Žene mě falešná hrdost?

Napsat příspěvek
21365
25.3.20 22:59

A co na to ten poradce? Vedl Vás nějak? Napíšeš, nač se ptal třeba jeho nebo co Tě dostalo tak z reakce Tvého chlapa nejvíc, jestli se teda můžu ptát?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
26.3.20 00:05

Tak alespoň, že se to začalo řešit. Moje kámoška má 2 děti na ZŠ, manžela teď doma (bez práce), sama musí do práce. On jí nepomůže s domácností, neučí se s dětmi, chce aby jim uvařila jídlo a ještě je strašně otrávený. Ona je na zhroucení.

Můj manžel je taky doma (na home office), ale my se naštěstí dokážeme domluvit. Dnes jsme volali tchýni a tchánovi, tak jsem jim musela upřímně poděkovat, že dokázali vychovat normálního muže použitelného pro rodinný život.

Je mi strašně líto kámošky, tebe a všech žen, které mají doma takovou lemru.

Taky by mě moc zajímaly nějaké podrobnosti, něco co tady nikoho z nás ani tebe nenapadlo a on to říkal. Ten poradce vám dává „domácí úkoly“, sám má na vaši situaci názor nebo jen sedí a čeká, co z vás vypadne? Teď je manželovo chování lepší, horší, stejné?

Tak hlavně se drž! Určitě to máš moc těžké. :mavam:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
26.3.20 10:00

@Žirafa 69 @Pajka2020 Poradna vypadala tak, že jsme seděli a dvě hodiny na sebe navzájem kydali špínu. :mrgreen: Bylo to dost zmatené a emotivní. Poradce nás trochu korigoval, dával prostor každému reagovat na slova toho druhého. Sám názor nevyjadřoval, jen nás usměrňoval v komunikaci, nikoli v názorech. Ale jeho otázky byly postaveny tak, že prostě člověka donutil k zamyšlení, uměl přerušit kolotoč vzájemných výčitek nějakou relevantní, dobře postavenou otázkou.
Mě osobně zarazilo, jak se manžel neumí vyrovnat s tím, co se stalo v minulosti. Prostě jsme se pohádali, křičela jsem na něj před dětmi, protože mi prdly z jeho chování nervy, stokrát jsem se za to už omluvila a on se přes to neumí přenést. Když řeknu něco, co se mu nelíbí, tak mu to zkazí náladu na tři dny, on o tom ale nemluví a já se furt divím, proč je tak protivný, protože věc považuju za vyřešenou a jdu dál. A takhle se to střádá.
Také mě překvapilo, jak odlišně vnímá některé situace. Třeba já si dobře pamatuju, jak jsem sumírovala v hlavě větu tak, aby se ho co nejméně dotkla, protože jsem mu potřebovala říct, že mi jeho chování vadí a chtěla jsem být citlivá. A on to prezentuje jako „okamžitě na mě začala řvát“.
Mám z toho pocit bezmoci. Nevěřím tomu, že bude schopen nějak změnit svůj postoj, protože by to stálo spoustu práce z jeho strany.
Jinak hned ten den po poradně zřejmě potřeboval vyventilovat emoce, takže vyvolal naprosto zbytečnou hádku, kdy na mě i křičel a třískal dveřma. No, to mi moc nepomohlo. :cert:
Ale je vidět, že trochu přemýšlí, přestal trochu rýpat a komentovat. Ale možná je to tím, že jsem mu řekla, že se už téhle desktruktivní komunikace účastnit nebudu a utla jsem to. Nereaguju, mluvím jen o organizačních věcech, na rýpavé komentáře nereaguju.
Momentálně prostě sdílíme společný prostor jako dva spolubydlící. On se občas trochu věnuje dětem.
Ale vzduch je čistší, mně ulevilo, že jsem se mohla vypovídat někomu, kdo poslouchá (= poradce) a vypadalo to, že trochu poslouchal i manžel.

  • Nahlásit
  • Citovat
27.3.20 23:37

Máte to doma mnohem složitější než jsem si myslela. Je dobře, že vidíš alespoň trochu posun k lepšímu. Vlastně si to nedovedu představit, co musíš ty a tvůj manžel prožívat, je mě z toho úzko a to to jen čtu. Já si občas stěžuji na manžela a on na mě, ale my nemáme žádné vážné problémy. On mě ještě nikdy svým chováním nevytočil/nevyprovokoval tak, abych nedokázala kontrolovat co říkám (a naopak). Když se hádáme, tak na sebe ani moc nekřičíme, jen trochu zvýšíme hlas. Kdysi (cca před 15 lety) na mě šíleně křičel můj tehdejší přítel, když jsem četla tvůj příspěvek, tak se mně to zase vybavilo, jak to bylo strašně ponižující, jak jsem to vnímala jako hroznou křivdu, když na mě křičí někdo koho mám ráda. Taky se mi za to tenkrát několikrát omluvil, ale na takové chování člověk možná nikdy nezapomene. Jestli ti mohu dát NEvyžádanou radu, tak kdyby na to znovu došla řeč, tak by ses mu měla omlouvat, tak dlouho dokud ho to bude trápit. Chápu, že ti manžel také mockrát ublížil a měl by se ti také omlouvat a také se nějak přizpůsobit životu v rodině, jen chci říct, že člověk může ovlivnit jen svoje chování, bohužel.

Mě to, co píšeš, tak vrtalo v hlavě, že jsem se musela zeptat manžela, jestli má taky v sobě nějakého „kostlivce“, který v něm stále hlodá, snad ne (přesněji řečeno říkal, že miliony, ale že bych to mohla napravit jinak než omluvou…).

Chtěla bych ještě 3. dítě (manžel zatím není rozhodnutý), ale teď mám trochu strach, abychom nedopadli jako vy. Ty víš co bylo u vás příčinou vaší krize, bylo to dítě? Máš pro mě radu čeho bych se měla vyvarovat, ať za pár let vedle sebe nemám jen spolubydlícího?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
29.3.20 13:09

@Pajka2020 Myslím, že u nás to třetí dítě fungovalo jen jako katalyzátor, který odhalil, že vztah je/byl vybudován na vratkých základech. Ale to člověk prostě vidí až zpětně, tehdy jsem si myslela, že jsme neporazitelný tým. :mrgreen: Teď vidím, že jsme asi nikdy nebyli tým. :,(
Myslím, že nějaké krize se snad ani nejde vyvarovat, to ve vztazích přichází, dříve nebo později. Otázka je, jestli máte dobré „vybavení“ na to jí projít a vyřešit. A tím vybavením je dle mého názoru komunikace mezi partnery.
Moje chyba byla, že jsem věděla, že naše a zvláště manželova komunikace nebyla ideální. Ale myslela jsem si, že když na tom máknem, tak to zvládneme. V každém vztahu je něco, co není úplně super, ale zase to vyvažují jiné, pozitivní, aspekty. Evidentně jsem podcenila hloubku a komplexnost toho problému, ale myslím, že to lze opět zjistit až zpětným pohledem.

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama