Ztráta lásky dětí po rozvodu?

Anonymní
4.8.20 16:37

Ztráta lásky dětí po rozvodu?

S manželem si nerozumíme už asi deset let a je to stále horší, poslední asi tři roky jsem psychicky na dně a samozřejmě se to odráží v tom, jak se chovám i k dětem. Jsem nervózní, snadno se vytočím, křičím… Mám pocit, že v poslední době s dětmi komunikuji jen tak, že po nich něco chci (uklidit, umýt nádobí atd.) a zlobím se, když se na to vykašlou. S manželem jsem zůstávala jen proto, že děti to chtěly, mají ho rádi, on je hodný, nic po nich nechce, cokoli jim dovolí apod. (on nemá o nic zájem, je to jeden z důvodů našeho konfliktu). Tak nějak jsem se dohrabala k tomu, že je situace neúnosná a opravdu zažádám o rozvod.
Jenže v poslední dny se sype i můj vztah s dětmi (začínající a pokročilá puberta). Víceméně z nich vylezlo, že vlastně jsem byla vždy hrozná matka, furt jsem křičela, mají ze mně stresy na doživotí… mám dojem, že najednou si nemapatují na nic, co jsme spolu prožili, co jsem s nimi a pro ně dělala (a táta ne, protože mu to bylo jedno)… Připadám si strašně.
Mám strach, že rozvodem to vygraduje, děti ode mne odejdou a nebudou mít chuť se mnou být, protože já jsem ta zlá matka (a já vlastně rozložím manželství). Tak nějak se asi budu muset smířit s tím, že budu sama se sebou a pocitem, že jsem jako matka absolutně selhala, přestože jsem se po celu dobu neskutečně snažila (i udržení aspoň rozumného vztahu s manželem, i udržení pospolitosti rodiny apod.).
Zažila jste některá něco takového? Jak vám dopadly vztahy s dětmi po rozvodu? Máte některá pocit, že jste špatná matka, protože jste na děti křičela a chtěla po nich něco (pomáhat, starat se své věci, zvířata, být pečlivý atd.)? Vyčítaly některé z vás děti tohle a pak to třeba i dobře dopadlo?

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
1436
4.8.20 16:59

...

A nemůžeš to ještě 5 let vydržet tak jak to je? Dokud děti nebudou dosppělí? Vždyť si můžeš jet více po své linii, dělat si nějaké věci sama, pro sebe. A udržet rodinu nadále, abys je mohla aspoň nějak usměrňovat a něco jim do života ještě dát. Tvůj manžel to asi neudělá, když skončí u něj, tak budou vyrůstat jako dříví v lese a podle toho to dopadne. A co pro ně děláš a co jsi pro ně udělala, to jim musíš nějak vhodně podat. Snaž se s nimi víc komunikovat a méně křičet. To ale neznamená nic po nich nežádat. Naopak. A až budou dospělé, tak se klidně rozveď.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2125
4.8.20 17:00

Tak sama píšeš:
samozřejmě se to odráží v tom, jak se chovám i k dětem. Jsem nervózní, snadno se vytočím, křičím… Mám pocit, že v poslední době s dětmi komunikuji jen tak, že po nich něco chci (uklidit, umýt nádobí atd.)
S puberťáky je to těžké, ale zase se to většinou urovná. Blbé je, pokud se opravdu jen soustředíš na napomínání a ječíš na ně a nic jiného tě nezajímá. Děti a hlavně v pubertě potřebují hlavně pochopit, ale taky vyslechnout a projevit lásku, i když to někdy vypadá, že o to nestojí. Tak si s nimi promluv, možná s každým zvlášť a nejen řekni, jak to vidíš ty, ale taky je vyslechni a zeptej se jich, jak to máš napravit, že by tě mrzelo, kdybyste měli špatný vztah. Občas si na ně udělej čas a někam s nimi vyraž, kam budou sami chtít.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
27056
4.8.20 17:05

Snažila bych se být vyrovnanější. Ale puberťák si vždy vybere rodiče, co míň prudí. Starostlivou mámu kolikrát pochopí až s vlastním dítětem.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
595
4.8.20 17:17
@ZuzaM píše:
Tak sama píšeš:
samozřejmě se to odráží v tom, jak se chovám i k dětem. Jsem nervózní, snadno se vytočím, křičím… Mám pocit, že v poslední době s dětmi komunikuji jen tak, že po nich něco chci (uklidit, umýt nádobí atd.)
S puberťáky je to těžké, ale zase se to většinou urovná. Blbé je, pokud se opravdu jen soustředíš na napomínání a ječíš na ně a nic jiného tě nezajímá. Děti a hlavně v pubertě potřebují hlavně pochopit, ale taky vyslechnout a projevit lásku, i když to někdy vypadá, že o to nestojí. Tak si s nimi promluv, možná s každým zvlášť a nejen řekni, jak to vidíš ty, ale taky je vyslechni a zeptej se jich, jak to máš napravit, že by tě mrzelo, kdybyste měli špatný vztah. Občas si na ně udělej čas a někam s nimi vyraž, kam budou sami chtít.

Ono se blbě dává (bezpodmínečnou lásku a přijetí), když není z čeho energii brát…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4.8.20 17:25

Docela dobra kniha je Covey: 7 navyku spokojene rodiny. Pujcovala jsem si je v knihovne od nej vsechny a jsou citelne i pro pubertaky. Musis si na sve deti najit cas, alespon hodinu v klidu pro kazdeho v tydnu, spolu i samostatne(tzn min 3 hodiny), stravit ho podle jejich predstav, i kdyby si mela koukat, jak hraji na mobilu. Bude chvilku trvat, nez se ti otevrou a zase budou tvoje miminka. Neco popovidaji, budou ten cas vyzadovat a ty mozna zjistis, ze investovat cas do rozvodu a budovani sve samostatnosti, tak si to uzijete ve 3, s tatou nekde v pozadi, ale nebudes mit energii uz o nem premyslet. Misto kriku je dobre vysvetlovani, na kolegu by sis taky nedovolila rvat, kdyz chces aby neco udelal, tak deti jsou predse blizsi a uz jsou skoro dospele, lecos pochopi. Drzim ti palce.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5464
4.8.20 17:31
@kvetanak píše:
Ono se blbě dává (bezpodmínečnou lásku a přijetí), když není z čeho energii brát…

Jestli myslis zakladatelku, tak na tohleto jako argument jeji temer dospele deti urcite neuslysi. Proste bude muset tu energii na lasku k detem najit. V opacnem pripade se nemuze divit, ze s ni deti v dospelosti nebudou chtit nic mit a vykaslou se na ni.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
4.8.20 17:33

Naše máma taky hodně ječela a úkolovala nás, celý život u nás bylo dusno. Ale taky s námi hodně mluvila, vysvětlovala a díky tomu máme spolu i tak hezky vztah.

  • Citovat
  • Nahlásit
23630
4.8.20 17:49

Klasika pubertálního myšlení. Nebrala bych si to osobně. Děti v tomto věku nějakou dřívější péči, oběti neocení. Možná to pochopí a ocení až budou dospělé a budou mít vlastní zkušenosti.
Pokud už nemůžeš vydržet, tak se rozvedte. Možná pak budeš spokojenější, klidnější a když už se to neprojeví pozitivně na dětech ( když jste se nerozešli dostatečně včas), tak na tobě určitě jo. Po pubertě sklidis co jsi zasela. Až je puberta přejde.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1
4.8.20 17:52

Moc děkuju za reakce, za všechny :-)
Není to, že bych s nimi nemluvila, netrávila čas, dokonce jsem s nimi i probírala současnou situaci. Snažím se vysvětlovat, mluvit klidně, hezky, kolikrát se mi to daří, pak se vyhodím z kolejí z manžela a neudržím se, když třeba dítě odsekne apod. Proto jsem i naznala, že půjdu do toho rozvodu. Doufám, že když nebude v mé blízkosti, najdu si větší klid (když se občas stane, že je třeba týden pryč, je to ten nejkrásnější týden pro mě…).
Mě dost zasáhlo, jak mi ta starší řekla, že má ze mě celoživotně stresy, že mluvila jen o tom křiku… že v hlavěn neměla to hezké. Jako ano, chytly jsme se a nejspíš byla taky v afektu, ale dost to zabolelo a o to víc, že vím, že to tak je. Jsem emoční člověk, umím mít radost, umím se z něčeho těšit, ráda si emotivně popovídám s kýmkoli o filmech, knihách, brečím, když se mi něco líbí, bračím, když je mi něčeho líto.. a rozčílím se, když mě něco vezme. Jako dospělý člověk to krotím, ale jak jsem teď vykolejená z toho, kam se ubírá náš vztah a jak se rozpadá rodina (a ano, puberťáci do toho…), tak ty své emoce špatně snáším (ano, brečím taky víc… není to jen i křiku).
Mám prostě strach, že jsem něco hodně zazdila, že nejsem dost dobrá na to, abych byla dobrá matka a byla tou milou a laskavou maminkou, která si vždy ví rady a bere život s nadhledem. Lidi se rozvádějí, kolikrát se jim uleví, ale mám dojem, že povětšinou ty ženské jsou ty hodné v tomto rozvodu (nebo to tak prezentují :-D ) a děti je prostě milují…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
23630
4.8.20 17:53

Jeden pubertální kousek máme taky doma. Určitě to chce trávit s dětmi čas, zajímat se o ně, ale neprudit, nepeskovat, spíš s nimi mluvit, když budou mít náladu. Třeba si pustit film, něco si zahrát, sportovat spolu, jet na výlet..ale nechat je i žít. Puberta je od toho, aby rodičům nebylo líto, když děti odejdou z domu. A já věřím, že péče a zájem v dětství se nikde neztratí a vrátí se to.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
23630
4.8.20 17:58

@NovaJaja pokud myslíš, že by se ti líp dýchalo, žilo, byla bys spokojenější, když bys odešla, tak bych to udělala. Akorát bych promyslela další fungování s dětmi. U puberťaku je to jiné než u malých dětí, u kterých ta péče je opravdu každodenní a osobní.
Jinak můj starší si taky pamatuje, že jsme se hádali. O tom jak jsem se cítila, brečela, to teda neví. Ale bylo to hrozný. Po rozvodu jsem se cítila mnohem líp, věnovala se jim a ne udržováním vztahu k chlapovi. Hospodaření jsem zvládala, užívali jsme si spolu, byla jsem fakt spokojená. Volnost mi prospěla v mnoha ohledech.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
6401
4.8.20 18:06

Možná, že se tvé děti rozhodnou zůstat s tátou, protože on je pro ně jistota, zatímco v tebe důvěru nemají. Sama píšeš, že máte problémy už deset let, to znamená, že deset let držíš manželství kvůli rodině? Kvůli dětem? Deset let žiješ ve lži a iluzi a děti to všechno vnímají. Jak ti mají věřit, že se o ně postaráš, když jsi se za posledních deset let chovala jinak, než jsi cítila a nepostarala ses ani sama o sebe?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
4.8.20 18:06
@Russet píše:
Snažila bych se být vyrovnanější. Ale puberťák si vždy vybere rodiče, co míň prudí. Starostlivou mámu kolikrát pochopí až s vlastním dítětem.

Ono nejde jen o pochopení, ona přiznává, že pořád jen křičí. A i kdyby byla duší úplně svatá, tak řev nevydrží nikdo a špatně je z řevu každému. Já to zažila jako dítě. Tolikrát jsem slyšela, jak to se mnou myslí dobře a přitom se doma řvalo od rána do večera. A většinou kvůli úplným nesmyslům, protože k sobě měli rodiče špatný vztah, byli vystresovaní a po nás dětech se to svezlo. Výsledek je, že si dnes myslím, že jsem měla za rodiče dva blázny a jsem ráda, že mám dětství za sebou. Možná by bylo vhodné se omluvit. Zakladatelka nad sebou místo toho ale pláče a lituje se.

  • Citovat
  • Nahlásit
27056
4.8.20 18:14
@Anonymní píše:
Ono nejde jen o pochopení, ona přiznává, že pořád jen křičí. A i kdyby byla duší úplně svatá, tak řev nevydrží nikdo a špatně je z řevu každému. Já to zažila jako dítě. Tolikrát jsem slyšela, jak to se mnou myslí dobře a přitom se doma řvalo od rána do večera. A většinou kvůli úplným nesmyslům, protože k sobě měli rodiče špatný vztah, byli vystresovaní a po nás dětech se to svezlo. Výsledek je, že si dnes myslím, že jsem měla za rodiče dva blázny a jsem ráda, že mám dětství za sebou. Možná by bylo vhodné se omluvit. Zakladatelka nad sebou místo toho ale pláče a lituje se.

Tak jestli se drží zuby nehty 10 let, nedivím se, že pění. Já mám se synem trpělivost, ale mám se o koho opřít. Prudím, když jsem utahaná a nemám čas to řešit. Dobrý způsob by byl, kdyby jim řekla, že je opravdu situace vážná a bude lepší, když se s otcem rozejdou. Že to neznamená konec vztahů. Že je má ráda a křičí prostě proto, že má pocit, že ji nikdo neposlouchá. A nenutila bych je vybírat si jednoho z rodičů. Spíš uzpůsobit péči napůl. Nepodlézat a ani zbytečně neprudit.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama