Truchlení po matce - dívka 15 let

Vážený pane doktore,

ráda bych se zeptala na Váš názor, jak bych měla hovořit s patnáctiletou dívkou Andreou, dcerou své kamarádky, která před pěti lety spáchala sebevraždu. Mám s Andreou poměrně blízký vztah, zvlášť poslední asi tři roky: bereme ji k sobě do rodiny na víkendy i na dovolené, jsme po telefonu v kontaktu co pár dní a bavíme se velmi otevřeně. Jsem ve věku její matky a Andrea tvrdí, že jí matku velmi připomínám nebo dokonce do jisté míry nahrazuju. Andrea vyrůstá v pěkném rodinném prostředí, její otec se brzy po ovdovění oženil s velmi hodnou paní. Celkem má jejich rodina nyní čtyři děti, vztahy jsou tam myslím mimořádně hezké, a to i s prarodiči. Andrea je nejstarší dítě v rodině a připadá mi (vzhledem k věku) nadprůměrně zralá a vyrovnaná. Všechny v rodině má velmi ráda, tvrdí ovšem, že je jí líto, že moc nemůže s nikým o zemřelé matce mluvit, nikomu se do toho nechce. Jediná, s kým si o mámě může svobodně povídat, bez pocitu, že někoho trápí nebo zatěžuje, jsem prý já. Se způsobem máminy smrti se myslím Andrea vyrovnala dobře: přijala skutečnost, že její máma byla vážně psychicky nemocná: že tedy tu smrt zavinila nemoc, a ne máma sama nebo kdokoli jiný.
O čem váhám, je, jak se postavit k tomu, že Andrea na mámu stále, po těch pěti letech myslí, čas od času o ní mluví a bere to tak, že je máma s ní. Nijak jsem se jí to neodvážila vymlouvat. Sama jako křesťanka věřím a doufám, že zemřelí lidé jsou nějak v Boží náruči. Nicméně jsem přesvědčená, že s nimi nelze komunikovat a že by bylo patologické si představovat jejich neustálou přítomnost vedle sebe a zůstat v jakési závislosti. Takto bych to tedy viděla u dospělého. Co je ale ještě zdravé u patnáctileté dívky? Myslíte, že bych ji měla nějak jemně vést k tomu, aby mámu pomalu „pustila“? Nebo tomu nechat zcela volný průběh a jen zůstat emočně nablízku?

Moc děkuju za odpověď a přeju pěkný večer.

Dobrý den, pokud dívka normálně funguje, chodí do školy, učí se, baví se, pak bych to bral tak, že Vás má trochu na povídání o mámě. Myslím, že i ona ví, že si s mámou fakticky povídat nemůže. Je to trochu jako s pohádkovými příběhy nebo s horory. My víme, že to tak ve skutečnosti není, ale trošku na ty čerty nebo víly věříme, bojíme se atd. Já bych se jedině bránil, kdyby dívka odmítala mluvit o čemkoli jiném než o mámě. To bych jí řekl něco v tom smyslu, že na maminku je hezké si každý den vzpomenout, ale pak je třeba žít život živých. Jinak bych ji nechal na pokoji.
Zdraví Václav Mertin