Ženatý šéf a já kráva

Napsat příspěvek
Velikost písma:
417
26.4.20 11:01
@Anonymní píše:
@Zatimtajnej si zlaty, ale mas presne rovnake napady ako moja pomatena mysel ;) samozrejme, ze sa mi sniva niekedy, ze na spolocnej grilovacke si do oka padnu moj manzel s jej manzelkou, podame si ruky, prehodime partnerov a z deti budu prima surodenci :D :D :D zartujem, viem, aka je to strasna hlupost… keby sme boli v bezdetnych mamzelstvach, este by tam bola iskierka nadeje, ale takto urcite nie. Proste @Tinuvien @Kfětoslava a najma @Russet hovoria presne tie moje logicke argumenty, o ktorych viem. Je to asi o tej spominanej platonickosti. Viem aj to, ako by reagoval na vyznanie citov. Sef uz v zivote mal tolko nepohodlia voci mne, ze je to jasne. Viem aj to, ze tym ako mam myslienky inde, vidim na manzelovi chyby, ktore by som inak prehliadala. V praci mam obdiv, uctu a doma len vycitky a nepochopitelne hadky. Lenze viem, ze to vychadza z toho nepochopitelneho porovnavania reality vs sna, ktory by nakoniec mozno vyzeral ako nocna mora. Mozno by sa so sefa vyklul najvacsi psychopat pod slnkom. Je to odo mna nefer voci mojej rodiny takto snivat a neviem si pomoct. Absolutne… som doma kvoli Corone uz 6 tyzdnov a nic sa nelepsi, prave naopak. Myslim na neho od prebudenia. Je to chore a nechcem to, ale asi som strasny slaboch…je to sproste a klisoidne, sef a sekretarka (som na teochu vyssej pozicii ale je to podobne), no nie som modelkovsky typ. Mam nadvahu, vrasky, okuliare, nejde o fyzicnost. Viem, ako sa sprava k svojej manzelke, ako k ostatnym, vidim jeho chyby a poznam slabosti. Viem, ze prdi, grga, slonta a ked pride domov, hodi ponozky urcite na zem ;) ale proste vo chvilach, ked sa na mna usmeje, pre mna prestava existovat okolity svet… v zivote som ovela, ovela lepsia len kvoli nemu. Uz roky ma posuva tam, kde by som inak nesla (k motivacnym kniham, charitativnym podujatiam, k skoleniam a zrucnostiam, ktore vo mne podporuje). Ide mi o neho… no je to pre mna taka moralna bariera, ze je to donekonecna snivanie o nerealnom. A to nechcem, viem ze je to urcity druh zavislosti. Strasne mi pomahate. Najma tymi vyjadreniami o jednorazovom vrze a podobne. Pretoze viem, ze v realite to tak na 99percent dopada. Hranice neprekrocim a nevie o tom nikto, preto som vdacna, ze som to smela aspon napisat, lebo mam pocit, ze sa zblaznim… :kytka: :kytka: :kytka: Som zivotny snilek a romantik, presne tie surove a pravdive vyjadrenia potrebujem pocut. Kludne aj anonymne o tom, ako so niekto rozbil rodinu, len kvoli tomu, ze bol podobne hlupy ako ja. Zasluzim si spamatat a prefackat :,( :,(

Rozumím Ti, a držím palce :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
417
26.4.20 11:03
@Russet píše:
Snít se dá i něčem jiném než o ženských. Navíc je to o dost bezpečnější.

To všechno asi jo, ale pak tomu chybí to…něco. Prostě snít o tomhle a o skvělý dovolený se nedá porovnávat :jazyk:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
417
26.4.20 11:05
@Anonymní píše:
To můj otec šel taky za svým srdcem :srdce:, jak krásný to bylo :srdce: :srdce:… Pry nikdy lepší ženu nepoznal, najednou byla tráva zelenejsi, vzduch čistší. Nenech se mýlit, táhli to spolu platonicky 2 roky a 9 mesicu i fyzicky. Takže to nebylo hned. Víš co je sranda dneska už s ní taky neni, už má zase jinou lásku svého života… Jen doufám, že s touto si neudělá další dítě :roll:

A jak jsi to vnímala a vnímáš Ty?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
417
26.4.20 11:07
@Kfětoslava píše:
Není to jen o nich dvou, ale i o dětech, za které mají zodpovědnost. A ani zakladatelka, ani šéf nežijí v nefunkčních vztazích. Takže by se nebouralo něco, co nefunguje, ale něco, co funguje. 3 děti mají své milující domovy. Zakladatelka má rozum, že je nechce bořit.

Souhlasím, ale já, coby nenapravitelnej romantik, snílek a blb tvrdím, že vztahy jsou z poloviny o rozumu a z poloviny o citech. A jelikož jsem výše popsaný, dal bych přednost citu. Určitě.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
7156
26.4.20 11:12
@Zatimtajnej píše:
Souhlasím, ale já, coby nenapravitelnej romantik, snílek a blb tvrdím, že vztahy jsou z poloviny o rozumu a z poloviny o citech. A jelikož jsem výše popsaný, dal bych přednost citu. Určitě.

Myslím, že si pleteš pojem romantik s něčím jiným. Romantik neopouští svou ženu a děti, i když jim to klape jen proto, že se mu zalíbila Božena z kanclu. To by pak takový romantik mohl co 6 let měnit působiště a opouštět další a další. To nemá s romantikou nic společného, spíše s nevyzrálostí a nezodpovědností.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
26.4.20 11:14

Byla jsem ve stejne situaci, akorat, ze jsem na dotycneho intenzivne myslela kazdym dnem ‚jen‘ asi 3 roky. Byla jsem z toho vyrizena, naprosto totalne vyrizena. Nakonec jsem mu rekla, co k nemu citim, on to opetoval a vyspali jsme se spolu. Bylo to paradni… ale vzapeti jsme zjistili, ze se k sobe vlastne nehodime. On je zenatej, ja taky vdana, oba deti. Jsem strasne rada, ze jsem to udelala. Moje manzelstvi to nepoznamenalo, chvili jsem zapasila sama se sebou a se svym svedomim, ale nikdo nic nezjistil a ja jsem v sobe vyresila veskerej tenhle bordel, hodila to za hlavu a konecne muzu zit jen pro svoji rodinu.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
26.4.20 11:24

Ani nevíš, jak chápu tvoje pocity. Roky někoho miluju, též on mě, ale nejsme v pozici šéf a podřízená, ale kolegové v práci. Hranice jsme nepřekročili, ale víme o sobě skoro vše… Ani jeden nejsme ale v manželství spokojení…jenže máme oba děti…a nechcem bořit rodiny, zavádět střídavou péči a vše, co se s rozvody pojí…

Navíc můj manžel má duševní poruchu a můj odchod by nezvládl…to se těžko vysvětluje…ale nechci, aby děti zažily jeho demonstračky atd…

ty máš dle slov hezké manželství…tvůj šéf taky…tady je asi volba jasná…nebořit…
jak pohřbít myšlenky a city, nevím…

snad by pomohl psycholog…

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
26.4.20 11:26
@Anonymní píše:
Ano, ja to beriem a suhlasim s tebou…mam pocity viny, strasne. Preto to nikomu v reale nemozem povedat. Lebo sa hanbim…je to nefer, pokrytecke a hnusne…len odchadzat z manzelstva len kvoli tomu, ze sa nic nestalo a ja som platonicky zamilovana? Aj keby som sa rozviedla, sef je zenaty, tu hranicu neprekrocim…to mam povedat muzovi, myslim na ineho, najdi si niekoho lepsieho? Vziat otca nalemu len kvoli myslienkam v hlave o ktorych nik okrem vas nevie? Pytam sa uprimne…sama som z toho dost nestastna…

Ahoj, zakladatelko, dovolím si osobní zkušenost, jo? :)

Je o mém muži, což malinko kazí pointu, ale snad mě pochopíš i tak. Potkala jsem ho někdy v 17, byl o dost starší, zamilovala jsem se hned. Přišlo mi to tak na úrovni studentka-učitel, každý jsme byli hodně jinde - no, vídali jsme se v rámci nějakých povinností. Podlamovaly se mi kolena, motýli v břiše… Zamilování jak má být. Ale v tu chvíli to pro mě nemělo budoucnost, realistické obrysy (znáš, ne?). Tak abych se netrápila, řekla jsem si, že si to užiju - vždyť je příjemné se tak cítit. A tím že to taky hasne. A taky že jo. Pocity jsem si užila jako kostku čokolády, ale nesnila jsem, nespřádala představy nemožné budoucnosti… netrápila se.

Přeběhl víc než rok. Posunula jsem se v životě dál, proběhly nějaké opatrné signály… Najednou se to představit DALO. A tehdy, až tehdy, bylo zle. Nakonec jsem dostala košem a teď bylo zle opravdu. Už to bylo realistické, už se to nedalo odmávnout - ale city druhého si člověk nevynutí. Půl roku jsem se snažila to potlačit a zapomenout. Strašná práce, strašně to bolelo. Odbrečet jsem si to musela, odštkat, vypovídat se z toho… Upnula jsem se na koníčky, snila jsem radši o fiktivních chlapech… Ale víš co? Šlo to. Bolesti ubývalo. Rovnováhy příbývalo.

Je jen shoda náhod, že nakonec, po tom půl roce, udělal krok vpřed on a nakonec z toho byl vztah. To se ale nemuselo stát. A pamatuju si dodnes to první setkání po půl roce. Jak to bylo příjemné, ale jak MOC jsem byla nad věcí. S odstupem.

Vůlí dokážeme moc. Ne, že by to nebolelo, ale odmilovat se opravdu dá. Jen si člověk musí zakázat vyrábět vzdušné zámky a naděje. Psycholog fakt není špatný nápad, možná by bylo opravdu dobře uvědomit si plnou váhu vztahu, který máš s manželem, lásky k dětem… Takhle si sníš a to je vždycky růžovější, než realita. Plácat se v pocitech viny, to je taky něco, co životu dodává potřebné drámo, viď? Jako největší problém v tvém vyprávění ale vidím, že svůj život nežiješ - vyměnilas ho za neplodné snění. A mám pocit, že sis toho zrovna teď všimla a začalo ti to vadit.

Možná je fakt načase vrátit se k životu. Poděkovat za to hezké - a pak odsekat větve, které neplodí.

  • Citovat
  • Nahlásit
417
26.4.20 11:26
@Kfětoslava píše:
Myslím, že si pleteš pojem romantik s něčím jiným. Romantik neopouští svou ženu a děti, i když jim to klape jen proto, že se mu zalíbila Božena z kanclu. To by pak takový romantik mohl co 6 let měnit působiště a opouštět další a další. To nemá s romantikou nic společného, spíše s nevyzrálostí a nezodpovědností.

To nevím, chápu pojem romantik jako někoho, kdo jde za hlasem svýho srdce ať to bolí jak chce a koho chce. Když to tak píšu, může se to klidně nazvat i sobcem. Asi si to budu muset pořádně promyslet, jak ten termín vnímám. Každopádně si myslím, že člověk by měl být s tím, koho má rád, ne s tím, koho třeba měl rád, nebo koho mu určují společenský pravidla, případně morálka nebo ohledy. Samozřejmě neplatí to vždy a každej má jinak nastavený priority.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
417
26.4.20 11:33
@Anonymní píše:
Ahoj, zakladatelko, dovolím si osobní zkušenost, jo? :)

Je o mém muži, což malinko kazí pointu, ale snad mě pochopíš i tak. Potkala jsem ho někdy v 17, byl o dost starší, zamilovala jsem se hned. Přišlo mi to tak na úrovni studentka-učitel, každý jsme byli hodně jinde - no, vídali jsme se v rámci nějakých povinností. Podlamovaly se mi kolena, motýli v břiše… Zamilování jak má být. Ale v tu chvíli to pro mě nemělo budoucnost, realistické obrysy (znáš, ne?). Tak abych se netrápila, řekla jsem si, že si to užiju - vždyť je příjemné se tak cítit. A tím že to taky hasne. A taky že jo. Pocity jsem si užila jako kostku čokolády, ale nesnila jsem, nespřádala představy nemožné budoucnosti… netrápila se.

Přeběhl víc než rok. Posunula jsem se v životě dál, proběhly nějaké opatrné signály… Najednou se to představit DALO. A tehdy, až tehdy, bylo zle. Nakonec jsem dostala košem a teď bylo zle opravdu. Už to bylo realistické, už se to nedalo odmávnout - ale city druhého si člověk nevynutí. Půl roku jsem se snažila to potlačit a zapomenout. Strašná práce, strašně to bolelo. Odbrečet jsem si to musela, odštkat, vypovídat se z toho… Upnula jsem se na koníčky, snila jsem radši o fiktivních chlapech… Ale víš co? Šlo to. Bolesti ubývalo. Rovnováhy příbývalo.

Je jen shoda náhod, že nakonec, po tom půl roce, udělal krok vpřed on a nakonec z toho byl vztah. To se ale nemuselo stát. A pamatuju si dodnes to první setkání po půl roce. Jak to bylo příjemné, ale jak MOC jsem byla nad věcí. S odstupem.

Vůlí dokážeme moc. Ne, že by to nebolelo, ale odmilovat se opravdu dá. Jen si člověk musí zakázat vyrábět vzdušné zámky a naděje. Psycholog fakt není špatný nápad, možná by bylo opravdu dobře uvědomit si plnou váhu vztahu, který máš s manželem, lásky k dětem… Takhle si sníš a to je vždycky růžovější, než realita. Plácat se v pocitech viny, to je taky něco, co životu dodává potřebné drámo, viď? Jako největší problém v tvém vyprávění ale vidím, že svůj život nežiješ - vyměnilas ho za neplodné snění. A mám pocit, že sis toho zrovna teď všimla a začalo ti to vadit.

Možná je fakt načase vrátit se k životu. Poděkovat za to hezké - a pak odsekat větve, které neplodí.

Byť s Tvým závěrem nesouhlasím, jako myšlenka a návod pro zakladatelku je to skvělý. A ta formulace za mě na jedničku. Už dlouho jsem něco tak dobře napsanýho nečetl. Neživíš se náhodou psaním? Jestli ne, měla bys to zkusit ;) :palec:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
26.4.20 11:39
@Anonymní píše:
Ahoj, zakladatelko, dovolím si osobní zkušenost, jo? :)

Je o mém muži, což malinko kazí pointu, ale snad mě pochopíš i tak. Potkala jsem ho někdy v 17, byl o dost starší, zamilovala jsem se hned. Přišlo mi to tak na úrovni studentka-učitel, každý jsme byli hodně jinde - no, vídali jsme se v rámci nějakých povinností. Podlamovaly se mi kolena, motýli v břiše… Zamilování jak má být. Ale v tu chvíli to pro mě nemělo budoucnost, realistické obrysy (znáš, ne?). Tak abych se netrápila, řekla jsem si, že si to užiju - vždyť je příjemné se tak cítit. A tím že to taky hasne. A taky že jo. Pocity jsem si užila jako kostku čokolády, ale nesnila jsem, nespřádala představy nemožné budoucnosti… netrápila se.

Přeběhl víc než rok. Posunula jsem se v životě dál, proběhly nějaké opatrné signály… Najednou se to představit DALO. A tehdy, až tehdy, bylo zle. Nakonec jsem dostala košem a teď bylo zle opravdu. Už to bylo realistické, už se to nedalo odmávnout - ale city druhého si člověk nevynutí. Půl roku jsem se snažila to potlačit a zapomenout. Strašná práce, strašně to bolelo. Odbrečet jsem si to musela, odštkat, vypovídat se z toho… Upnula jsem se na koníčky, snila jsem radši o fiktivních chlapech… Ale víš co? Šlo to. Bolesti ubývalo. Rovnováhy příbývalo.

Je jen shoda náhod, že nakonec, po tom půl roce, udělal krok vpřed on a nakonec z toho byl vztah. To se ale nemuselo stát. A pamatuju si dodnes to první setkání po půl roce. Jak to bylo příjemné, ale jak MOC jsem byla nad věcí. S odstupem.

Vůlí dokážeme moc. Ne, že by to nebolelo, ale odmilovat se opravdu dá. Jen si člověk musí zakázat vyrábět vzdušné zámky a naděje. Psycholog fakt není špatný nápad, možná by bylo opravdu dobře uvědomit si plnou váhu vztahu, který máš s manželem, lásky k dětem… Takhle si sníš a to je vždycky růžovější, než realita. Plácat se v pocitech viny, to je taky něco, co životu dodává potřebné drámo, viď? Jako největší problém v tvém vyprávění ale vidím, že svůj život nežiješ - vyměnilas ho za neplodné snění. A mám pocit, že sis toho zrovna teď všimla a začalo ti to vadit.

Možná je fakt načase vrátit se k životu. Poděkovat za to hezké - a pak odsekat větve, které neplodí.

Tak velmi ti dakujem za tento prispevok, mas pravdu. Uplnu…aj s tou potrebnou dramou pre zivot ;) mam nad cim rozmyslat…som rada, ze ti to vyslo :srdce:

  • Citovat
  • Nahlásit
2126
26.4.20 11:55

A co to vzít z té lepší stránky? Můžeš být vděčná, že jsi poznala spřízněnou duši a to ale neznamená, že s ní musís mít i vztah. Je přece hezký, že si rozumíte, sama jsi psala, že tě dělá lepší a posouvas se díky němu. Tak co to vzít z tohoto pohledu? Nesnivat o tom, co by kdyby, ale děkovat, že máš ve svém životě člověka, se kterým tě mnoho pojí a brát ho jako nej přítele, díky kterému se rozvijis a poznavas i sama sebe a ty sny, představy a city zkusit nasměrovat do zlepšení tvého vztahu s manželem? Asi by v tomto ten psycholog mohl pomoci.

A ještě mě napadlo, co si pro začátek určit nějaké časy, třeba 10 minut ráno, po obědě, večer, kdy si o něm dovolis snít a nebudes se za to vinit, a když to na tebe v průběhu dne prijde, tak si to jen uvědomit a říct si fajn, za půl hodiny mám svých deset minut a nechat tu myšlenku zase jít, případně mu v mysli poděkovat, že jsi ráda, že ho znas a že ti pomáhá být lepším člověkem. A jinak se opravdu vědomě soustředit na tu určitou činnost, kterou právě děláš, ať už hraní se synem, masáž manžela, plení záhonu.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1706
26.4.20 12:42
@Zatimtajnej píše:
To nevím, chápu pojem romantik jako někoho, kdo jde za hlasem svýho srdce ať to bolí jak chce a koho chce.

Na tom nevidím vůbec nic romantického. Myslel jsem, že slovo romantika je spojená s konáním dobra. Nikoliv s podrazem, sobeckostí a bezohledností vůči pocitům dětí z obou rodin. Asi mentální pustina ve tvé hlavě spouští tyto myšlenky. Jinak si to nedovedu vysvětlit.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
7156
26.4.20 13:48
@Proximus píše:
@Zatimtajnej píše:
To nevím, chápu pojem romantik jako někoho, kdo jde za hlasem svýho srdce ať to bolí jak chce a koho chce.
Na tom nevidím vůbec nic romantického. Myslel jsem, že slovo romantika je spojená s konáním dobra. Nikoliv s podrazem, sobeckostí a bezohledností vůči pocitům dětí z obou rodin. Asi mentální pustina ve tvé hlavě spouští tyto myšlenky. Jinak si to nedovedu vysvětlit.

To jsem ráda, že pocit o jeho zkresleného pohledu na romantiku nemám sama :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
26.4.20 14:25

Měla jsem něco podobného. Nakonec jsem z toho zaměstnání odešla a do roka jsem měla pokoj. Sejde z očí, sejde z mysli se potvrdilo. A m a m svatý klid. Divím se, že tě to osm let baví. Už jsi měla dávno jednat. Jo a určitě si ho idealizujes.

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat