Hledala jsem lásku na seznamce. Našla jsem ji ale na nejmíň očekávaném místě

Konec po třiceti letech

Naše téměř třicet let trvající manželství přečkalo mnoho těžkých období: vážnou nemoc syna, náročnou péči o umírajícího tchána i krach menší rodinné firmy, který svým neuváženým rozhodnutím zapříčinil manželův bratr. Nikdy mě nenapadlo, že náš letitý vztah skončí tak rychle.

Neočekávaný konec zavinil jeden jediný sraz manželovy třídy ze základní školy! Pochopitelně v tom figurovala žena, dávná platonická láska mého muže. Ta se rozhodla, že dokončí to, co před zhruba čtyřiceti lety začala. Tehdy vše skončilo několika letmými polibky a jejím odstěhováním do Brna. Manžel měl její dopisy schované celá léta – pochopitelně jsem nežárlila, byla to jen nevinná dětská láska. Bohužel jsem netušila, že s pisatelkou zamilovaných dopisů plných pravopisných chyb a růžových srdíček budu mít za několik desetiletí co do činění.

Z naivní dívenky vyrostla cílevědomá dáma, která po setkání s mým mužem usoudila, že by skvěle nahradil jejích zesnulého manžela. A dokonce mu to tenkrát prý i řekla: „Jindro, ty rošťáku, ty vůbec nestárneš, nedáme to přeci jen dohromady?“ Ona dáma šla bohužel tvrdě za svým a během půl roku jsem v našem bytě zůstala sama. Bylo to smutné období, které se v mém případě neobešlo bez pomoci psychologa.

Trvalo celé dva roky, než jsem se dala dohromady, a to i díky dvěma úžasným kolegyním, z nichž jedna prožila podobné zklamání. Holky mi pomáhaly, jak se dalo: „Adrianko, zítra s námi jdeš do divadla a za týden jdeme na koncert, a ne že se nenamaluješ! Adri, o víkendu nám začíná jóga, jsou tam prima holky, koukej dorazit!“ Stále mě někam zvaly, stále jsme něco podnikaly a také si svorně stěžovaly na muže.

Na muže, kteří nám ve skutečnosti moc chyběli. Není lehké být po desítkách let partnerského vztahu najednou sama. Sama usínat, sama se probouzet, vařit jen pro jednoho, nemít šanci si s někým zúčastněným popovídat o problémech v rodině. Muž mi bolestně chyběl. I když časem ztrácel konkrétní tvář – jednoduše mi scházel jakýkoli milující a fajn chlap po boku.

Katastrofální rande přes inzerát

Zatímco jedna z kolegyň se do hledání nového partnera nechtěla pouštět ani zanic, druhá, Pavlína, byla na stejné vlně pocitů a tužeb jako já. „Adri, já tak strašně nerada večeřím a usínám sama! A občas se večer v baráku bojím. Snad nějakého normálního chlapa ještě potkám!“ A tak jsme se s Pájou dohodly, že si dáme inzeráty do internetové seznamky. Nečekaly jsme zázrak, ale obě jsme ve skrytu duše doufaly…

Kolik adrenalinu, legrace, ale v mém případě bohužel i zklamání jsme dlouho nezažily! V kavárně u vína jsme uspořádaly konkurz a vybíraly ty nejnormálnější odpovědi. Vtipné bylo, že tři muži napsali mně i kamarádce naprosto identický e-mail, jednoduše jen kopírovali. Jeden exemplář dokonce omylem zkopíroval text i s oslovením, a tak mě v nabídce schůzky oslovil: „Milá Pavlínko…“

Kamarádka si z dvanácti zájemců vybrala pouze čtyři, se kterými si dohodla rande. Už druhou schůzku však zrušila! Důvod byl zcela neočekávaný. S mužem, který si na první schůzce v kavárně sedl naproti ní, si neuvěřitelně padli do oka a později doslova do náruče! Před půl rokem jsem byla těm dvěma zamilovaným bláznům na svatbě. Stěhují se na venkov, plánují chovat ovce a rekultivovat starý ovocný sad. Tihle dva se opravdu hledali. Ne náhodou jim na obřadu hráli Marii Rottrovou: „Měli jsme se potkat dřív, zdá se mi, mohli jsme se vznášet výš nad zemí…“ Plakala jsem tehdy dojetím a doufala, že na mě snad také někde čeká láska. Bohužel se zdálo, že se odstěhovala spolu se šťastnými novomanželi na venkov.

Mé seznamkové schůzky se zájemci o známost se „sympatickou padesátnicí“ do mého života lásku nepřinesly. I když to často vypadalo nadějně, vždy se objevil nějaký problém. Například šťastně rozvedený sympaťák vůbec rozvedený nebyl, nešťastně ženatý fešák měl doma mladou ženu a dvojčata, zklamaný životem byl lhář jak Brno a „obyčejný chlap“ byl neobyčejný podivín. Tehdy jsem si řekla, že s inzeráty končím, a začala jsem běhat. Vlastně jsme běhaly dvě, já a druhá kolegyně Táňa, ta ale žádného muže nehledala. Dvakrát rozvedená Táňa s oblibou říkávala: „S chlapy jsem skončila, jsou všichni stejní, nehodlám kvůli nim plýtvat životní energií a časem!“ Vlivem zklamání jsem jí začala dávat za pravdu, avšak někde v hloubi srdce jsem stále doufala. Možná i proto jsem si měsíc po Pavlínině svatbě opět podala inzerát.

Slzy a nečekaný pan kavárník

Schůzku jsem si ale nakonec domluvila jen jednu, a to opět ve stejné oblíbené kavárně, v níž probíhala i předešlá setkání. Všechno vidím jako dnes: sedím nad kávou, naproti mně chlápek s tenkým culíkem a v ručně pleteném svetru, tipuju, že od maminky, které už příliš nesloužil zrak. Muž vede od prvního okamžiku zanícený monolog: „Já jsem pravičák po tátovi, levici bych nikdy nevolil! Nejste, Adriano, levičák, že ne? Ale pochopitelně nejde jen o ideovou stránku, také se zapojuji! Jsem předseda komise pro dopravu na městské části…“

Pomalu se mi zavírají oči – další promarněný večer! Probere mě až Maruška Rottrová a její tesklivé: „Měli jsme se potkat dřív o pár let, nesmíme teď otálet…“ Najednou sedím, zírám na cizího chlapa v příšerném svetru a pláču. Předseda komise se rozpačitě tahá za culík a neví, co má blekotat dál. Naštěstí ho zachrání telefon. Volá mu maminka. Muž se nesměle omlouvá a mizí.

Balím si věci, ale na stole mi znenadání přistane sklenice vína a na prázdnou židli si sedá majitel kavárny a podává mi kapesníček. „Ale já jsem si nic neobjednala,“ říkám udiveně. Majitel mi taktně vysvětluje, že je to na účet podniku. Asi bylo evidentní, že mi není zas až tak špatně, a tak se onen sympatický muž odvážil i vtipkovat a jemně koketovat: „Pozoruju vás už pár měsíců, a když jsem vás nějakou dobu neviděl, myslel jsem si, že už jste pod čepcem. Musím říct, že bych panu manželovi záviděl!“

Bylo mi trochu trapně, ale i tak jsme se rozpovídali. Ještěže byla neděle večer a v kavárně nikdo nebyl! Po půlhodině jsme si už vyměňovali recepty na zdravé dezerty, povídali si o svých rozvodech a vyprávěli dojmy z prvního půlmaratonu. Pan kavárník totiž také běhá!

Kdesi jsem četla toto moudro: Neexistují žádná náhodná setkání. Každý člověk v našem životě je buď testem, nebo darem. A zatímco mnoho pánů, které jsem doposud potkala, bylo spíše testem, můj současný přítel je obrovským darem. Pachtila jsem se za štěstím a láskou a měla jsem je několik měsíců před nosem. Zatímco jemu bylo trapné mě oslovit v tak delikátní situaci, já byla zaslepená touhou po známosti a přehlížela jemné signály, milá slova i kopce šlehačky navíc.

Děkuji bohu, protože nikdo jiný to být nemohl, že tehdy v rádiu hráli písničku, která se mě tolik dotkla. Kdybych tenkrát nezačala plakat, nepřivedla bych do rozpaků pána s culíkem a nedala se do řeči s mým současným přítelem.

Adriana, 53 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »