Je mi 45, dětem 10 a 15 let a naopak mi přijde život daleko pestřejší než před třeba 10 lety. Tehdy se všechno točilo kolem dětí, které jsou teď daleko samostatnější. Není problém je nechat samotné doma a někam si večer s partnerem vyrazit. Zároveň si, ale pořád ještě užívám to, že mě potřebují a že se s nimi dá podniknout plno věcí - třeba poznávací zájezdy.
Už i třeba s parnerem přemýšlíme, jak změníme bydlení až děti definitivně vyletí z hnízda. Kam budeme sami jezdit na dovolené atd. Máme prostě plno plánů do budoucna.

Ja mam naopak pocit, ze to obdobi po ctyricitce (a to bude velmi brzy) muze byt nejlepsi. Deti jsou odrostle (jedno v te dobe bude plnolete), pracovne jsem spokojena, protoze jsem sama sobe sefem, takze casu (ale i financi) mam tolik, kolik si nasmlouvam. Kamarady mame vicemene od stredni a vysoke ty same, stykame se a podnikame akce pravidelne.
Stereotyp nijak extremne nepocituji, to je asi i tim, ze nemam malinke deti a nejsem omezena pracovni dobou a par tydny volna.
Rekla bych, ze me ten zivot bavi cim dal vic a tesim se, co me jeste ceka ve vsech jeho sferach. Tedy snad jen tu partnerskou bych zmenam nerada vystavovala .
A jako bonus tohoto veku kolem ctyricitky je i jista mira financniho zabezpeceni.

Příspěvek upraven 27.08.18 v 11:56

@Anonymní píše:
Ahoj holky, jak hodnotíte svůj život kolem 40 let? Já mám někdy pocit, že mě už nic zajímavého nebo hezkého nečeká. Je to takové mezidobí, kdy mám pocit, že budu chodit akorát už jen do práce, v létě 14 dní dovolené, potom týden v zimě nebo na Velikonoce a jinak pořád stereotypní život až do důchodu. To myslím hlavně z časových důvodů. Do toho člověk ještě vidí stárnoucí rodiče, kteří mi často mluví o strachu z nemocí a ze smrti. Když jsem byla mladší, byla jsem veselejší a život mi přišel nějak lepší. Člověk nevěděl, kde bude pracovat, koho si vezme, kde bude bydlet, kolik bude mít dětí. Prostě něco stále budoval a měl v životě nějaká překvapení. Teď je už partner a děti dáno, bydlení také, zkrátka mi přijde, že je vše už stejné a život je stereotypní nebo smutný z důvodu stárnutí rodičů, kterým je kolem 70 let apod. Máte také takové pocity? My nebydlíme s rodinou blízko sebe, nemůžeme se pravidelně navštěvovat. Ale závidím lidem, co bydlí blízko sebe, vidím, jak si ty rodiny vypomáhají, prarodiče pomáhají s vnoučaty, mají tak aspoň nějaký program a necítí se sami. Říkám si někdy, co budu dělat, pokud děti budou daleko a já ani nebudu moci vypomáhat s vnoučaty. Asi jsem se už zbláznila. Líbí se mi život lidí na vesnici, dokonce mne dojalo, když jsem viděla hroby předků těchto lidí, které oni o víkendu opečovávali. Líbilo by se mi, kdyby celá rodina měla kořeny v jednom městečku nebo vesnici a takto držela pospolu. To mi chybí. Přijde mi totiž, že čím je člověk starší, tak těch kamarádů nějak ubývá, jsou to spíše známý, které člověk vídá často i kvůli dětem nebo se vidí jen občas, nějaké vztahy zmizí, jiné vzniknou, ale kamarádství to už moc není. Přijde mi, že moc kamarádů vlastně už ani nemám, že se ty vztahy nějak rozpadly. Spolužáci se různě přestěhovali, na rodičovské s dětmi nebylo moc času, potom zase práce a zase se dává přednost spíše vlastní rodině…Jak to vidíte, máte taky někdy takové pocity?

myslím, že to asi padne po čtyřicítce na každého- midlife crisis

ahoj, já tě tak trochu chápu .. Já si zase připadám jak mišuge . Dceru jsem měla ve 30 letech a nedovedla jsem si představit mít druhé dítě hned . Nyní, kdy mi bude za pár dní 38, se ve mne pere druhé dítě .. Jsem strašně na vážkách, protože jsem říkala, že po 35 letech je to šíleně pozdě, že nechci tak „stará“ už druhé dítě, ale ve mně se to pere .
Zlobím se na sebe.
Kdybych neměla tak skvělou práci, jakou mám, asi bych už na mateřské byla, ale teď ve mne hlodá červíček, co udělat. Jaký krok je ten správný. Čas už hraje proti mne (myslím to mateřství), ale vnitřně na to pořád musím myslet ..
Manžel moc nechce, ten nakloněn není..

Tak splnila jsem si velkou část svých snů, podnikám v oboru který jsem si přála, mám skvělé děti a fajn manžela a po čtyřicítce jsem začala dělat sport na který jsem si předtím dlouho netroufala. Takže za mě super. Vadí neustálé zdravotní potíže, ale ty jsem měla už předtím, horšící se zuby, a jinak snad nic. Stereotyp jsem měla ke konci mateřské a potom, když se nedalo nikam jít (dcera autistka), teď je situace mnohem lepší, děti jsou schopné být chvíli samy doma.

@Anonymní píše:
Ahoj holky, jak hodnotíte svůj život kolem 40 let? Já mám někdy pocit, že mě už nic zajímavého nebo hezkého nečeká. Je to takové mezidobí, kdy mám pocit, že budu chodit akorát už jen do práce, v létě 14 dní dovolené, potom týden v zimě nebo na Velikonoce a jinak pořád stereotypní život až do důchodu. To myslím hlavně z časových důvodů. Do toho člověk ještě vidí stárnoucí rodiče, kteří mi často mluví o strachu z nemocí a ze smrti. Když jsem byla mladší, byla jsem veselejší a život mi přišel nějak lepší. Člověk nevěděl, kde bude pracovat, koho si vezme, kde bude bydlet, kolik bude mít dětí. Prostě něco stále budoval a měl v životě nějaká překvapení. Teď je už partner a děti dáno, bydlení také, zkrátka mi přijde, že je vše už stejné a život je stereotypní nebo smutný z důvodu stárnutí rodičů, kterým je kolem 70 let apod. Máte také takové pocity? My nebydlíme s rodinou blízko sebe, nemůžeme se pravidelně navštěvovat. Ale závidím lidem, co bydlí blízko sebe, vidím, jak si ty rodiny vypomáhají, prarodiče pomáhají s vnoučaty, mají tak aspoň nějaký program a necítí se sami. Říkám si někdy, co budu dělat, pokud děti budou daleko a já ani nebudu moci vypomáhat s vnoučaty. Asi jsem se už zbláznila. Líbí se mi život lidí na vesnici, dokonce mne dojalo, když jsem viděla hroby předků těchto lidí, které oni o víkendu opečovávali. Líbilo by se mi, kdyby celá rodina měla kořeny v jednom městečku nebo vesnici a takto držela pospolu. To mi chybí. Přijde mi totiž, že čím je člověk starší, tak těch kamarádů nějak ubývá, jsou to spíše známý, které člověk vídá často i kvůli dětem nebo se vidí jen občas, nějaké vztahy zmizí, jiné vzniknou, ale kamarádství to už moc není. Přijde mi, že moc kamarádů vlastně už ani nemám, že se ty vztahy nějak rozpadly. Spolužáci se různě přestěhovali, na rodičovské s dětmi nebylo moc času, potom zase práce a zase se dává přednost spíše vlastní rodině…Jak to vidíte, máte taky někdy takové pocity?

Letos mi bylo 40. Vzhledem k tomu, že mám malé dítě, ve stereotypu nežiju. Vlastně vůbec mi nepřijde, že by mě už nic hezkého nečekalo. Mám pár kamarádek, ty samé od školy. Neuzavírám se novým přátelům. Vídáme se i často v rodině. Byla bych ráda, kdyby to dlouho zůstalo tak, jak se cítím teď. Překvapení se dějí denně, jen je člověk musí umět zaregistrovat. Ne teda nový partner a další dítě. To bych prosila zachovat Stárnoucí a odcházející příbuzní je prostě život, je to smutné a bolestivé, ale nevyhne se tomu nikdo. Na jejich smrt nemůžeme být nikdy „připraveni“.

No zcela popravdě, já jsem toho po čtyřicítce nacestovala víc, než za celý život předtím, a to jsem ve dvaceti opravdu neseděla na zadku. Ano rodiče jsou starší a mají zdravotní problémy, můj otec má třeba už 86, ale drží se, jsou víceméně soběstační a zdravotně kompenzovaní. Děti jsem měla později, takže ještě pořád nás potřebují a hlavně s námi ten společný čas trávit chtějí. Pracovně to mám celkem srovnané, dělám na zkrácený úvazek a nehodlám to měnit, raději bych byla na volné noze, ale s mým oborem to nejde. Rutina ve vztahu s manželem nehrozí, člověk nikdy neví, s jakým bláznivým nápadem přijde. Jediné z čeho mám trochu strach je vlastní tělesná schránka, aby mi ce nejdéle vydržela.

Ahoj zakladatelko, naprosto Ti rozumím, taky mě takové pocity občas přepadnou. Je to úplně normální. Vidíme umírat lidi kolem sebe, stárnout a umírat prarodiče či rodiče. Já s tím bojuju tak, že se každý den snažím najít něco, proč ten den bude skvělý, i kdyby to měla být blbost a začnu z toho mít radost. Děkuju pořád za to, že mám zdravé děti, skvělého chlapa, krásné bydlení, zdravé rodiče i tchánovce. Pro mě je důležité a pomáhá mi, mít radost z naprosto všedních věcí. Jít se projít do přírody, sednout si večer s přítelem, nalít si víno a povídat si. Uspořádat grilování s přáteli, i když jich máme taky docela málo. Také neustále vylepšujeme bydlení, pořád je na čem pracovat. Nebo vymýšlíme dovolenou už na další rok a probíráme různá místa a destinace. Myslím, že jsi vnitřně nespokojená se svým životem, nemáš žádnou náplň, která by Tě nabíjela. Je to jen o nastavení v hlavě. Pokud budeš sama vnitřně šťastná a spokojená, začneš přitahovat nové lidi i nové zážitky. Máš jen krizi středního věku. Přece se nebudeš ve 40ti trápit tím, jestli Tvoje děti budou bydlet blízko Tebe? Na to jsi přece moc mladá! Začni dělat něco úplně nového, něco, co by Tě nakoplo a kde můžeš trochu otevřít hlavu!Mně bude 39 a myslím, že člověk si svůj život tvoří a řídí sám, takže jaké si to uděláš, takové to bude!

Strašně bych si přál standardní očekávatelný stereotyp 

Jaký si to uděláš, takový to máš . Já si ve čtyřiceti užívám života stejně jako ve dvaceti a třiceti. Odstěhovat se od rodiny byla tvoje volba. Já žiju poblíž rodičů a funguje u nás výpomoc. Někam dál by mě nedostali ani párem volů…

Aha, no to tedy nemam. My se rozhodli pro dalsi ditko v mych 41, ted uz bobek bude mit dva a rikam si, jak se uz tesim, ze budu zase vic chodit do hor a budu vic nezavisla, jak jsem byla pred ni. Nestezuju si, ale tesim se na tu pestrost, kterou jsem mela…zadneho steretypu si vedoma nejsem Zivot mas takovy, jaky si ho udelas.

@lucije28 píše:
ahoj, já tě tak trochu chápu .. Já si zase připadám jak mišuge . Dceru jsem měla ve 30 letech a nedovedla jsem si představit mít druhé dítě hned . Nyní, kdy mi bude za pár dní 38, se ve mne pere druhé dítě .. Jsem strašně na vážkách, protože jsem říkala, že po 35 letech je to šíleně pozdě, že nechci tak „stará“ už druhé dítě, ale ve mně se to pere .
Zlobím se na sebe.
Kdybych neměla tak skvělou práci, jakou mám, asi bych už na mateřské byla, ale teď ve mne hlodá červíček, co udělat. Jaký krok je ten správný. Čas už hraje proti mne (myslím to mateřství), ale vnitřně na to pořád musím myslet ..
Manžel moc nechce, ten nakloněn není..

No přesně takto jsem si to zařídila, ja nevím zda je to skvělé, mám dva jedináčky, ale oba jsou úžasní, akorát je pravda, že druhé těhotenství jsem úplně tak fajn nebrala (konec byl nesnesitelný), celkově mne to poporodní období více zmohlo a do kondice jsem se dostávala o malinko hůře, teď je to ok.Malá půjde do školky teď a mne konečně nastává rok, který bude patřit mně, jelikož manžel není doma ani o víkendech, tak jsem trochu opotřebovaná 

Po 40+ to je stejně pestré jako ve 30+ jenom to prožívám jinak intenzivněji. Splnilo se mě hodně myšlenek,ale i držkopady,které zase daly ponaučení..život je prostě takový jaký si ho člověk udělá 

@Lenka_Hal píše:
Aha, no to tedy nemam. My se rozhodli pro dalsi ditko v mych 41, ted uz bobek bude mit dva a rikam si, jak se uz tesim, ze budu zase vic chodit do hor a budu vic nezavisla, jak jsem byla pred ni. Nestezuju si, ale tesim se na tu pestrost, kterou jsem mela…zadneho steretypu si vedoma nejsem Zivot mas takovy, jaky si ho udelas.

Jo také to tak cítím, je to tak.