Nezvládání emočních stavů u nevlastního syna

28.05.19

Dobrý den,

já a přítelkyně jsme spolu 6 let. Nevlastní syn má 9 let. Jeho biologický otec jej nekontaktoval ani nekontaktuje. Synek je pouze s námi. Do 4 let jej převážně vychovávala babička, neb matka musela z finančních důvodů chodit do práce na co nejvíce směn (12hodinové směny, je zdravotní sestra). Ale babička se k synkovi nechovala zrovna nejlépe.

Přestěhovali ke mně. Chování synka se výrazně zlepšilo. Ale má stále takové zvláštní chování. Na jednu stranu moc citový a na druhou stranu jej při jednání přepadnou záchvaty vzteku – nedokáže naprosto zvládat svoje emoce. Má problémy místy i ve škole se socializací, ale není to myslím až tak dramatické.

Nevím, zda není dyslektik. Při řešení jeho místy špatně zvladatelného chování jsme zkoušeli i pozitivní motivaci, ale nějak to nezabíralo. Je takový, že něco dostane, ale je to vlastně ničím. Vzápětí je schopen člověku vyčíst jinou věc, co po něm pak chceme. Umí být docela brutálně agresivní (slovně) na svoji matku. Na mě si to nedovolí, jen náznakem při největším jeho vzteku.

Prosím, mohl byste mi poradit, co dělat? Protože se začínáme poslední dobou kvůli synkovi dohadovat i s přítelkyní mezi sebou.

Já jsem až příliš pro „dodržení slova“, tedy něco mu slíbím, ať již pozitivní, tak i negativní, a prostě to dodržím. Ale přítelkyně s tímto má naprostý problém. Vydrží dle nějakého domluveného „receptu" jít tak jeden den. Já mám pocit, že by synkovi prospělo dodržovat jak to pozitivní - koupím hračku nebo něco, půjdeme na výlet - ale i to negativní - např. nedodržel jsi slovo, byl ošklivý na mamku - tedy nést následky svého jednání.

Nebo to ještě zkoušet s tou motivací, a pozměněným jednáním vůči němu? Synkovi? Nebo je nutné navštívit psychologa - v tom případě jaký postup, prosím?

Děkuji

Luboš

PhDr. Václav Mertin
31.05.19

Vážený Luboši, u devítiletého kluka mě záchvaty vzteku nikterak nepřekvapují. A že si děti víc dovolí na mámu/ženu než na tátu/chlapa taky není neobvyklé. Nemohli byste propojit pozitivní motivaci (nejde, doufám, jen o kupování hraček), laskavost, vlídnost právě s důsledností. Ta ovšem nemusí být jako na vojně, ale je dobrá. Dítě by si mělo zvykat, že slovo platí. To je věc vás dospělých. Maminky bývají někdy vstřícnější výjimkám, tátové přísnější. Takže v zásadě s Vámi spíše souhlasím. Ale nepřehánějte to. K psychologovi bych na základě Vašeho popisu nešel.

Zdraví
Václav Mertin