Manžel mě zavřel doma a udělal ze mě loutku. Když mě začal škrtit, utekla jsem

Otloukánek bez táty a oslnivý šéf

Vyrůstala jsem bez otce, jenom s mámou. Tátu jsem viděla jen párkrát, když jsem ještě byla malá, a tak si ho už moc nepamatuju. Později se ke mně již nehlásil, nepřijel ani na Vánoce, nestála jsem mu ani za přání k narozeninám. Maminka si už jiného stálého partnera nehledala. Spokojila se s příležitostnými milenci, kteří k nám občas chodili tajně v noci, když už jsem spala, nebo to alespoň předstírala. I proto jsem zůstala jedináček a dodnes mě mrzí, že nemám bráchu ani ségru. Netvrdím, že jsem měla špatné dětství. Máma se o mě starala, zahrnovala mě láskou a rozmazlovala mě, jenže mi chyběl mužský vzor. A možná i přísná ruka. Byla jsem tichá, zakřiknutá, těžko jsem si hledala kamarádky a na základce jsem spolužákům sloužila jako otloukánek.

„Nikdy se nevdám! Kluci jsou hnusní, zlí, zákeřní!“ často jsem bulela do polštáře. „Časem změníš názor. Oni z toho vyrostou a budou se k tobě chovat jinak,“ ubezpečovala mě máma. „Ty jsi taky bez táty. Radši budu sama!“ trvala jsem si na svém. „Holka, ty to nebudeš mít v životě lehký,“ zoufala si máma, když viděla moji dětskou bolest. A skoro ve všem měla pravdu.

Přece jen jsem později začala koukat po mužích a zamilovávala se. Překonávala jsem přitom spoustu překážek, které jsem si sama kladla přes cestu. Život jsem si dělala zbytečně složitý a všechno si kvůli tomu musela vydřít. I moje známosti byly značně komplikované. Když jsem pak konečně narazila na muže, u něhož jsem nabyla dojmu, že je to ten pravý, máma z toho nebyla šťastná. Jiří byl totiž o patnáct let starší, navíc rozvedený, z předchozího manželství měl dítě. Já jsem však na její řeči nedala a postavila si hlavu.

„Janičko, proč si radši nenajdeš vrstevníka?! Tohle není partie pro tebe,“ rozmlouvala mi Jiřího máma. „Mami, je to ten nejlepší chlap na světě. A že je starší, mi nevadí. Proč taky? Aspoň to není cucák, který neví, co si má se sebou počít,“ stála jsem si za svým. „Já vím, on ti supluje tátu. Vidíš v něm někoho, kdo ti až doteď chyběl. Je to moje vina, že to takhle dopadlo,“ vzdychala máma.

Jiřího jsem poznala u nás v práci, kam jsem nastoupila po gymnáziu. Dělala jsem na úřadu a byla šedá úřednická myška, pro kterou se hodí výraz „mouchy, snězte si mě“. On byl můj šéf a já jsem k němu vzhlížela. Byl dominantní, přísný, ale i laskavý muž s velkým šarmem. Netrvalo dlouho a on vycítil, že ho obdivuju a platonicky miluju. Nespouštěla jsem z něj oči, věci mi nervozitou padaly z rukou, a tak by musel být slepý, aby si toho nevšiml. Nebyla jsem však jediná na oddělení, která se do něj zakoukala. Jemu to imponovalo, připadal si jako lev salonů.

I když jsem věděla, že je po rozvodu sám, nedělala jsem si naděje. O to víc mě překvapilo, že se mi začal dvořit a jednoho dne mě pozval na večeři. Sice jsem se toho bála, ale neodmítla jsem. Večer byl nakonec moc příjemný, Jiří byl galantní, doprovodil mě až domů a z pusy na rozloučenou, kterou jsem dostala, se mi ještě dlouho točila hlava. Během několika dní se z nás stal pár…

Zlatá klec, zákaz přátel a touha po svobodě

„Mami, nesu ti novinu. Radši se na to posaď,“ přiběhla jsem za ní po čtvrtroce chození s Jiřím. Pusu jsem měla od ucha k uchu. „Snad nejsi v tom?!“ vyděsila se mamka. „Ne, to zatím ne, ale Jirka mě požádal o ruku,“ rozplývala jsem se. „Co blbneš, vždyť spolu bydlíte tak krátce! Jsi mladá, máš život před sebou,“ nesetkala jsem se s pochopením. „Tak už se s tím smiř, že ho mám ráda. Jsem šťastná a to je snad pro tebe to hlavní, ne?!“ řekla jsem si o požehnání. „Dobře. S tou veselkou ti pomůžu, ale nechtěj po mně, abych skákala radostí do stropu,“ uzavřela mamka naši debatu.

Jiří mi byl tenkrát nejen vzorem, k němuž jsem obdivně vzhlížela, ale i oporou. Aspoň jsem si to namlouvala. Takřka na slovo jsem ho ve všem poslouchala. Jeho názory jsem brala za své. Co řekl, to pro mě bylo svaté. Už krátce po svatbě vyjádřil přání, že by měl rád se mnou dítě. Jelikož jsem do něj byla šíleně zamilovaná, ani v nejmenším jsem se tomu nebránila, a tak se nám po roce narodila Markéta. Byla jsem šťastná. Už tenkrát mi Jiří řekl, že on vydělává dost peněz a přeje si, abych zůstala i po mateřské dovolené v domácnosti. Tehdy mi na tom nepřišlo nic divného a zvláštního a ochotně jsem s jeho návrhem souhlasila. A souhlasila jsem i s dalšími jeho návrhy a rozhodnutími, tak jsem byla hloupá a Jiřímu oddaná.

„A prosím tě, ať sem tvoje matka nechodí tak často. Chci mít doma soukromí,“ vyrukoval na mě jednoho dne. „Ale ona mi pomáhá s malou a taky s úklidem,“ dovolila jsem si nesouhlasit. „Prostě si to nepřeju, Janičko, a nechci tady vidět ani ty tvé kamarádky,“ řekl mi tenkrát medovým hlasem a já poslušně sklopila uši. Byla jsem Jiřímu tak podřízená a tak nekriticky jsem ho zbožňovala, že jsem uvěřila, že to vlastně takhle má být. On měl prostě vždycky pravdu a poslední slovo. Pokud mě za něco pokáral, pokorně jsem to přijala a neodvážila se protestovat. Bydleli jsme na periferii města, znala jsem pouze dům, zahradu a supermarket. Stále jsem ještě netušila, že vlastně žiju ve zlaté kleci. Mámu jsem na Jiřího přání vídala jen občas, a to ještě nazapřenou. I kamarádky jsem zredukovala. O to víc jsem se věnovala dceři. Jirka řešil veškerý chod rodiny. Staral se o finance, přiděloval mi peníze, rozhodoval o tom, co se nakoupí a co budu vařit, kam pojedeme na výlet, na co se podíváme v televizi nebo v kolik hodin půjdeme spát. Udělal ze mě loutku, která nesměla mít vlastní názor a ve všem se podvolila.

„Markétka by už mohla začít chodit do mateřské školky. Co kdybych zase nastoupila do práce?“ nesměle jsem jednoho dne navrhla Jiřímu. „Nesmysl!“ stroze mi odsekl, až jsem se jeho reakce polekala. „Třeba aspoň na půl úvazku. A myslím, že Markétce by prospělo, kdyby se trochu otrkala mezi dětmi, než půjde do školy,“ snažila jsem se ho přesvědčit. Ale Jiří byl jako skála. „Stejně už by tě nikde nechtěli. Po tolika letech v domácnosti ti ujel vlak. Jen se starej o Markétku a o domácnost, nic jiného stejně pořádně neumíš,“ začal mě shazovat.

Já hloupá jsem si to zase nechala líbit. Zůstala jsem i nadále doma, pečovala o dceru a snažila se být co nejlepší hospodyňkou. Začal ale ve mně vrtat červíček pochybností, jestli je to tak správně. Vždyť i máma mi naznačovala, že jsem vlastně Jirkova služka. Časem si dům vedle nás koupila rodina se dvěma dětmi. Moje nová sousedka byla rovněž na mateřské, zatímco její muž podnikal a vracel se obvykle pozdě večer. Brzy jsem se s tou ženou sblížila. Vídaly jsme se hlavně venku v parčíku na dětském hřišti. Už po několika setkáních a rozhovorech jsem pochopila, jak obrovský je mezi námi rozdíl. Klára byla můj pravý opak. Sebevědomá, ambiciózní, plná plánů do budoucna. Myslela jsem si, že takové ženy existují jen ve filmech.

Definitivní odchod

A pak jednou přišla s nabídkou pro mě. „Rozjíždím e-shop s drogistickým zbožím. Zásilková služba, objednávky, administrativa. Nechtěla bys mi pomáhat, Jani?“ nabídla mi práci. „Já nevím, jestli bych to zvládla,“ špitla jsem a nesměle sklopila oči. „Prosím tě, na tom nic není. A časově by ti to zabralo dvě tři hodinky denně,“ usmála se na mě. „Já nevím. Musela bych se na to zeptat Jirky, jestli mi to povolí,“ neúmyslně jsem prozradila, jak to u nás doma chodí. „Nic mi do toho není, ale už jsem si něčeho stačila všimnout. Zdá se mi, že se tě tvůj muž snaží ovládat a ty se mu ve všem podřizuješ,“ na rovinu mi řekla svůj názor.

„Nechte mě už všichni být!“ rozplakala jsem se, popadla Markétku za ruku a odtáhla ji proti její vůli z dětského hřiště domů. V dalších dnech jsem se Kláře vyhýbala. I když u nás dopoledne zvonila, telefonovala mi, dělala jsem mrtvého brouka. Nic zlého mi neudělala, v podstatě řekla pravdu, ale já jsem se za sebe strašně styděla. Konečně mi totiž otevřela oči a já jsem pochopila, že se musím svému muži postavit. Nebylo to ani trochu lehké. Nikdy jsem nikomu neuměla vzdorovat, vždy jsem byla poslušná holčička a taky outsider, který si neumí obhájit názor a nedokáže se pohádat, natož si dupnout. Jiří je navíc silný řečník s dominantní povahou a přirozenou autoritou. Čekal mě boj Davida s Goliášem.

„Nelíbí se mi, jak se mnou zacházíš. Jsem ti dobrá jenom jako hospodyně,“ dodala jsem si jednoho večera odvahu. „Co ti přelítlo přes nos?“ překvapeně se na mě podíval. „Už toho mám dost! Jsem tady zavřená jako v kleci, nikam nemůžu jít, pomalu nesmím s nikým ani promluvit. I mámu mi zakazuješ,“ vyčetla jsem mu. „Tys něco pila, že si takhle vyskakuješ?“ zeptal se posměšně. „Přestaň mě urážet a zesměšňovat. Jsem dospělý člověk, chci být samostatná, začít zase pracovat, stýkat se s jinými lidmi,“ naléhala jsem na něj, ale on se mi jen smál. „Podívej se do zrcadla. Jsi hloupá puťka, nic víc. Kdo by se s tebou bavil? Kdo by tě zaměstnal? Buď ráda, že se o tebe starám! Kde bys byla beze mě?!“ křičel na mě.

Hádka pokračovala, padala ostrá slova, nadávky. Byla jsem v nevídané ráži, nebojácná, což ho zaskočilo, začal ztrácet půdu pod nohama. Když mu došly argumenty, chytil mě pod krkem. Škrtil mě tak dlouho, až jsem ztratila vědomí. Nebylo to poprvé, co na mě vztáhl ruku, ale tentokrát to dost přehnal. Druhý den, když odjel do práce, jsem zavolala mámě a požádala ji o azyl. Souhlasila, a tak jsem sbalila své a dceřiny věci a napsala mu krátký vzkaz. Večer za mnou dorazil, ale neotevřely jsme mu. Přes dveře mi kategoricky nařídil, ať se vrátím domů, přičemž se ani slůvkem neomluvil. Odmítla jsem.

Jeho návštěvy se opakovaly. Napočtvrté se již kál a sliboval změnu. Už kvůli Markétě, která to těžce snášela, jsem mu uvěřila a on si nás odvezl. Naděje v obrat mi vydržela sotva týden. Po další hádce a fyzickém napadení následoval druhý úprk k mámě. A časem třetí. Všechno se vždy vrátilo do starých kolejí. „Chtěla bych se s tebou rozvést. Na všem se domluvíme. Tvůj majetek nechci a Markétku si můžeš brát k sobě, jak budeš chtít,“ snažila jsem se být vstřícná. „Nic takového! Nenechám si zničit rodinu,“ odmítl můj návrh. „Já už s tebou nemůžu žít. Zítra odejdeme,“ byla jsem pevně rozhodnutá. „To neuděláš. Přišla bys o Markétu. Já už se postarám, aby ti ji vzali!“ začal mi nechutně vyhrožovat. Nenechala jsem se ale zastrašit a s pomocí sousedky Kláry jsem si dočasně našla bydlení na jiné, utajené adrese. K mámě jsem se už bála jít. Jirka mi samozřejmě neustále volal a snažil se nás vypátrat. Dokonce na mě poštval policii. Musela jsem jít vypovídat, vše vysvětlit a obhájit se. Trvalo to dlouho, než manžel pochopil, že se mnou nehne. Nakonec s rozvodem souhlasil, a tak konečně začnu žít nový život…

Jana, 30 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »