Strach z plavání u 8letého syna

Dobrý den,

osmiletý syn nastoupil ve škole do povinného kurzu plavání, ale má veliký strach. Po první lekci byla jeho reakce velmi dramatická, pláč, nevolnost, bolení hlavy. Dodávám, že jsme se mnohokrát předtím pokoušeli naučit ho plavat, problém je v jeho obavě z hluboké vody, voda jako taková mu nevadí, třeba na obličeji ji snese, ve vaně se potopí pod vodu, ale ve chvíli, kdy necítí pevnou půdu pod nohama, nastane problém. Ve školním plavání se k tomu navíc přidává určitý ostych a strach z posměchu spolužáků.

Co dělat?

Děkuji za zodpovězení dotazu.

J.

Dobrý den,
moc díky za tenhle dotaz. Popisujete velmi častou situaci, se kterou bojuje velká spousta dětí a rodičů.
Problém je v tom, že naučit plavat osmileté dítě vyžaduje od lektora mnohem víc dovedností, než strčit dítě do vody a odrazit jej od břehu násadou od koštěte, jak to bývalo v době, kdy jsme chodívali plavat se školou my (mimochodem tato metoda „výuky“ byla skutečně popsána v ruských učebicích jako tzv. metoda bidlo).
Vtip je v tom, že školní dítě si uvědomuje, že se může utopit. Takže se zoufale snaží cpát hlavu nad vodu a tím ji mnohdy dostává do záklonu, čímž způsobí, že se mu změní těžiště těla a trup začne nekontrolovatelně klesat. A to vyvolá ještě větší a zoufalejší zvedání hlavy. Takový začarovaný kruh. A protože ve školním plavání lektoři obvykle nemají prostor na to, aby dětem ukazovali, co dělá poloha hlavy a jak tělo pracuje se svojí stabilitou ve vodním prostředí, omezí se obvykle na to, že po dětech křičí, aby natáhly ruce a foukly do vody. Děti jsou pak vyplašené a nastává přesně ta situace, kterou jste zmínila.
Jako nejlepší řešení vidím sehnat opravdu dobrého instruktora a zaplatit synovi jednu, maximálně dvě soukromé lekce, kde se právě tyhle zákonitosti naučí osahat. Pokud nikoho takového nemáte v dosahu, zkuste to svépomocí. Jděte do vody a zkuste si společně, jak tělo funguje. Když ležím na zádech a koukám přímo na strop, budu ležet klidně hodinu bez pohybu. Jakmile přizvednu o maličko hlavu nahoru (podívám se směrem na břicho), tak mi začne klesat zadek a zvedat se nohy a já se potápím. Totéž na břiše. Když se držím destičky v naplých pažích, lehce kopu nohama a přitom mám bradu v kontaktu s hladinou, tak mi dolní část těla plave prakticky sama, ale jakmile hlavu zvednu víc do záklonu, mám problém v podobě padajícího zadku, tím kompenzace v podobě ohnutých kolen a prostě celé to jde do kytek, protože dřu a stejně neplavu.
Mám velmi dobrou zkušenost s tím, že když takhle vystresované děti vezmu do bazénu, hodinu nebo dvě si hrajeme s jejich tělem a zkoušíme různé polohy, jak se z klesajícího těla „vylhat“, tak děti začnou naprosto bez problémů během chvíle zvládat i hlubokou vodu, protože už nepotřebují hledat oporu ve dnu pod nohama, ale bezpečně ji nacházejí ve vlastním chování. Pokud jim ale nikdo nevysvětlí, jak to funfuje, obvykle s plaváním velmi rychle praští, protože rodiče rozumně usoudí, že psychosomatické potíže za školní kurz opravdu nestojí a dítě omluví.