Není snad nic horšího na světě než starý opuštěný člověk, o kterého jeho nejbližší nestojí. Moje nejmilejší stará sousedka si takový osud rozhodně nezasloužila. Krize v mém osobním životě nakonec přispěla k vyřešení její těžké životní situace, a tak věřím, že všechno mělo svůj hlubší smysl.
Nečekané přátelství na venkově
Měla jsem všeho dost. Poslední dobou se na mě navalilo tolik problémů, že jsem už nevěděla, jak dál. Dokonce jsem ze všeho onemocněla, a tak jsem se přestěhovala na chalupu, kam jsem si nahlásila neschopnost. Věk se mi blížil ke čtyřicítce, rozvod za sebou, děti žádné a budoucnost velmi nejistá. Několik dní jsem žila absolutně odděleně od celé vesnice, kde jsem se rozhodla dát dohromady.
Pak jsem se ale jedno nádherné slunečné ráno šla projít po okolí a koupit si něco k jídlu. „Jé, dobrý den, vy jste moje nová sousedka,“ zdravila mě nějaká starší paní. Nechtělo se mi navazovat hovor, a tak jsem jen pozdravila a vrátila se do útočiště své chalupy. Další den mě ta paní přišla navštívit s čerstvě upečenou bábovkou: „No tak, sousedko, jsme tady vedle sebe, měly bychom se trochu seznámit, co vy na to? Přinesla jsem něco k zakousnutí ke kávičce.“
Ta babka se mi cpala do života, ale odmítnout jsem ji nedokázala. „No dobře, tak si dáme kafe. Jmenuju se Naďa. Pojďte dál.“ Poseděly jsme a popovídaly si. Dozvěděla jsem se, že sousedka se jmenuje Bohunka, má silnou cukrovku a taky dceru, která není v životě šťastná. Docela hezky se mi s paní Bohunkou povídalo a vzhledem k jejímu věku jsem jí začala říkat bábinka.
Pomalu jsem se dostávala do lepší kondice, jak psychické, tak fyzické, a s bábinkou se začala vídat častěji. Opustila jsem velkoměsto, zabouchla dveře za svou minulostí a snažila se najít nový způsob života. A bábinka mi v tom pomáhala. Zjistila jsem, že náš vztah se dostal do přátelské roviny.
„A proč jsi opustila rodnou Prahu?“ zeptala se mě jednou, když jsme večer seděly na zahradě pod stromem.
„Ale to víš, bábinko, nepovedlo se mi manželství, nemohla jsem otěhotnět a pak jsem dostala výpověď v práci a do toho jsem začala být hodně nemocná. Mám sníženou imunitu, a tak je mi tady v přírodě líp. Už se z toho dostávám a myslím, že se časem vrátím ke své práci a začnu nový život.“
Svatba, chamtivost a vyhrožování
Občas přišla na kávu i její dcera Sylva. „To se ti to vzdychá, že jsi na tom špatně, když máš v Praze byt a tady takovou krásnou chaloupku. Já nemám vůbec nic, všechno patří tady mámě a ta sedí na majetku jako žába na prameni,“ vylezlo z ní při jednom dostaveníčku pod mým ořechem, kde jsem měla příjemné sezení. Omlouvalo ji snad jediné, a tím bylo množství vypitého vína.
„To nemyslíš vážně?! Vždyť bydlíš s bábinkou v krásném domku, máš celé patro pro sebe, co ti vadí?“
Sylva ale nechápala nic, bylo jí pětačtyřicet a byla naštvaná na celý svět. Jediným jejím zájmem bylo, aby Bohunka domek přepsala na ni, protože po její smrti přece nebude platit daně za převod. A brzy se jí také podařilo mámu k tomu přinutit.
Dny ubíhaly, já jsem si hledala novou práci v Praze, můj zdravotní stav se pomalu dostal do normálu a bábinka mi přišla řícat, že její dcera má konečně partnera.
„Představ si, Sylva je zamilovaná, našla si nějakého Hynka. Je úžasný, pomáhá nám dát dům dohromady. Už dávno to tady chtělo mužskou ruku,“ rozplývala se nad štěstím své dcery. Když jsem ale pana Úžasného viděla, trošku mi spadla čelist. Vždyť je mu kousek přes dvacet let a Sylvě táhne na padesát! Opomenu-li věkový rozdíl, který se nedal přehlédnout, měla jsem pocit, že je pan Úžasný pěkně nedokonalý.
„Co máš proti mýmu Hynkovi?“ napadla mě jednou Sylva a já koukala a nevěřila svým uším.
„Máš pocit, že proti němu snad něco mám? Vůbec ho neznám, je mi úplně jedno, s kým žiješ,“ odsekla jsem.
„Závidíš mi chlapa, tobě se to nemůže stát, že by tě někdo tak mladý chtěl,“ plivla po mně jedovatou slinu.
Bylo mi z toho mizerně. Možná jsem se na jejího Hynka někdy zadívala trochu kritickým pohledem, ale rozhodně jsem proti němu nikdy nic neřekla. Po nějaké době však začala být bábinka smutná a já jsem brzy zjistila proč. Sylva se totiž absolutně podvolila svému příteli. Často jsem z jejich zahrady slyšela: „Kde jsi, Sylvo, čekám tady na jídlo! Celý den makám, opravuju barák, kde má ta tvoje stará bába vejminek, a tebe ani nenapadne přinést mi kus žvance!“
Jednou za mnou bábinka přišla se slzami v očích. „Chtějí mě dát do domova důchodců, prý jsem nesamostatná, jen je otravuju a bráním Sylvě ve štěstí. Mám jim nechat i tu svoji cimru dole v baráku. Hynek na mě jenom řve. Asi mi nakonec bude v domově důchodců líp,“ brečela.
„Přece tě nemůžou vyhodit! Nechala jsi jim skoro celý dům. Přece se neodstěhuješ!“
Ale ona jen plakala. „Víš, Sylva se bude vdávat a chce půlku domu napsat na svého muže. Prý si to zaslouží, když nám tolik pomáhá,“ vysvětlovala nepřesvědčivě.
Záchrana života v hodině dvanácté
Bábince se kvůli psychice zhoršoval i zdravotní stav. Na cukrovku musela brát mnohem vyšší dávky inzulinu. Jediný, kdo z toho měl doslova radost, byl Hynek, kterému po svatbě se Sylvou ještě víc narostl hřebínek. „Bába furt chrápe, když na ni volám, tak mi ani neodpoví!“ řval v sobotu dopoledne mladý novomanžel.
„Hele, Sylvo, já se ji snažil probudit, ale jen nějak zachroptěla. Musíme jet do města, nebudeme na starou bábu čekat, až se rozhodne vstávat. Jedeme,“ slyšela jsem jeho rozkaz. A Sylva poslechla. Nasedla do auta a odjeli.
Nedalo mi to a za chvíli jsem šla bábinku navštívit. Vím, že vždy vstávala nejdříve ze všech, a její dopolední vyspávání mi nešlo na rozum. „Bohunko, vstávej, dáme si spolu snídani pod mým ořechem,“ volala jsem na ni. Ona však jen nehybně ležela a nereagovala.
„Bábinko, prober se, prober se!“ pleskla jsem ji z každé strany na tvář. Nezúčastněný pohled a bílá tvář mě donutily okamžitě jednat. Zavolala jsem záchranku a pak běžela do kuchyně, kde jsem našla krabici se sladkým džusem, a snažila se do ní dostat pár lžiček.
„Musí mít někde inzulin,“ oznamoval mi lékař ze sanitky, která přijela za pár minut.
„Copak já vím, kam si ho dává? U sebe ho neměla,“ odpověděla jsem mu nešťastně.
Bábince píchli několik injekcí a odvezli ji na pozorování do nemocnice. Jela jsem s ní. „Zachránila jste jí život. Kdyby tam ležela třeba ještě půl hodiny, těžko říct, jak by to dopadlo,“ řekl mi lékař v nemocnici. Jak je možné, že se o ni dcera nepostarala? Copak nevěděla, že když nevstala, nejspíš jí není dobře? Nešlo mi to do hlavy.
Když jsem sousedům oznamovala, že jsem jim zachránila maminku, tvářili se divně. Oni ji tam snad opravdu chtěli nechat umřít, napadlo mě. Skutečnou pravdu se asi nedozvím, ale podle pár vět, které pronesl ten úžasný „nadsamec“ Hynek, si myslím, že jsem jim překřížila plány: „Nepleť se do nás. A už nám nikdy nelez do baráku, nebo na tebe podám trestní oznámení. A bábu si klidně vem k sobě, kdo se na ni má koukat.“
Dnes je to půl roku, jsem zpátky ve svém bytě v Praze, ale na víkendy jezdím na svou chaloupku, o kterou se mi stará bábinka. Vzala jsem ji k sobě, aby měla klidné stáří a pocítila ještě trochu lásky…
Naďa, 40 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
