Bojím se, že ublížím synovi

31.03.20

Dobrý den,

je mi 29 let, mám ročního syna a dalšího na cestě… Odjakživa mám problémy se vztekem, možná to mám po otci, je to psychopat (hází kudlu do televize, řeže se po celém těle sklem, rozbíjí celý byt…). Nemám to ještě v takové fázi, nikomu jsem nikdy neublížila, ani sobě, ani žádnou věc jsem nerozbila. Proto jsem to asi nikdy neřešila… Jenže teď mám manžela a druhé dítě v očekávání… Proto mám strach, abych o ně nepřišla. Syn mě kolikrát tak vytočí, že se mi zatmí před očima a mam chutě mu ublížit. Příklad: skopnout ho ze židličky atd… Stydím se za sebe a je mi to líto. Vždy jdu někam plakat a čekám, než to přejde… Nikdy jsem na nervy nebrala žádné léky, ani jsem nebyla u psychologa/psychiatra. Tak zkouším jako první cestu tuto stránku…

Děkuji Vám předem moc za radu.

Už jsem zoufalá…

Zuzi

Mgr. Lucie Machová
03.04.20

Dobrý den, Zuzi,
Moc si vážím vaší odvahy a důvěry, že jste šla do toho popsat zde svůj problém. Úplně tomu rozumím, tomu studu. Každý máme své strašáky, na které nejsme úplně hrdí. Prostě i naše nedokonalost je součástí nás, jsme to my. A zase fajn, že jsme tím každý jiný.
Zuzi, je naprosto přirozené, že když dítě vyrůstá v prostředí, kde se vyskytuje agresivita a ještě třeba i na denní bázi, nějak se musí přizpůsobit, nějak ji do sebe přirozeně integruje. Je to prostě „vzduch“, který dýchá. Není to svobodná volba dítěte. Je to je adaptační sebezáchovný proces. Kdyby si dítě do hloubky denně uvědomovalo, jak je hrozné, že jeho otec knapř. řičí, mlátí věcmi, někdy mlátí i mámu nebo dítě samotné, nepřežilo by. Jedinou možností, jak to přežít, je se adaptovat.
A to je pravděpodobně to, co nejvíce formuje vaše nynější myšlenky a tendence (samozřejmě neznám vaši konkrétní historii). To je starý vzorec, který se oživuje, a dle mých zkušeností s vlastním malým dítětem se o to silněji. Protože to je přesně stejný vztah, který jste zažila jako malá. Jen je nyní obráceně, vy jste dospělákem, váš syn dítětem. Vztah je tedy podobný jen obrácený.
Někdy pomůže, když si žena – matka sílu předchozích zkušeností uvědomí, a někdy se jí samotné povede se v dané situaci zastavit a zeptat se, zda myšlenky a tendence patří do vztahu z minulosti, který zažila s rodičem, nebo je to opravdu něco, co patří nyní mezí ní a její dítě. To se ale lehko napíše a většinou těžko bez pomoci udělá (taky má praxe i vlastní zkušenost). Proto je fajn nebýt na to sama a zkusit psychologickou – psychoterapeutickou pomoc. Nebojte se jí, vyberte si psychoterapeuta/tku i dle své intuice a recenzí od jiných. Dbejte při výběru i na patřičné vzdělání.
Když se spolupráce daří, ta úleva jistě stojí za to ;o)

Přeji ještě další kus odvahy a sílu k řešení!

S pozdravem
Lucie

Mgr. Lucie Machová

www.podporamaterstvi.cz