Znásilnění - zkušenosti s řešením, hlavně psychiky

Anonymní
26.2.20 04:49

Znásilnění - zkušenosti s řešením

Ahoj a dobrý den, omlouvám se za román, který sem teď asi vypíšu, ale potřebovala bych radu, pochopení, podporu, uklidnění… Před šesti lety jsem byla po čtyřměsíční známosti znásilněná svým tehdejším přítelem. Ač se do té doby choval jako ten nejlepší partner pod sluncem, milý, empatický, hodný… Jednoho večera přišel totálně opilý a kdoví pod vlivem čeho všeho z nějaké akce, znásilnil mě vaginálně i análně a chtěl po mě i další věci, nechci zabihat do všech podrobností. Vůbec jsem toho člověka nepoznávala, během pár hodin, co byl na akci, se z mého přítele, do kterého jsem byla opravdu zamilovaná, stala zrůda. Během té hrůzy dokonce vytáhl i nůž, nijak mi s ním nevyhrozoval, jen ho položil na postel vedle nás. Asi nemusím popisovat, jaký strach o život v tu chvíli člověk má, Fyzická bolest byla hrozná, ale ta psychická je ještě horší. Ještě dnes mám pocit, že neustále cítím ten smrdí alkoholu a cigaret. Když ho cítím doopravdy, tělo si na všechny vzpomene, celá se rozklepu, dělá se mi špatně od žaludku, mám pocit, jako by mě bolel i ten spodek úplně stejně jako při tom aktu. Bohužel jsem tenkrát nebyla schopná nikomu se svěřit. Mám sice strašně hodné rodiče, ale v té době měla mamka obrovské psychické potíže a já neměla sílu přitížit jí další „jobovkou“. A vlastně jsem v tu dobu o celé události ani mluvit nechtěla, s nikým. Nesvěřila jsem se ani žádné kamarádce, nikomu. Jsem hodně velký introvert. O udání na policii jsem neuvažovala ani na chvíli, nebyla jsem ani na gyndě. Dnes zpětně vím, že dusit vše v sobě byla veliká chyba. Expřítel už mě pak nikdy nezkontaktoval, pouze druhý den mi nechal zprávu, že vůbec neví, co to do něj vjelo, že se moc omlouvá, i když pro takové jednání není omluvy, a že bude plně akceptovat, když ho už nikdy nebudu chtít vidět. Nechala jsem ho bez odpovědi, změnila si telefonní číslo. On vše dodržel, o kontakt se nikdy nijak nepokusil, nikdy jsme se od té doby neviděli. Od známých jsem se pak doslechla, že se léčil s těžkou rakovinou (boží mlýny?). Dobu jsem pak nebyla schopna navázat jakýkoliv vztah s mužem. Postupně jsem se ale dala nějakým způsobem do pořádku a měla jsem pocit, že mi začíná být dobře. Před necelými třemi roky jsem potkala strašně hodného muže, mého manžela. S novým vztahem se ale přihlásila o slovo minulost. Objevily se mi noční můry, ve kterých jsem znovu a znovu znásilňovaná. O všem jsem musela říct manželovi, protože sám viděl, že mě něco trápí. Krásně mě podpořil, prý jsme na všechno dva. Bohužel ale moje minulost ovlivňuje náš vztah čím dál víc. Nesnáším, když jde manžel do hospody, bojím se toho, že znovu ucítím ten podobný smrad, kdy z manžela potahne alkohol. Sice nechodí domů opilý, ale ten čichový vjem je pro mě příliš děsivý. Dlouho dopředu předtím, než má jít manžel s kamarády posedět, mě přepadají strachy, smutky, intenzivněji se objevují noční můry. Pořád to ale bylo jakž takž snesitelné, nějak jsem to vždy přečkala. Nyní mám ale půlročního syna a krátce po porodu jsem se dozvěděla, že expřítel se uzdravil po letech z rakoviny, je propuštěný z nemocnice a běhá volně po světě. Byť se opravdu nikdy nepokusil mě jakkoliv znovu zkontaktovat, přepadl mě hrozný strach, že bych ho mohla znovu potkat. Zhoršily se mi úzkostné stavy, upadla jsem asi i do nějaké deprese, nic mi nedělá radost, ani synek, i když je to vymodlené miminko. Rozhodla jsem se proto, že s tím zkusím něco udělat. Chtěla jsem se zeptat, jestli někdo nemáte informace, které by mi mohly pomoci. Přemýšlela jsem, jestli by mi nepřineslo klid, kdybych expřítele udala na policii. Je to jen myšlenka, se kterou si pohrávám, měla bych případně i jistý důkaz, který by ho mohl usvědčit. Třeba by některé strachy zmizely, kdybych věděla, že je ten člověk za mřížemi. Napadlo mě ale, jestli neexistuje nějaká doba, do které se může udání po znásilnění podat? Mohu udat šest let starou záležitost? Také určitě vyhledám psychologickou pomoc. Pokud bych se ale rozhodla, že udání podat nechci, nemá psycholog nebo psychiatr oznamovací povinnost? Zároveň mám prosbu, kdyby tu třeba byl někdo, komu se stalo něco podobného a kdo vyhledal odbornou pomoc, jestli by mi třeba nepřiblížil, jak probíhala sezení s psychologem, jakým způsobem psycholog třeba pomohl… Vím, že se sebou musím něco udělat, ničím krásné období celé mojí rodince, manžel má o mě velký strach, já sama mám výčitky, že nejsem schopná užívat si synka. Potřebuju nakopnout a uklidnit. Třeba mi příběhy některých z vás pomůžou sebrat odvahu a jednat. Předem moc děkuju každému, kdo to dočetl až sem. A děkuju za každou odpověď.

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

2718
26.2.20 05:16

Urcite by ho nezavreli…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
10165
26.2.20 05:26

Podat trestni oznameni muzes, promlceny ten cin neni, ale to ti psychicky nepomuze, ba naopak vsechno v sobe znovu ozivis do nejmensich detailu. Jsi pripravena vsechno podrobne popisovat cizim lidem? Policistum, soudu? Ano, nasilnik bude zrejme potrestan, potahne se vse nekolik let. Jaky trest si pro neho predstavujes? On nakonec muze od soudu odejit jen s podminkou a pro tebe to bude dalsi frustrace :? A dozvi se to spousta lidi z tveho okoli. Pokud jsi to doted tajila, tak potom to uz neutajis. A rozhodne by s tim mel souhlasit i tvuj manzel, protoze to poznamena celou vasi rodinu :nevim:

Lepsi by asi pro tebe bylo, kdybys vyhledala dobrou psycholozku, ktera by ti pomohla naucit se s touto zlou zkusenosti zit. A na sezeni muze s tebou chodit i tvuj manzel :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
26.2.20 06:41

Myslím, že porod a mateřství otevře třinácté komnaty v člověku. Pro začátek bych se šla poradit s nějakými odborníky - zavolala na Linku důvěry, navštívila Krizové centrum apod., čekací doby psycho jsou dlouhé…
Nemyslím, že udání na policii něco vyřeší, ale nejsem odborník. Hodně sil

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
791
26.2.20 06:59

Na policii už je pozdě. Vím že je to těžká situace, ale jakmile ho udas může se ještě mstit. Na tvém místě bych to nechala být, buď jsi měla jít rovnou nebo vůbec. Navíc 6 let je opravdu dlouhá doma, znásilnění se musí prokázat. Vyhledej psychiatrickou pomoc, krizové centrum atd…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
24633
26.2.20 07:09
@Anonymní píše:
Ahoj a dobrý den, omlouvám se za román, který sem teď asi vypíšu, ale potřebovala bych radu, pochopení, podporu, uklidnění… Před šesti lety jsem byla po čtyřměsíční známosti znásilněná svým tehdejším přítelem. Ač se do té doby choval jako ten nejlepší partner pod sluncem, milý, empatický, hodný… Jednoho večera přišel totálně opilý a kdoví pod vlivem čeho všeho z nějaké akce, znásilnil mě vaginálně i análně a chtěl po mě i další věci, nechci zabihat do všech podrobností. Vůbec jsem toho člověka nepoznávala, během pár hodin, co byl na akci, se z mého přítele, do kterého jsem byla opravdu zamilovaná, stala zrůda. Během té hrůzy dokonce vytáhl i nůž, nijak mi s ním nevyhrozoval, jen ho položil na postel vedle nás. Asi nemusím popisovat, jaký strach o život v tu chvíli člověk má, Fyzická bolest byla hrozná, ale ta psychická je ještě horší. Ještě dnes mám pocit, že neustále cítím ten smrdí alkoholu a cigaret. Když ho cítím doopravdy, tělo si na všechny vzpomene, celá se rozklepu, dělá se mi špatně od žaludku, mám pocit, jako by mě bolel i ten spodek úplně stejně jako při tom aktu. Bohužel jsem tenkrát nebyla schopná nikomu se svěřit. Mám sice strašně hodné rodiče, ale v té době měla mamka obrovské psychické potíže a já neměla sílu přitížit jí další „jobovkou“. A vlastně jsem v tu dobu o celé události ani mluvit nechtěla, s nikým. Nesvěřila jsem se ani žádné kamarádce, nikomu. Jsem hodně velký introvert. O udání na policii jsem neuvažovala ani na chvíli, nebyla jsem ani na gyndě. Dnes zpětně vím, že dusit vše v sobě byla veliká chyba. Expřítel už mě pak nikdy nezkontaktoval, pouze druhý den mi nechal zprávu, že vůbec neví, co to do něj vjelo, že se moc omlouvá, i když pro takové jednání není omluvy, a že bude plně akceptovat, když ho už nikdy nebudu chtít vidět. Nechala jsem ho bez odpovědi, změnila si telefonní číslo. On vše dodržel, o kontakt se nikdy nijak nepokusil, nikdy jsme se od té doby neviděli. Od známých jsem se pak doslechla, že se léčil s těžkou rakovinou (boží mlýny?). Dobu jsem pak nebyla schopna navázat jakýkoliv vztah s mužem. Postupně jsem se ale dala nějakým způsobem do pořádku a měla jsem pocit, že mi začíná být dobře. Před necelými třemi roky jsem potkala strašně hodného muže, mého manžela. S novým vztahem se ale přihlásila o slovo minulost. Objevily se mi noční můry, ve kterých jsem znovu a znovu znásilňovaná. O všem jsem musela říct manželovi, protože sám viděl, že mě něco trápí. Krásně mě podpořil, prý jsme na všechno dva. Bohužel ale moje minulost ovlivňuje náš vztah čím dál víc. Nesnáším, když jde manžel do hospody, bojím se toho, že znovu ucítím ten podobný smrad, kdy z manžela potahne alkohol. Sice nechodí domů opilý, ale ten čichový vjem je pro mě příliš děsivý. Dlouho dopředu předtím, než má jít manžel s kamarády posedět, mě přepadají strachy, smutky, intenzivněji se objevují noční můry. Pořád to ale bylo jakž takž snesitelné, nějak jsem to vždy přečkala. Nyní mám ale půlročního syna a krátce po porodu jsem se dozvěděla, že expřítel se uzdravil po letech z rakoviny, je propuštěný z nemocnice a běhá volně po světě. Byť se opravdu nikdy nepokusil mě jakkoliv znovu zkontaktovat, přepadl mě hrozný strach, že bych ho mohla znovu potkat. Zhoršily se mi úzkostné stavy, upadla jsem asi i do nějaké deprese, nic mi nedělá radost, ani synek, i když je to vymodlené miminko. Rozhodla jsem se proto, že s tím zkusím něco udělat. Chtěla jsem se zeptat, jestli někdo nemáte informace, které by mi mohly pomoci. Přemýšlela jsem, jestli by mi nepřineslo klid, kdybych expřítele udala na policii. Je to jen myšlenka, se kterou si pohrávám, měla bych případně i jistý důkaz, který by ho mohl usvědčit. Třeba by některé strachy zmizely, kdybych věděla, že je ten člověk za mřížemi. Napadlo mě ale, jestli neexistuje nějaká doba, do které se může udání po znásilnění podat? Mohu udat šest let starou záležitost? Také určitě vyhledám psychologickou pomoc. Pokud bych se ale rozhodla, že udání podat nechci, nemá psycholog nebo psychiatr oznamovací povinnost? Zároveň mám prosbu, kdyby tu třeba byl někdo, komu se stalo něco podobného a kdo vyhledal odbornou pomoc, jestli by mi třeba nepřiblížil, jak probíhala sezení s psychologem, jakým způsobem psycholog třeba pomohl… Vím, že se sebou musím něco udělat, ničím krásné období celé mojí rodince, manžel má o mě velký strach, já sama mám výčitky, že nejsem schopná užívat si synka. Potřebuju nakopnout a uklidnit. Třeba mi příběhy některých z vás pomůžou sebrat odvahu a jednat. Předem moc děkuju každému, kdo to dočetl až sem. A děkuju za každou odpověď.

Na policii bych nešla, k ničemu by to nevedlo, najdi si psycholožku…

A to tam expřítel po tom všem v bytě zůstal, tys ho tam nechala a ani neutekla a nikoho nezavolala a až druhý den pak napsal zprávu, že se omlouvá a pak teprve odešel?
Protože pochybuju že v tomhle stavu byl schopen psát odpouštěcí dopisy…

A jak to bylo s tím vytažením nože?
Ani můj přítel nenosí nůž stále u sebe, aby si ho mohl pokládat vedle postele při sexu anebo ještě zaběhl do kuchyně?

Tady jen vidíš názorně, na co všechno by se začali vyptávat na policii a bylo by toho mnohem víc a nebylo by dobré se tam do toho zamotat… :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
26.2.20 07:30

A nespustily se ti třeba po porodu nějaké větší psychické problémy(dědičné v rodině viz. mamina)? Já jen, že znásilnění je dozajista otřesná zkušenosti, ale trochu to na mě působí, že jsi se na to až moc upnula. Kor po šesti letech. Přijde mi, že si třeba myslíš, že když se něco v tomhle směru stane - cokoliv(půjde k soudu, zavřou ho,..) tak že se ti uleví a všechno bude zalité sluncem. Já jen, že možné to je, ale spíš bych řekl, že ti to stejně stav nezlepší. Jestli by přece jen nebylo lepší vyhledat odbornou pomoc. Jestli máš už opravdu rozjetou nějakou paniku nebo depresi, tak asi klidně ze startu nasadit nějaké léky a do toho začít makat na terapii, což bude určitě na dlouhou trať

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
388
26.2.20 07:49

Obecne trestni rizeni ma na obeti spis negativni vliv, rika se tomu sekundarni viktimizace. Ne, na pcr bych nesla, mnoho policajtu jedna s poskozenyma jak s hnijem, byt by na sexualni delukty a jejich obeti meli byt skoleni, ale v praxi to moc nefunguje.
Dalsi vec je, zda by skutecne bylo zahajeno trestni stuhani, kdyz jedinym dukazem je tvoje tvrzeni, ferenzni dukazy zadne, svedectvi zadne…takze by udelali psycho posudek na tebe, jestli jsi duveryhodna a od toho by se odpichli. Na podezreleho nemuzou jen tak udelat posudek, leda s jeho souhlasem, dokud neni formalne obvinen…promin, ale myslim, ze po sesti letech by to proverovani slo do kopru a vec by spis odlozili, takze tobe by spis bylo nakonec jeste hur…
Vyhledala bych si psychologa na soukromo, ktery se trebas na takova traumata zameruje…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
26.2.20 07:58

Milá zakladatelko,

udáním své problémy nevyřešíš. Jedná se o postraumatický stresový syndrom. Mám ho také. Jako dítě jsem zažívala v rodině hodně brutální věci. Až do porodu bylo vše docela ok, potom to přišlo v plné síle. Začala jsem se sebepoškozovat. Skončila jsem stát u tratě, kdybych tam vlezla, vlak by neměl šanci. Tenkrát jsem si díky bohu vzpomněla na mého chlapečka a vyhledala odbornou pomoc. Ta je totiž jediná, která opravdu pomůže, sama se z toho nedostaneš. Chodila jsem skoro 6 let na psychoterapii a dnes mohu říct, že je to z 89% pryč. Už se nebojím chodit mezi lidi, spouštěče už umím identifikovat a racionalizovat, takže i když vím, co mi stavy vyvolá, umím to vnitřně zastavit. Dokonce po letech násilníka zase vídám, bavím se s ním naprosto bez emocí. Mám to v sobě zpracované - a to je to, čeho musíš docílit i ty. Udáním nic nevyřešíš, budeš pořád plná vzteku, zášti, lítosti a stavy nevymizí.

Bude to hodně dlouhá a trnitá cesta, ale stojí to za to! Už kvůli dětem, které nás potřebují. Přeju ti hodně sil a odvahy do boje. Pokud budeš chtít, můžeš mi napsat SZ.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
22905
26.2.20 09:19

Vyhledala bych terapeuta. Spíš ženu. Ideálně třeba nějakou, který se zaměřuje na takové události. Vypovídat se a uzavřít to. Na tu polici jsi měla jít už tenkrát.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
26.2.20 12:32

Děkuji všem za reakce. Ono to na mě v noci nějak padlo a přemýšlela jsem nad všemi možnostmi, které mám. Každý váš pohled mi něco dal, policii jsem asi vlastně v duchu zavrhla hned, je fakt, že i kdyby se podařilo pachatele usvedcit, stejně by jednoho dne zase vylezl ven a já bych se znovu vrátila do podobných stavů, kterými procházím teď. Jsem přesvědčená o tom, že náhlé zhoršení stavu vyvolalo načasování, kdy jsem se krátce po porodu dozvěděla o propuštění násilníka. Přeci jen ty těhotenské a mateřské hormony pracují. A určitě je zajímavá i myšlenka, jestli si netáhnu nějaké potíže i z rodiny. Třeba to je kombinace všeho. Děkuju, že jste mě přečetli, byl to pro mě asi první krok potřebný k tomu se „hecnout“ a vyhledat odbornou pomoc, asi to jediné je pro mě tou správnou cestou. Ještě jednou díky všem :blush:

  • Nahlásit
  • Citovat
396
26.2.20 13:32

Pokud se jedná o znásilnění podle § 241 odst. 1, promlčecí lhůta trvá pět let od spáchání tohoto činu. Pokud pachatel znásilnění spáchá na osobě mladší osmnácti let nebo způsobí těžkou újmu na zdraví, činí promlčecí lhůta dvanáct let. Pokud znásilněním způsobí smrt, je promlčecí lhůta dvacet let.

Myslím, že případ by byl odložen a tobě by bylo jen hůř.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama