Martin od osmnácti let snil o partnerce, která by s ním chodila na stadiony a rozuměla fotbalu. Po letech zklamání potkal Janu – a jejich první setkání rozhodně nebylo obyčejné.
Roky jsem čekal na fotbalovou spřízněnou duši
Fotbal miluju odmalička. Přivedl mě k němu táta, který ho hrával závodně a brával mě s sebou na různé zápasy. Talent jsem po něm bohužel nezdědil. I když jsem se snažil, byl jsem na nohy nešika. Moje srdce to však nijak neovlivnilo. Fotbal sice nehraju, ale alespoň ho sleduju.
Mám několik kamarádů, s nimiž tuhle zálibu sdílím, ale už od osmnácti let jsem toužil po dívce, která by měla fotbal stejně ráda jako já. Snil jsem o tom, jak spolu budeme chodit na stadiony a rozebírat taktiku i sestavy. Tou představou jsem byl úplně posedlý.
Jenže moje první pokusy nedopadly podle představ. Jednu z prvních lásek jsem vzal na fotbal a po zápase se mi přiznala: „To byla nuda. Očima jsem tlačila časomíru, aby už byl konec.“ Později mi jiná povzdechla: „Příště jdi s kamarády. Stejně jsem tě jen rušila.“
Až do třiceti let jsem nepotkal ženu, která by se mnou vydržela dvě hodiny na fotbale a ještě ji to bavilo. Všechny byly milé, hodné a tolerantní, jenže měly jiné zájmy. Už jsem ani nevěřil, že se na mě v tomhle směru někdy usměje štěstí.
Pak jsem ji uviděl ve sportbaru
Jednoho dne jsem ve sportbaru sledoval ligové utkání, když dovnitř najednou přiběhla uřícená dívka. Zadýchaně si sedla kousek ode mě a hned zareagovala na dění na hřišti: „A sakra, prohrávají!“
Vzápětí dodala fotbalovou mluvou: „To se jim bude blbě otáčet.“
Zbystřil jsem. Nikdy předtím jsem nepotkal ženu, která by tak pospíchala na fotbal a ještě fandila stejnému klubu jako já. Hned jsme se dali do družného hovoru a já snad poprvé v životě zažil, co znamená zamilovat se na první pohled.
Než jsme se rozloučili, osmělil jsem se a zeptal se: „A nešla byste někdy na večeři? Nebo třeba do kina?“
Její spontánní odpověď mě pobavila: „No, raději bych šla na fotbal a dala si tam klobásu s hořčicí.“
A tak jsme o víkendu vyrazili na náš první společný zápas. Každý jsme však měli úplně jinou roli. Já byl divák, zatímco moje nová známost nastoupila v dresu jednoho z ženských fotbalových týmů.
Jana bojovala o každý míč, bylo jí plné hřiště a dokonce dala gól. Málem jsem omdlel blahem.
Začali jsme spolu chodit, jenže zpočátku jsme na sebe měli málo času. Janička pospíchala z práce na tréninky a rehabilitace a o víkendech hrála. Vídali jsme se jen dvakrát nebo třikrát týdně. Teprve když jsme začali žít pod jednou střechou, se to zlepšilo.
Jednoho brzkého rána mě přistihla v koupelně, právě když jsem jí čistil a omýval zablácené kopačky. Nechápavě se na mě podívala: „Ehm, Martine, co to tady, prosím tě, vyvádíš?“
Začervenal jsem se a vysvětlil jí: „Už jsem nemohl spát, tak jsem ti dal prát dresy, štulpny a tepláky. A než se to dopere, tak ti leštím tvoje kanonýrky.“
Janička se rozesmála: „No super, poprvé v životě mám vlastního kustoda!“
Co vám mám povídat – našel jsem v tom zalíbení a stala se z toho tradice. Janu hecuju, že když dá gól a její družstvo vyhraje, nemusí se doma o nic starat. Vyperu, uklidím i uvařím. Vím, že ji to motivuje k ještě lepším výkonům.
A co jsem se doslechl, některé její spoluhráčky jí už pořádně závidí.
Martin, 31 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička