Bojí se vody

10.12.14

Dobrý den,

synovi jsou čtyři a půl roku, chodili jsme s ním plavat od 4 měsíců do jeho tří let (přesně do 6/2013). Od 9/2013 začal chodit do školky. Přes prázdniny (2013) jsme občas zašli do bazénu. Plavání v kurzu bylo vždy bez sebemenšího problému, potápěl se, i se odrazil od okraje a doplaval pár temp ke mě. Na plavání se těšil. Jelikož začal syn chodit do školky, museli jsme plavání z časových důvodů zrušit.

Od té doby (9/2013) se syn bojí do bazénu. Drží se pouze okraje. Když si ho chci vzít já nebo manžel na plovací desku, nebo ho vzít do ruky a jít s ním do vody, chytí se nás křečovitě a bojí se. Nevíme proč. Už to trvá více jak rok, co s tím má problém.

Začali jsme chodit od 10/2013 jednou za 14 dní plavat. Bazén si pronajímáme, je tam jen rodina. Nikdy nebyl svědkem, že by se někdo topil, nikdy jsme ho do vody nehodili, nikdy jsme ho nenutili. Nevíme, co se stalo, tento stav je setrvalý.

Poradíte nám, prosím, jak synovi pomoci, aby si opět našel cestu do vody a přestal se bát. Nedokáže nám sám říct, čeho se bojí. Můj osobní názor je, že ho děsí hloubka. Jak mu mohu pomoci tento strach překonat?

Děkuji.

Jana Žufníčková
11.12.14

Dobrý den,
důvodů i řešení může být naprosto nepřeberná škála, takže se pokusím pouze nastínit a pak už bude na Vás, co vysledujete a co zabere :-)
Ve čtyřech letech si dítě už velmi dobře uvědomuje samo sebe, rozumí pojmům jako bolest, strach, setkává se poprvé i s pojmem smrt, který však obvykle neumí zpracovat, protože je v naší společnosti značně tabuizovaný a démonizovaný. Takže byť nikdy nemuselo vidět někoho v ohrožení života, ať už tonutím nebo třeba při nehodě, tak bohatě stačí, když někomu řekne, že bylo v bazénu a dospělý zareaguje „Páni! A neutopil ses?!“ A zmatek je na světě. Nikdy dřív dítko nenapadlo, že by se mohlo utopit. Najednou už to ví, ale pořádně ani neví, co si pod tím představit. Tím nehodlám strašit ani nabádat k demonstrativnímu topení. Spíš říkám, že ten strach může vzniknout i z takovéhle poznámky, kterou my dospělí mnohdy i přeslechneme.
Nejčastějším problémem, proč děti do vody v tomto věku nechtějí, je strach z neznáma, na který mi dospělí máme tendence strašně moc myslet a bát se předem taky. Děti poznají, že reagujeme jinak. Moje velice častá zkušenost je, že s rodiči děti reagují tak, jak popisujete (co si budeme povídat, mají nás pěkně přečtené a ochočené, takže zkouší jak se ulít) a když jdou do vody se mnou, jako s cizím člověkem, tak z ustrašených uplakánků mám za dvě hodiny plavce. Jednak, když beru dítě do vody jako cizí teta, tak je v prvé řadě musím ujistit o tom, že všechno bude vědět předem a to i kdybych se potřebovala podrbat za uchem. A pak to taky musím dodržet. No a potom mám výhodu, že se můžu ptát na věci, které rodičům zpravidla už lezou krkem, protože odpovědi slyší milionkrát denně. Obvykle to dopadne tak, že dítě vozím po vodě nejprve v náručí, potom jenom podepřené pod hlavou atd. a u toho si povídáme o školce, učitelkách, kreslení a nakonec dojdeme i na oblíbené básničky. Třeba teď nedávno mi u bazénu brečela kamarádka dojetím, když jsem vzala do vody její čtyřletou, neskutečně vystrašenou, dceru a ta mi po pár minutách jen tak mimochodem držela rameno, aby se neřeklo a kopala nohama v krásném slpývání a řvala do vody básničku, aby z toho jejího chození do školky voda taky něco měla. Najednou neexistovala hloubka, strach, nic. Prostě byla jen holčička a její básnička pro vodu. Jen co přestala recitovat, chytila se mě jako klíště a volala maminku. Takže tady zafungovalo odvedení pozornosti a plavání zůstalo jen tak bokem.
Na jiné děti zabírá, když nejdete do bazénu, ale třeba vířivky. Dosáhnou tam, voda je teplá a postupně začnou poskakovat, dělat dřepy na lavečce, odrazí se ke schůdkům… a už to jede.
Každopádně ale společným jmenovatelem musí být, že voda je kamarád, ale nesmí se zlobit. Takže na začátek u mamky v náručí společně nahlas zakřičíme do vody pozdrav a svoje jméno, pak vodě něco povíme atd. Čtyřleté děti jsou hravé a obvykle nezvládají současně hru a strach. Tím pádem hra je potřeba vyzdvihnout a to, že je ve vodě, je vlastně jenom shoda náhod :-)
Stejně tak považuji za hloupost prvně dítě učit plavat a skákat (nemyslím batole, ale školkáčka a výš) - první, co se dítko musí naučit je, jak se zachránit. Takže nejdeme prvně od kraje k desce, ale obráceně. Z náručí se přechytni břehu (stačí několik cm vzdálenost a postupně prodlužovat). Když se mě držíš za ruce, dupej do vody, aby se nepotápěla hlava (můžete se točit a zpívat třeba Kolo, kolo). Zakloň hlavu a zařvi, že můžeš dýchat, protože máš pusu nad vodou atd. Mám osahané, že když dítě prvně umí záchranu, tak plave s mnohem větší důvěrou ve vlastní schopnosti.
Být Vámi, tak místo do pronájmu bazénu zainvestuju do toho, aby syn na pár hodin změnil doprovod (klidně buďte taky na dohled, ale ne na dosah) a osahal si vodu s někým, kdo ví jak na to. Bohatě stačí, když profík zbaví strachu z vody a pokud z něj nechcete mít závodníka, budete mít na čem stavět a ušetříte si spoustu nervů.
Zmiňujete strach z hloubky - pokud není možnost jít do bazénu, kde je voda maximálně po prsa dítěte, začněte rozhodně tak, že vždycky bude na dosah kraj. Nepouštějte se doprostřed bazénu, i když Vy tam dosáhnete. Optimální vzdálenost od kraje je na nataženou paži dítěte, aby se mohlo kdykoli přechytit a pověsit se na břeh. Ať už pro pocit jistoty nebo kvůli odpočinku. Stejně tak při obavě z hloubky není na místě skákání ze dřepu nebo stoje. Do vody se vchází tak, že Vy stojíte čelem ke kraji, na kterém dítě sedí a vztáhnete k němu paže tak, aby bylo chráněné po stranách, ale přitom se mohlo aktivně natánout a dosáhnout při „skoku“ do vody na Vaše ramena a přistát Vám tak bezpečně v náručí.
Kdyby žádný z uvedených směrů nepomohl, klidně mi napište do mailu nebo do zpráv a budeme hledat dál řešení na míru :-)
Hodně štěstí!
J.Ž.