Mateřství si neužívám - chtěla bych zpátky svůj život před d

Anonymní
19.08.19

Dobrý den,

obracím se na Vás s žádostí o radu, protože nevím, zda jsou tyhle pocity normální, nebo bych raději měla vyhledat pomoc psychologa. Mám syna, 6,5 měsíce a už od začátku to bylo hodně těžké. Měsíc před porodem jsem strávila v nemocnici, kde jsem byla co týden na sále, kde mi buď odebírali plodovou vodu, nebo krev z pupečníku, nebo dělali jiné zákroky, jelikož synův stav byl hodně vážný. Bylo to pro mě hodně náročné a už v té době jsem si říkala, zda mi to za to stojí. Syn se pak narodil císařským řezem a další měsíc byl v nemocnici, kdy jsem za ním každý den jezdila, ale abych řekla pravdu, spíše z povinnosti, nějak jsem si říkala, že ta mateřská láska teprve přijde. Po tom, co jsem si ho vzala konečně domů, se ale žádný happyend nekonal - téměř každý den jsem večer brečela, jelikož syn celé noci i dny proplakal a dlouho se mi ho nedařilo uklidnit. Časem se to trochu zlepšilo a já si k němu našla cestu. Tak nějak ale cítím, že to pořád není ono - mám ho ráda, ale nebaví mě si s ním hrát, pořád přemýšlím nad tím, proč lidé vlastně mají děti. Nemám z toho žádnou radost. Občas se spolu smějeme, to je jasné, ale jinak se v podstatě těším, až večer usne a já budu mít chvíli klidu pro sebe. Nemám čas na žádné koníčky, ani na kamarádky, protože manžel jezdí domů až pozdě večer a já jsem většinou už tak unavená, že jsem ráda, že jdu spát. Občas mě přepadne smutek a já brečím a lituju toho, že jsem kdy nějaké dítě měla - vzpomínám na život před tím, kdy jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. Štve mě, že nemám na sebe čas a všechno je podřízené jen dítěti. Partnerský život od té doby, co máme malého taky upadá, protože na nic nemám náladu. O malého se starám, jen jsem si pořád nejistá, zda to dělám dobře. Jednou už jsem se ale rozhodla mít dítě, tak bych si to chtěla užívat, ale nevím, jak svůj přístup změnit a vidět na tom to hezké.

Prosím poraďte.

Mgr. Lucie Machová
21.08.19

Dobrý den,
Děkuji za váš dotaz a důvěru. Myslím, že v mateřství stejně jako v psychice je možné vše, od toho je člověk kreativní, záleží vždy na kolik nám to zasahuje do života a tím nás i omezuje. Pokud si s tím nevíme rady a trvá to dlouho, je dobré vyhledat odbornou pomoc.
Vaše pocity znám i sama od sebe. Také mě napadalo, a myslím, že to bylo i ve stejném věku dítěte, že je toho moc, že nemám vůbec čas pro sebe, klidně bych použila i vaši větu „Štve mě, že nemám na sebe čas a všechno je podřízené jen dítěti.“
Vaše cesta byla o mnoho trnitější než ta moje a jiných žen, hodně pobytu v nemocnici již před porodem i po něm, náročné období, když jste si synka vzala domů a teprve po měsíci jste se na sebe ladili. To není vůbec lehké a věřím, že energetické zdroje se tak velmi vyčerpají a kdy se nadechnout, že? Ale jak píšete, nějak se to ustálilo. Když sečtu šest měsíců s těhotenstvím, byla jste přes rok v permanentním stresu a kolotoči povinností. Uff..
To, co mě k vašemu rozhodnutí, zda již vyhledat odbornou pomoc napadá, je hodně spojené s tím, co píšete v druhé části dotazu. A souvisí to s naplněním vašich potřeb a taky sil. Protože potřeba být aspoň někdy sama, nebo s dospělými, dělat si, co mě baví, je naprosto přirozená a máme ji každý (i když zrovna máme i miminko). Stejně jako odpočinout si a „dobít baterie“. Odpočinek patří k základním lidským potřebám. A když tyto potřeby nejsou dlouhodobě naplňovány, je jasné, že je člověk frustrován. Což se většinou projevuje vztekem nebo smutkem, nebo střídavě obojím. Takže si kladu otázku, kdyby se vám podařilo nějak upravit váš program, kdyby na začátek aspoň jednou týdně třeba na dvě tři hodiny někdo pohlídal (třeba i placeně) a vy jste měla čas pro sebe, jestli by se nezlepšila vaše nálada a tím byl i větší prostor užít si času s dítětem. Jestli vás tahle představa hodně nadchla, může to být první krok, jak si ulevit a podívat se, co to udělá s vaším prožíváním. Rozhodně by to byla změna a ta vždy přinese i něco nového.
Mít dítě je jistě fajn, a pro mnoho lidí velmi naplňující, ale jen málokdo tomu chce věnovat celý svůj čas a život. Všichni nejsme pedagogové mateřských škol (i ti se těší na prázdniny ;o) A je naprosto přirozené, že chcete mít prostor i pro sebe. Navíc je zdravé toto naučit i své dítě, a jak jinak než přímo mu ukazovat, jak to dělat. Děti se nejlépe učí nápodobou. Až bude syn velký, jistě mu přejete, aby se o sebe uměl postarat a záleželo mu i na něm samotném. Často maminky nevidí možnost hlídání zajistit, ale zkuste v tom být kreativní. Když nejde zaplatit hlídačku, je šance, aby pomohl manžel? Aspoň jeden den v týdnu třeba skončit s prací dříve a pomoci vám (o to je potřeba si umět říci, to také často není lehké…) Manželé většinou vnitřní spokojenost ženy hodně oceňují, stejně jako celá rodina (je to úleva, když v rodině panuje spokojenost). Nebo někdo ze širší rodiny? Nebo co se domluvit s jinou maminkou a vyjít si vstříc vzájemným hlídáním? Věřím, že způsob existuje.
Pokud by tato změna nepomohla a vaše pocity zůstávaly dlouhodobě stejné, pak se určitě obraťte na odborníka. Získáte parťáka pro hledání dalších možností a cest. A to je vždycky fajn, nebýt na to sama ;o)

Přeji jen to dobré a držím pěsti!

S pozdravem
Lucie

Mgr. Lucie Machová

www.podporamaterstvi.cz