Je to deprese? Co by pomohlo?

Dobrý den.

Ani nevím, kde začít. Zkusím to vzít polopaticky. Rok a čtvrt se snažíme s manželem o miminko. Před snažením jsem řešila potíže s neuralgií v obličeji. Potom dost problémů se zuby, nyní pro změnu neuropatii po dvou úrazech nohy. Dost mi to komplikuje jak snažení o miminko, tak psychické rozpoložení. Doufám vždy, že už mě čeká lepší období a zase se něco vyrojí. Mám psychicky velmi náročnou práci (OSPOD) a tak už nemám ani po práci a o víkendech náladu na lidi, když máme o víkendu nějaké plány, jsem už předem vyčerpaná. Ráno mi hlavně v druhé půlce týdne dělá problém ráno vstát, přijde mi, že jsem snad unavenější než večer. Snahu o těhotenství řešíme na klinice reprodukční medicíny, vzhledem k těm zdravotním potížím se to stále odkládá a z toho cítím ještě větší paniku, cítím se za to zodpovědná i když to vůbec nechci. Trápí mě i přístup okolí. Vím, že jsem nyní těch problémů měla dost a že to už blízké po nějaké době obtěžuje, ale mrzí mě, že to nemám komu říct, i manžel už je docela imunní. I mi to několikrát řekl, že mi pořád něco je, co by stále se mnou řešil… Do toho blízká rodina moc nesouhlasí s tou snahou prostřednictvím kliniky, avšak máme mužský faktor neplodnosti a nedokážu jim to vysvětlit, že to přirozeně nepůjde, ačkoliv jsem relativně mladá (je mi necelých 28). Jsem dost na dně z toho, že si nyní kvůli tomu s rodinou moc nerozumím. Jsem člověk, který s blízkými rád vše sdílí a když to nejde, je mi hrozně úzko. Mám pocit, že je toho na mě moc a neumím si s tím poradit. Z práce i z toho soukromého života jsem už docela vyčerpaná. Zároveň si nechci nic špatného „přivolávat“ negativním nastavením. Jsem docela v začarovaném kruhu, tak doufám, že to zní alespoň trochu pochopitelně. Co by pro mne bylo nejlepší? Psycholog, psychiatr? Při představě, že bych na termín čekala velmi dlouhou dobu, mi taky není zvlášť dobře. Děkuji moc za odpověď.