Pořád jsem ta druhá

09.03.20

Dobrý den,

nevím jestli to sem úplně patří, ale nevím kam jinam se obrátit. Hned na začátek řeknu, že vím, že je to špatně, ale je to můj pocit a nemůžu se ho zbavit, jestli máte nějakou fintu, nebo cvičení, jak se toho zbavit budu ráda.
Jde o to, že mám stejně starou švagrovou, ona už má 2 děti, my jsme se poznali s mužem později, takže miminko čekáme až teď, no ale bratr se švagrovou nám stihli oznámit, že čekají třetí, ještě před tím, než jsme otěhotněli my. První problém byl, že jsem to vnímala, jako že oni byli 2× obletováni, tak teď mohli nechat pozornost taky nám! Ale přes to jsem se už přenesla, četla jsem různé diskuze, ač to nebylo lehké. beru to jako že prostě chtěli třetí a přeju jim to. Teď mi ale vyvstává v hlavě další problém. Oni mají 2 kluky a co čekají se neví, nechtějí si to dát říct. My budeme mít holku. Ani nevím, jak to popsat…prostě vím, že švagrová chce holku a přála bych jim ji, ale štve mě, že oni měli děti první a teď ještě chvíli před námi by měli mít holku… když by chvíli počkali, mohli jsme mít první holku my a pak už by mi to bylo jedno. Prostě mi přijde, že mi všechno vzala… jsme stejně staré a mým snem bylo mít první dítě v 25, což už se mi prostě nesplní. ale švagrová to má. chtěla jsem mít prvně kluka a pak holku. Švagrová to a má (toho kluka) a já ne. Vím, že děti nejsou soutěž, ale prostě mě to bolí, že někdo (ještě takhle blízký) má to, po čem já toužím celý život. A teď jestli mě připraví o první děvče (myslím vnouče), tak já už prostě nevím… vím že důležité je, aby to bylo zdravé. Je to problém v mé hlavě a neměla bych to řešit, ale nemohu si pomoct.

prosím o radu

B.

Mgr. Lucie Machová
03.04.20

Dobrý den, „B“,
Nejprve se omlouvám se za prodlevu v odpovědi, snad je dotaz ještě aktuální.
Trápí Vás to a tak je těžké říci si „neřeš to“. Tím chci říci, čím více si Vy sama budete zakazovat, možná tím víc se myšlenky budou „drát na povrch“. Pak je lepší dát jim prostor – fajn, že píšete ;o)
Většinou, když se nám v dospělosti objeví myšlenky, které neladí s danou situací, nejsou logické (třeba „Proč bych měla soutěžit se švagrovou, když ji mám celkem ráda?“, „Proč mi to vadí, když jim dítě a pocit štěstí vlastně přeji?“), bývají spojené s našimi předchozími zkušenostmi. Nějakou nedokončenou záležitostí, která teď na nové (možná podobné) situaci cítí šanci a chce pro Vás vybojovat to, co Vám kdysi chybělo. Ve Vašem případě mě napadá, zda jste jako malá nebo dospívající bojovala s někým jiným o pozornost (často to bývá se sourozencem o rodiče, ale může to být i jiný vztah s někým pro Vás důležitým, blízkým, oblíbeným…) Možná se stalo, že jste se někým cítila přehlížená, potřebovala jste více péče a pozornosti a bohužel se Vám ji nedostávalo. Možná jiní kolem Vás takovou pozornost měli.
Samozřejmě tomu v určitém smyslu čelí každé dítě, ne vždy je rodič k dispozici nebo naladěn. Ale pokud se tak děje na denní bázi, nebo dlouhodoběji, vzniká velký deficit v uspokojování této základní a přirozené dětské potřeby „být viděn“. A tento deficit může v dospělosti způsobit to, že pokud se dostaneme do i jen z dálky podobné situace („někdo má a já ne“), začneme všemi silami bojovat. Protože teď jsme dospělí a bojovat můžeme, máme k tomu prostředky (tlak, manipulace, výčitky, svá práva atd.), jako děti jsme moc nástrojů neměly. Jako děti jsme jen čekaly, zda se to někdy změní a snažily se se situací vyrovnat. O to větší síla po naplnění této potřeby se může objevit v dospělosti.
Pokud s vámi nějakým způsobem tento text rezonuje, je to určitě na delší psychoterapeutickou práci, která ovšem jistě může přinést úlevu a možnost potěšit se ze všech dětí v celé vaší rodině. Určitě bych tuto cestu na Vašem místě zvážila.

Držím pěsti!

S pozdravem
Lucie

Mgr. Lucie Machová

www.podporamaterstvi.cz