Jak syna motivovat ke spolupráci

24.04.15

Dobrý den,

s dvouletým synem chodíme plavat už zhruba rok a do teď měl plavání rád. Už v podzimním kurzu plavání si občas postavil hlavu a někdy bylo těžké ho ve vodě udržet, nechtěl dělat to, co dělají ostatní, chtěl zkoumat bazén i okolí bazénu, hrát si s hračkami atd. Ale pořád se to tak nějak dalo zvládnout.

Nyní od jara jsme začali chodit znovu a je to s ním ve vodě peklo, ignoruje vše, co lektorka a ostatní dělají. Vody se ale nebál, spíš naopak, ale většinu pomůcek na plavání odmítá. Lektorka také většinu hraček, než co se týká dané činnosti, ve vodě nerada vidí. Syn by si například rád většinu času hrál s míčem, ale lektorka by ráda, aby spolupracoval bez toho.

Slibuji mu vše možné, aby spolupracoval, ale má vlastní hlavu. Naposledy chtěl syn plavat sám, neměl plovák a brečel - prý ať ho pustím. Na pokyn lektorky jsem to udělala a syn se samozřejmě nalokal vody a pak už se mně po zbytek hodiny jen držel a plakal, že chce pryč. Teď jen doufám, že jsem ho tím nezradila…

Jsem docela i zklamaná tím, že lektorka mi řekla, že se synem je to opravdu strašné, a že ho musím zlomit a že je vidět, že teď plavání stoprocentně bojkotuje. Ale co s tím?

Jana Žufníčková
12.05.15

Dobrý den,
příklady táhnou. A zvlášť ty rodičovské. Je fajn, když maminka v bazénu je plavající parťák a ne držák vyžadující plnění příkazů lektorky. Takže ostatní plavou s destičkou a ty nechceš? Vlez mi na záda, drž se a ppoplavu já. Všichni skáčou? Bezva, tak tady seď, já si taky skočím. Proplavávají obručí? Paráda! Měla bych to taky zkusit, tak prosím chvíli počkej u tety v náručí, já si to jdu proplavat. Ony takhle velké děti na příklad maminky opravdu slyší velmi dobře. Mnohem víc, než na sliby nebo výhružky. Myslím, že těm ještě moc nerozumí a metoda cukr a bič tady prostě nefunguje. Ale být jako máma, to je něco! Vemte si, jak rádi nám třeba pomáhají v kuchyni. Nebo jak si připadají důležití, když dostanou do ruky zapnutý vysavač. A v plavání je to stejné.

Hračky - do vody patří, proto u bazénu jsou. Není dobré, když je tam někdo nahází všechny, protože to určitě je obtěžující pro ostatní a omezující pro lektorku, která některé z nich hodlá v lekci využít a jejich hledání zdržuje. My jsme to třeba řešili na mých lekcích tak, že v červeném koši byly věci, které budu používat, takže půjčit a vrátit nebo ideálně nebrat vůbec a kolem bazénu bylo chaoticky všechno, co se mohlo zcela libovolně brát a používat. Přišlo mi to jako dobré řešení, protože já se mohla spolehnout, že lekce poběží jak má a současně děti měly dostatek věcí pro vlastní potřebu. Možná by stálo za domluvu s lektorkou, abyste věděli, co je k dispozici a co ne.

Potopení - sama tuhle metodu mám docela ráda, ale musí se s ní začít ve správném věku a s dobrým postupem. Třeba své děti nechávám, aby se pustily, když uznají za vhodné a jak padnou pod vodu, pomůžu jim lehkým pohybem škmo vzhůru k hladině, abych tak simulovala samostatné vyplavání. Nikdy to ale nenechám dojít k tomu, co z pohledu dítěte vypadá jako boj o život. Spíš jen ukážu, že sám to ještě nedá. Oni to pak stejně zkuší znovu, ale jednou o už mému synovi zachránilo život - utekl mi a skočil do bazénu velmi daleko ode mě. Když byl pod vodou, tak nezpanikařil, protože situaci znal a otočil se naučeným pohybem přes bok za záda a začal ječet. Tehdy mu byl rok a třičtvrtě a neměl žádnou nadlehčovací pomůcku. Takže ano, jsem zastáncem této metody, ale musí být prováděná dobře, což předpokládám z reakce dítěte, Vám předem nikdo neřekl, jak to zvládnout. Navíc bych řekla, že bylo-li to poprvé, co něco takového prožil, byla to doba značně nevhodná. Dvouleté dítě si začíná uvědomovat ohrožení a strach o sebe, takže poprvé se s tímto potkat v tomhle věku úzkost vyvolá zákonitě. Jestli to byla otázka na pár minut a příště zapomenuto nebo jestli s tím bude bojovat ještě dlouho, opravdu těžko říct. Svoje děti takhle pouštím od doby, co se začnou samy potápět, takže ve dvou letech je to pro ně už situace naprosto přirozená, nikoli překvapivá. V lekcích nechávám dítko volně padnout výhradně za mojí asistence, kdy rodiče učím, jak správně tohle zvládnout, nikdy to není akce ve stylu „poraď si jak umíš“. Těžko říct, co přesně se stalo Vám.

A konečně lámání dítěte - nezlobte se, ale to je totální nesmysl. Dva roky jsou hodně problematický věk. Děti už odrostly tomu úplně miminímu či batolecímu plavání, ale jejich motorika ani tělesné proporce ještě nejsou zralé na to, aby se učily opravdově plavat. Tedy lektorka musí současně zvládat poměrně složitou metodiku, co s nimi, navíc z pozice cizího člověka, kterého děti moc neberou, smysluplně pracovat a ještě se porvat s tím, že se začínají ve velkém projevovat povahy jednotlivých dětí. Takže obvykle zvlášť pro mladé holčiny, co vlastní děti ještě nemají, je takhle věková kategorie docela postrachem a mnohdy zdrojem veliké nervozity, která je zcela logická. Každému sedí jiný věk - znám lektorky, které jsou opravdu vynkající u miminek, ale z tohoto přechodového věku mají hrůzu. Naopak zase mám kolegyně, které v pohodě zvládnou děti od miminek do čtyř let bez mrknutí oka a jakmile se dostanou k dětem předškolním/školním, jsou v koncích. Takže bych Vás moc prosila, abyste lektorce co nejvíc zkusila tuhle zatěžkávací zkoušku usnadnit a třeba si s ní v klidu popovídala mimo bazén o tom, jaká je její představa a jak najít společnou řeč. Mnohdy to opravdu hodně pomůže, jak mamince, tak lektorce. Pokud by s tím ale měla problém a trvala na tom, že musíte dítě zlomit, asi bych přemýšlela nad tím, jestli není čas se rozloučit.

Přeji Vám, aby se podařilo najít stejnou strunu a lekce byly příjemné na všech frontách :)