná na to zareagují oni.
Jinak trochu nerozumím tomu, proč to tak strašné řešíš. Bydlíte v jednom domě? Vidíte se každý víkend? Nebo proč je nutné se s nimi neustále potkávat a řešit to? Proč je pořád kontaktuje s a zves, když o to nestojí?
Zkus se možná zamyslet, proč tak strašné potřebuješ, aby se o tebe zajímali a měli tě rádi. Máš to tak i s ostatními?
Jinak bych takovouhle rodinu odstřihla, zdvořilostní káva jednou za měsíc, dva, tři.. poslechnout si jejich řeči, říct jojo a jít si po svém..

Přesně tak, když je to takto, omezila bych návštěvy na cca 1× měsíčně na pár hodin a hotovo. Vypadá to, že jste s manželem soběstační, nepotřebujete je, tak to prostě přijmi, jak to je.Je nezměníš, trápíš se tim naprosto zbytečně. Užívej si a o to víc pěstuj dobré vztahy ve své rodině, kde o to všichni stojí a přej si a doufej, že třeba miminko s manželovou stranou později trochu pohne správným směrem.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
92
4.7.22 12:01
@Anonymní píše:
Zdravím, potřebovala bych se vypovídat a poradit s problémy, které mě už roky trápí. V podstatě jde pořád o to samé dokola, ale vnitřně neustále bojuji a sama cítím, že jsem se nikam neposunula.
S přítelem jsem chodila 5 let, nyní už jsme 2 roky manželé. Tedy dost dlouhá doba na to, abych poznala jeho rodinu a jeho rodina poznala mě.
Přestože jsme spolu již poměrně dlouho, sama jsem se stále nedokázala vypořádat s tím, jak se mezi sebou u manžela v rodině chovají. Nejsou k sobě vstřícní, pomlouvají kde koho. Nikdy jsem se v jejich společnosti necítila dobře, ale pro svého muže bych udělala cokoliv, snažím se si příliš nestěžovat, abych mu to nedělala ještě těžší.

Manžel má jedinou sestru, která je středobodem celé rodiny. Jedná se o toxického člověka, neustále negativně naladěná, na nikom nenechá nit suchou, je sprostá jako dlaždič, v životě by nikomu s ničím nepomohla a hlavně nikomu nepřeje nic dobrého. Přesto je její chování tolerováno, tchýně (její matka) se v ní vidí a za každou cenu stojí za ní. Měli jsme spolu několik konfliktů, respektive ona s manželem, ale ať se stalo cokoliv, vždycky se nakonec musel omluvit on, jeho matka by s námi, kdybychom nedrželi hubu a krok úplně zpřetrhala kontakt.

V životě jsem se nesetkala s takovým chováním a atmosférou, která neustále panuje při návštěvách u manžela. Nemohu říct, že by na nás útočili přímo, něco nám kritizovali, oni se pro jistotu vůbec na nic neptají. Nezajímá je, jak se máme v práci, co je nového, kde jsme byli, co plánujeme… U nich se neustále řeší ostatní - sousedi, kolegové nebo kterýkoliv známí, samozřejmě v negativním smyslu, v životě jsem od nich neslyšela nic jiného, než pomluvy. Snažím se na ně být milá, ptát se jich, jak se jim daří, ale všechno je vždycky špatně. Jsou to prostě prototypy negativních lidí, kteří nikdy nebudou spokojení. Navíc se většinou chovají jako naprostí burani, v restauraci k obsluze jsou povýšení, hrají si na něco lepšího.

Trhá mi srdce, když vidím, jak se manžel neustále snaží vztahy zalepit, udržovat, ale já se obávám, že to bude jen horší :,(.Snažím se ho podporovat, jak jen můžu, jeho rodina ho nikdy za nic nepochválí, spíš si vždycky najdou nějakou chybu a vyžívají se v tom, když se nám něco nepovede. Vnitřně pořád bojuji sama se sebou, trápí mě, jak se k nám chovají. Mě přímo nekritizují, ale zároveň nikdy nic nepochválí a ani ne neptají. Nedávno jsem byla v nemocnici, nebyla jsem na tom vůbec dobře, věděli o tom, ale nestála jsem jim ani za sms, hovor, když jsme se viděli, a manžel o tom říkal, vůbec nereagovali.

U nás v rodině to funguje úplně jinak, víme o sobě, přejeme si navzájem úspěchy a podržíme se, když nám je ouvej. U nich mi přijde, že panuje neustálá rivalita, jako by s námi soupeřili… Manžel se v tom taky plácá, ale stále doufá, že se vztahy zlepší a snaží se. Já mu to nechci přidělávat, ale sama se sebou nevím, jak dál. Moje rodina už je z mého vypovídávání se unavená až otrávená, říkají, že je to pořád dokola, a mají pravdu. Není den, kdy bych na tyto chladné vztahy nemyslela, a neustále hledám chybu v sobě. Neříkám, že já jsem dokonalá, ale přijde mi, že už jsem se snažila tolikrát a nikdy to nemělo úspěch. Zvu je často na návštěvy, konverzaci udržuji spíše já, píšu jim, volám jim, z jejich strany ale žádná iniciativa není. Asi mi nezbývá nic jiného, než se smířit s tím, že to lepší nebude, ale já se s tím asi nejsem schopná smířit.

Holky, omlouvám se, že jsem napsala takovovouhle slohovku, a děkuji všem, kteří došli až sem. Doufám, že zpráva dává aspoň trochu smysl, jen jsem prostě bezradná :nevim:
Já jsem obecně hodně citlivá, empatická, záleží mi na ostatních (stejně jako můj manžel) a stýkám se s lidmi, kteří to mají podobě. Bohužel jeho rodina se zaměřuje jen na sebe a mě to neustále užírá. Nemáte třeba někdo zkušenost, zda by mi mohla pomoct terapie? I když racionálně vím, že se tím nemám zabývat, ale nemohu si pomoct a mám pocit, že to začíná ovlivňovat i náš vztah s manželem. Jsem vnitřně napjatá, už když máme jet na návštěvu a po návštěvě se mi všechno milionkrát znovu přehrává v hlavě. Opravdu jsem se snažila dělat, co je v mých silách, ale nemělo to žádný výsledek. Opravdu nevím, jak dál :nevim:

Děkuji za přečtění a budu vděčná za jakékoliv rady :hug:

Soucítím :hug: Mám to samé. U nás je problém tchýně. Není taktní, nikdy nebyla, je výčitavá, pomluvačná, ukřivděná, dělá ze sebe chudinku, opovrhuje lidmi a soudí podle prvního „ahoj“. Mně třeba dělala to, že předemnou neustále mluvila o bývalé ženě mého partnera, když to přeteklo přes mojí mez, tak jsme se pohádali a tři týdny spolu nepromluvili. Vyšťourá z člověka nejbolavější místa a když je nějaký konflikt, vytáhne to na stůl a je jedno jestli svému vlastnímu synovi, nebo mě… Neví čím jiným ublížit. Taky strašně žárlí na moji rodinu, že moje rodina k nám jezdí na kafi a partner se věnuje mému dědovi, že spolu spravují motorky, že mu shání věci na auta, ajééééje to už mi vyčetla tolikrát, že můj děda je pro mého partnera víc, než ona jako vlastní matka. Partner ji jako „maminku“ nebere, on prokoukl, jaký je vypočítavý člověk a „díkybohu“ nejsem na pozici maminka vs. jeho partnerka. Je z ní hotovej…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
4.7.22 12:03

@Svetluska55 Moc děkuji za reakci. Jedná se o můj problém v mé hlavě, všechno řeším až moc. Dost věcí si beru osobně, neumím se moc povznést nad lhostejností a negativními postoji, které zaujímají. Nebydlíme spolu, vlastně se nemusíme tolik vídat, ale já mám pořád tendence to porovnávat se svou rodinou. S nimi se vídáme několikrát do týdne, manžel s nimi má skvělé vztahy (několikrát si i posteskl, že je škoda, že jeho rodina se nechová jako ta moje), rozumí si s nimi skvěle. Já mám ale z nevysvětlitelného důvodu pořád pocit, že bychom se k nim měli stavovat a vídat se, kvůli němu, nechci, aby své rodiče nějak nezadbával, mám zakořeněnou úctu k rodině, i když o to evidentně nestojí. Ráda pomáhám, dělám ostatním radost, ale z jejich strany žádná odezva není. Asi je pro mě těžké pochopit, že o nás nestojí (hodněkrát pořádali akce, kam pozvali pouze manželovu sestru a na nás si ani nikdo nevzdechl), od začátku jsou ty vztahy asi špatně nastavené.

Jak to vidím černé na bílém, děkuji za odpověď a já s Tebou souhlasím. Vždycky jsem se až moc snažila, jezdila úplně psychicky vyčerpaná.. Asi mi nezbývá nic jiného, než přijmout fakt, že tohle asi nezměním a musím se s tím smířit. Děkuji ještě jednou za přečtení a upřímně se mi docela ulevilo, že jsem se z toho mohla vypsat :hug:

  • Citovat
  • Nahlásit
3685
4.7.22 12:30

Nezvi je, nevolej jim, návštěvy u nich nějak přežij, mysli si své. Udělej to pro své duševní zdraví a pohodu. Velmi jednoduché řešení.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
118
4.7.22 12:40

Mám něco podobnýho, ale s manželem jsme spolu už několik desítek let. K tchánům jezdíme jen když mají narozeniny a svátky, tj. 4× do roka a snažíme se tam jezdit když jsou doma sami protože jen tak se s nimi dá mluvit normálně, jakmile se tam sjede celá rodina, tchyně se strašně změní, začně být jízlivá, rýpavá. Manželova sestra je vůbec exemplář -zlá, nepřející a velmi se vytahuje. S tou si nerozumím vůbec. Na začátku mě to taky mrzelo, ale za ty roky už jsem tak nějak otupěla. Žijeme si na svém, docela daleko od nich.
Nic s tím nenaděláš. Časem tě to trápit přestane, uvidíš.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1808
4.7.22 12:42

Ahoj, vzala sis chlapa, ale není tvoje povinnost často volat a zvát na návštěvy jeho rodiče, když tě to vnitřeně deptá. Prostě k nim choďte na návštěvu, když vás pozvou a jinak se nevnucujte.
Nechápu tu tvou potřebu vnucovat se někomu, kdo o vaši přitomnost evidentně nestojí. Tím je akorát víc štvete a sama sobě si tím děláš zle. Že bych tedy denně myslela minimálně hodinu na to, co dělá tchýně a jak se má a co kde řekla a neřekla, to ani omylem.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4555
4.7.22 12:52
@Anonymní píše:
Zdravím, potřebovala bych se vypovídat a poradit s problémy, které mě už roky trápí. V podstatě jde pořád o to samé dokola, ale vnitřně neustále bojuji a sama cítím, že jsem se nikam neposunula.
S přítelem jsem chodila 5 let, nyní už jsme 2 roky manželé. Tedy dost dlouhá doba na to, abych poznala jeho rodinu a jeho rodina poznala mě.
Přestože jsme spolu již poměrně dlouho, sama jsem se stále nedokázala vypořádat s tím, jak se mezi sebou u manžela v rodině chovají. Nejsou k sobě vstřícní, pomlouvají kde koho. Nikdy jsem se v jejich společnosti necítila dobře, ale pro svého muže bych udělala cokoliv, snažím se si příliš nestěžovat, abych mu to nedělala ještě těžší.

Manžel má jedinou sestru, která je středobodem celé rodiny. Jedná se o toxického člověka, neustále negativně naladěná, na nikom nenechá nit suchou, je sprostá jako dlaždič, v životě by nikomu s ničím nepomohla a hlavně nikomu nepřeje nic dobrého. Přesto je její chování tolerováno, tchýně (její matka) se v ní vidí a za každou cenu stojí za ní. Měli jsme spolu několik konfliktů, respektive ona s manželem, ale ať se stalo cokoliv, vždycky se nakonec musel omluvit on, jeho matka by s námi, kdybychom nedrželi hubu a krok úplně zpřetrhala kontakt.

V životě jsem se nesetkala s takovým chováním a atmosférou, která neustále panuje při návštěvách u manžela. Nemohu říct, že by na nás útočili přímo, něco nám kritizovali, oni se pro jistotu vůbec na nic neptají. Nezajímá je, jak se máme v práci, co je nového, kde jsme byli, co plánujeme… U nich se neustále řeší ostatní - sousedi, kolegové nebo kterýkoliv známí, samozřejmě v negativním smyslu, v životě jsem od nich neslyšela nic jiného, než pomluvy. Snažím se na ně být milá, ptát se jich, jak se jim daří, ale všechno je vždycky špatně. Jsou to prostě prototypy negativních lidí, kteří nikdy nebudou spokojení. Navíc se většinou chovají jako naprostí burani, v restauraci k obsluze jsou povýšení, hrají si na něco lepšího.

Trhá mi srdce, když vidím, jak se manžel neustále snaží vztahy zalepit, udržovat, ale já se obávám, že to bude jen horší :,(.Snažím se ho podporovat, jak jen můžu, jeho rodina ho nikdy za nic nepochválí, spíš si vždycky najdou nějakou chybu a vyžívají se v tom, když se nám něco nepovede. Vnitřně pořád bojuji sama se sebou, trápí mě, jak se k nám chovají. Mě přímo nekritizují, ale zároveň nikdy nic nepochválí a ani ne neptají. Nedávno jsem byla v nemocnici, nebyla jsem na tom vůbec dobře, věděli o tom, ale nestála jsem jim ani za sms, hovor, když jsme se viděli, a manžel o tom říkal, vůbec nereagovali.

U nás v rodině to funguje úplně jinak, víme o sobě, přejeme si navzájem úspěchy a podržíme se, když nám je ouvej. U nich mi přijde, že panuje neustálá rivalita, jako by s námi soupeřili… Manžel se v tom taky plácá, ale stále doufá, že se vztahy zlepší a snaží se. Já mu to nechci přidělávat, ale sama se sebou nevím, jak dál. Moje rodina už je z mého vypovídávání se unavená až otrávená, říkají, že je to pořád dokola, a mají pravdu. Není den, kdy bych na tyto chladné vztahy nemyslela, a neustále hledám chybu v sobě. Neříkám, že já jsem dokonalá, ale přijde mi, že už jsem se snažila tolikrát a nikdy to nemělo úspěch. Zvu je často na návštěvy, konverzaci udržuji spíše já, píšu jim, volám jim, z jejich strany ale žádná iniciativa není. Asi mi nezbývá nic jiného, než se smířit s tím, že to lepší nebude, ale já se s tím asi nejsem schopná smířit.

Holky, omlouvám se, že jsem napsala takovovouhle slohovku, a děkuji všem, kteří došli až sem. Doufám, že zpráva dává aspoň trochu smysl, jen jsem prostě bezradná :nevim:
Já jsem obecně hodně citlivá, empatická, záleží mi na ostatních (stejně jako můj manžel) a stýkám se s lidmi, kteří to mají podobě. Bohužel jeho rodina se zaměřuje jen na sebe a mě to neustále užírá. Nemáte třeba někdo zkušenost, zda by mi mohla pomoct terapie? I když racionálně vím, že se tím nemám zabývat, ale nemohu si pomoct a mám pocit, že to začíná ovlivňovat i náš vztah s manželem. Jsem vnitřně napjatá, už když máme jet na návštěvu a po návštěvě se mi všechno milionkrát znovu přehrává v hlavě. Opravdu jsem se snažila dělat, co je v mých silách, ale nemělo to žádný výsledek. Opravdu nevím, jak dál :nevim:

Děkuji za přečtění a budu vděčná za jakékoliv rady :hug:

A proc? Oni o to zajem nemaji, ty je nemusis, tak proc si to delas? Uplne staci zdvorilostni kafe jednou za cas. :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
3760
4.7.22 12:54

Taky jsem řešila povahu mé rodiny, jak žijí rodiče, sourozenci a vždycky se mi od starších, moudřejších dostalo odpovědi - neřeš to.

A je to pravda - neřeš to, žij a nech žít. Stejně nikoho nespasíš, nezlepšíš nikomu karmu ani osobnost…a budeš zatěžovat jen svou hlavu a vyvoláš problém hlavně ve svém vztahu/manželství.
Věnuje se především svému domovu a pouštěj si do života jen co vyhodnotíš, že to chceš (např. krátké návštěvy ze slušnosti, nemám náladu - nejdu tam, vadí mi něčí povaha - neodpovídám, nehádám se, ignoruju, neřeším…atd.)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
11590
4.7.22 12:57

A k cemu je dobre se tak vnucovat lidem, co si na vas ani nevzpomenou, kdyz poradaji akci? :think:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5
4.7.22 14:11

Taky nemám s rodinou partnera dobrý vztah. Není to sice manžel, ale jsme spolu skoro 8 let a máme děti. Kvůli nim mě to trápí, že nemaj “pořádný” prarodiče. Ale ani to mě nedonutí se s nima stýkat ;) Zkoušela jsem to, ale vždycky jsem odjížděla akorát znegovaná, zdeptaná, nasaná a podepisovalo se to pak i na mym vztahu právě k dětem a chlapovi.
Možná je lepší žít si svůj spokojenej život, než si třeba co tejden zasír
t hlavu takovejma lidma.
Mimochodem: oni nejsou úplně stejnej případ, jako vaši. Tihle seděj doma na zadku, fňukaj, že nic nemaj, věčně se litujou, věčně znuděný, otrávený, ukřivděný. Plácaj se v dluzích. No bylo by to na dýl. Ale výsledek stejnej asi jako u vás.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
10770
4.7.22 17:07
@Anonymní píše:
@Svetluska55 Moc děkuji za reakci. Jedná se o můj problém v mé hlavě, všechno řeším až moc. Dost věcí si beru osobně, neumím se moc povznést nad lhostejností a negativními postoji, které zaujímají. Nebydlíme spolu, vlastně se nemusíme tolik vídat, ale já mám pořád tendence to porovnávat se svou rodinou. S nimi se vídáme několikrát do týdne, manžel s nimi má skvělé vztahy (několikrát si i posteskl, že je škoda, že jeho rodina se nechová jako ta moje), rozumí si s nimi skvěle. Já mám ale z nevysvětlitelného důvodu pořád pocit, že bychom se k nim měli stavovat a vídat se, kvůli němu, nechci, aby své rodiče nějak nezadbával, mám zakořeněnou úctu k rodině, i když o to evidentně nestojí. Ráda pomáhám, dělám ostatním radost, ale z jejich strany žádná odezva není. Asi je pro mě těžké pochopit, že o nás nestojí (hodněkrát pořádali akce, kam pozvali pouze manželovu sestru a na nás si ani nikdo nevzdechl), od začátku jsou ty vztahy asi špatně nastavené.Jak to vidím černé na bílém, děkuji za odpověď a já s Tebou souhlasím. Vždycky jsem se až moc snažila, jezdila úplně psychicky vyčerpaná.. Asi mi nezbývá nic jiného, než přijmout fakt, že tohle asi nezměním a musím se s tím smířit. Děkuji ještě jednou za přečtení a upřímně se mi docela ulevilo, že jsem se z toho mohla vypsat :hug:

A všímáš si někdy i ostatních lidí, čteš noviny, zprávy? Holt všechny rodiny nejsou sluníčkové, všichni lidi nejsou inteligentní a nemají se všichni navzájem rádi. Některé rodiny se třeba nenávidí a jsou schopni se navzájem okrást, pozabíjet. Tak to prostě je a nic s tím udělat nemůžeš.
Můžeš jen udělat opatření, aby tě to tolik nevysávalo. Tj. neřešit, neporovnávat, omezit styk třeba na 1× za 2-3 měsíce a jejich řeči pouštět druhým uchem ven. Není tvou povinností s nimi trávit svůj volný čas ani jim věnovat svou energii, když o to nestojí. Buď ráda, že alespoň tvá rodina funguje, spousta lidí nemá ani to.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1289
5.7.22 07:42

Možná by sis měla nastavit v hlavě, že tím, že tam jezdíte manzelovi vlastně ubližujes. Máš ho ráda, omez ten kontakt kvůli němu. Pak ti to třeba půjde.
Osobně tě vůbec nechápu, tvoje citlivost je spíš sebemrskacstvi. Ale víš o tom, treba si jen víckrát potřebuješ přečíst ať omezit návštěvy. Jeďte radši na výlet než sedět s lidmi, ke kterým se musíte nacpat. Možná jsou tak zlí protoze na vaše casty návštěvy nejsou vůbec zvedavi a nechtějí ti říkat ne, když jim tak často vyvolavas…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat