Dcera má potřebu všechny zachraňovat. Její dobrota už ale ničí vlastní rodinu

Roky dřiny, na které dcery vzpomínají jinak

Trápí mě, že mám na poněkud bizarním vztahu mé dcery k pomoci druhým pravděpodobně svůj podíl. Děti jsem vychovala sama. Manžel se k nám choval hrozně, a tak jsem s nimi jednoho dne utekla k sestře. Dlouho jsem u ní ale zůstat nemohla. Sama měla složité manželství, tři děti a hluboko do kapsy.

Nakonec jsem skončila u krav – ano, opravdu u krav. Měla jsem sice ekonomickou školu, ale jediná možnost, jak získat bydlení, být daleko od tyrana a alkoholika a slušně zabezpečit děti, bylo přijmout nabídku mé sestřenice.

Odstěhovala jsem se na venkov a začala pracovat stejně jako moje příbuzná – jako dojička krav v místním zemědělském družstvu. Vstávala jsem, když děti ještě spaly, a vracela se domů právě včas, abych jim uvařila oběd, až dorazí ze školy. Tam je vodila sousedka. Navečer jsem chodila uklízet do školní družiny a večer u televize pletla svetry na zakázku.

Byla jsem na sebe hrozně hrdá. Dokázala jsem nás uživit, hezky obléknout a dokonce jsme jezdily i na dovolenou. Měla jsem pocit, že jsme konečně všechny spokojené a že nám nic nechybí. Jenže dcery to nejspíš viděly jinak.

„Mami, vybavuju si, jak jsi neustále spěchala. Všechno jsi dělala hrozně rychle, dokonce i pohádky jsi četla rychle. A pak jsi občas bývala tak unavená, že jsi usnula prakticky všude. Pamatuješ si na to? Jednou jsi usnula při večeři, vypadla ti lžíce a ty ses hrozně lekla a zakřičela jsi. Potají jsme se tomu smály. Teď už bych nad tím spíš brečela,“ řekla mi jednou starší Markéta.

Markéta dnes žije se svou rodinou velmi spokojeně a klidně. Je podruhé vdaná, ale myslím, že jí to konečně vyšlo.

Mladší a citlivější Laura je úplně jiná. Je spasitelka, záchranářka a zastánkyně všech utlačovaných. Už od základní školy odmítá jíst maso, protože je jí líto zvířat. Od puberty také různá zvířata zachraňuje. Doma jsme měli snad úplně všechno.

Jednou mě dokonce přemlouvala, abych zachránila tele, které se narodilo slepé. Mělo proto jít ihned na jatka, kde bohužel také skončilo. Kam bych tele v malém domku dala a jak bych ho živila? Laura kvůli němu několik dní plakala.

Obě moje dcery jsou hezké ženy, každá ale jinak. Markéta působí smyslně a je pěkně žensky tvarovaná. Laura je jemná a křehká. Myslím, že přitahuje typ mužů, kteří chtějí svou dámu hýčkat a pečovat o ni. Jenže z nějakého důvodu si k sobě vždy přitáhla partnery, ve vztahu s nimiž se nakonec pečovatelkou stala ona.

Svého manžela si doslova vypiplala. Chápu, že v souvislosti s mužem zní slovo „vypiplala“ trochu podivně, ale Richarda si Laura našla prakticky na ulici. Přijel do velkého města studovat vysokou školu, jenže po půl roce ho vyhodila bytná a on neměl kam jít. Jeho rodiče se v tu dobu bouřlivě rozváděli a přetahovali o dům. Richard domů nechtěl a asi ani nemohl.

Bydlel po kamarádech a pak dva měsíce ve stanu v kempu. S rodiči si nerozuměl. Do školy dojížděl, brigádničil a byl zničený a nešťastný. Laura se s ním seznámila v bazénu, kam se chodil dvakrát týdně pořádně umýt. Už jsou spolu deset let.

Zachraňování bez hranic

Laura se o manžela postarala, porodila mu syna a zachraňuje svět dál. Hned v porodnici, kdy ještě nebylo jisté, že bude mít mléka na rozdávání, se rozhodla, že ho bude darovat. Kojila svého syna, mléko odstříkávala a pravidelně ho nosila do mléčné banky. Co na tom, že v té době padala únavou.

Přes týden pak doučovala v rámci dobrovolnického programu dvě holčičky ze sociálně slabé rodiny. Vnuka všude nosila s sebou. V noci k němu často vstával i Richard, který měl dvě práce, aby splácel hypotéku.

„Mami, kdybys viděla, v čem ty děti vyrůstají, pochopila bys, že tam prostě musím chodit. I tak se bojím, že se na školu vykašlou a skončí jako lehké holky na ulici! Každý si zaslouží šanci na lepší budoucnost!“ vysvětlovala mi skoro plačtivě, když jsem se jí snažila domluvit.

A tak to bylo se vším. Když šel její syn do školky, Laura se rozhodla nevrátit ke své práci v kanceláři. Prý to nemá smysl. Místo toho si udělala kurz asistenta pedagoga. Od té doby pomáhá dvěma autistickým chlapečkům, aby ve škole nějak fungovali.

Jednomu z nich, kterému budu říkat Matěj, se věnuje i ve volném čase. Vodí ho na kroužky, chodí s ním na procházky a učí se s ním. A to všechno za pár korun.

Můj vnuk žádné kroužky nemá. Zato dělá spolu se svou matkou onomu chlapci doprovod a společnost. A nejen to. Bohužel mu občas dělá také otloukánka, na kterém si nervově labilnější chlapec vybíjí záchvaty vzteku.

Nelíbí se mi to. A nelíbí se to ani zeťovi, ale Laura všechno vidí jinak.

„Ríšo, vzpomeň si, ani ty jsi to neměl lehké. Každý by měl dostat šanci! Cítím, že Matěj bude jednou žít normální a plnohodnotný život. Jen potřebuje dobré vzdělání, láskyplnou a důslednou výchovu a sociální kontakty s vrstevníky a normální společností,“ slýchal její muž často.

Co na to měl povědět? Je hodný, neumí bouchnout do stolu a říct, že všechno má své meze.

Když pomoc ničí vlastní rodinu

Nyní Laura přišla s tím, že si vezmou pejska z útulku. Ne štěně, které by vychovali, ale většího desetiletého psa, kterého nikdo nechce. Je slepý a často se doma pomočí, protože má chronicky nemocné ledviny.

Mám pocit, že se už definitivně zbláznila.

Psy mám ráda. Před lety jsme měli také jednoho z útulku a byl to skvělý a věrný společník. Byl na nás ale hrozně závislý. Všechno jsme museli řídit podle něj. Kdybychom odjeli na týden na dovolenou, byl by schopný žalem pojít. Jednou jsme to zkusili. Pět dní nejedl a z dovolené jsme se tehdy museli vrátit o dva dny dříve.

Laura se podle mě řítí do průšvihu. Vlastně si myslím, že už v něm je. Matějova maminka, o kterého se Laura stará víc než o vlastního syna, ji požádala, zda by malého nepohlídala přes léto. Ano, celé dva měsíce.

Je samoživitelka a prý potřebuje vypnout. Také si konečně našla přítele a chtěla by ho lépe poznat. Domluvili se proto, že by spolu mohli dva měsíce cestovat.

Laura byla z nápadu té paní naprosto nadšená. Hrozně jí nového partnera přála. Já bych jí ho přála také, ale ne na úkor rodiny své dcery.

Laura bude raději hlídat cizího chlapce a zachraňovat handicapovaného psa. Vnukovi budu po večerech vyprávět pohádky já a její muž bude místo hezkých chvil se svou ženou doma vařit a prát. Trochu se obávám, aby to ten „svatý muž“ vůbec vydržel.

Pro matku je báječné vychovat hodnou a laskavou bytost se srdcem na dlani. Laura je ale naprostý extrém, který svou lidumilností začíná ničit životy svých nejbližších.

Richard mi nedávno řekl, že by jejich manželství mohlo pomoci další dítě. Já se obávám, že nikoli. Dokonce se bojím, že kdyby měli druhé dítě, všechno by bylo ještě horší. Její dobrotou by totiž trpěl další člověk.

S dcerou jsem se snažila o tom mluvit, ale ona to vidí jinak.

„Mami, jak můžeš být tak tvrdá? Ty, já i má rodina se máme neskutečně dobře. Máme úplně všechno a je naší povinností se o to dělit a pomáhat druhým v nouzi. Těm, co se tak dobře nemají!“

S Laurou samozřejmě souhlasím. Pomáhat si musíme, pomoc druhým je jedním ze znaků lidství. V první řadě bychom se ale měli postarat o sebe a své blízké. Jen tak se můžeme dobře starat o druhé.

Romana, 68 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »