Manžel mi na dobu své nepřítomnosti zaplatil falešného kamaráda i milence

Podezřelá náhoda u bazénu

Jirka musel minulý rok odjet na deset měsíců na pracovní stáž do Austrálie. Moc jsem mu to přála! Přestože jsme měli odcestovat spolu, nakonec z toho bohužel sešlo. Moje maminka totiž vážně onemocněla a pro mě bylo nemyslitelné, abych ji nechala v nějaké LDN a skoro na rok zmizela. Byla jsem velmi ráda, že to manžel nakonec pochopil, i když to pro nás oba bylo opravdu těžké. Zejména však pro Jirku – odjezd mu totiž velmi komplikovala jeho povaha. Jiří je hodně žárlivý a to, že já zůstanu v Čechách „bez dozoru“, pro něj bylo zpočátku nemyslitelné. Mužova žárlivost je celé manželství nejcitlivější oblastí našeho jinak klidného vztahu. I tak jsem ale nečekala, že vyřeší svou několikaměsíční nepřítomnost tak nestandardně. Jiří mi totiž bez mého vědomí platil potencionálního ochránce a v případě „potřeby“ i milence – muže, který mě měl nejen hlídat a během volného času zaměstnávat, abych neměla roupy, ale také měl, pokud o to budu stát, uspokojovat moje libido!

To se ale naštěstí nikdy nestalo. Igor, jak se můj nový „náhodný“ skoro-přítel jmenoval, byl zaměstnancem jisté agentury a já byla jednou z jeho poněkud neobvyklých zakázek. O celé věci jsem se dozvěděla naprostou náhodou z Igorova mobilu, a to víc než půl roku poté, co manžel odcestoval do Austrálie. S Igorem jsem se „náhodou“ seznámila v plaveckém bazénu, kam jsem pravidelně chodívala dvakrát týdně navečer plavat. Kdysi jsem totiž závodně plavala a láska k vodě a ke sportu vůbec mi zůstala. Igor dělal kdysi aktivně triatlon, k plavání měl tedy také blízko, a tak pro nás nebylo těžké najít společné téma hovoru. Brzy se vše vyvinulo tak, že jsme spolu začali chodit pravidelně plavat a ke dvěma tréninkům jsme přidali ještě třetí, víkendový. Po plavání jsme občas zašli na kávu, později i na večeři a po čtvrtroce jsem se nechala přemluvit i k několika celodenním výletům na kole.

Vše nicméně probíhalo ve vší počestnosti! Igora jsem brala jako kamaráda, se kterým si rozumím a o kterém vím, že se mu líbím. I mně se Igor líbil, ale jiskra ve smyslu zamilovanosti z mé strany nepřeskočila. Byl prostě hezký muž a příjemný parťák a lichotilo mi, že se o mě zajímá. Na rovinu jsem mu ale řekla: „Igore, ráda bych, abychom mezi sebou měli jasno a nepokazili si přátelství nějakými hloupostmi. Jsem vdaná, manžela miluju a manželství pro mě není jen formalita. Ale jsem moc ráda, že mám přítele, se kterým sdílím svoje zájmy, a u toho bych i ráda zůstala.“ Igor mi odpověděl cosi ve smyslu: „Jasně, co mi zbývá…“ A dál jsme to neřešili. Manželovi jsem o novém známém pochopitelně neřekla ani slovo, vzhledem k jeho žárlivosti to bylo absolutně nemyslitelné!

Zapomenutý telefon na botníku

Týdny ubíhaly, maminka se k překvapení všech uzdravovala, což v jejím pokročilém věku nikdo nečekal. Bože, jak já byla šťastná! Myslím, že kdybych odjela, mamka by to nejspíš „zabalila“. Také musím přiznat, že skoro rok „partnerské pauzy“ po tolika letech manželství není vůbec špatný. Samozřejmě za podmínek, kdy víte, že pauza potrvá opravdu jen několik měsíců a vašemu partnerovi se daří dobře. Avšak upřímně řečeno, svou roli v mé spokojenosti sehrála i skutečnost, že jsem měla příjemného kamaráda, který se mnou sdílel mé zájmy, radosti a někdy i smutky. Musím ale otevřeně přiznat, že se mi za dobu, co jsme se s Igorem přátelili, dvakrát stalo, že jsem se na moment ocitla v pozici, kdy stačilo kývnout a skončila bych s ním v posteli. Nicméně jsem vždy v poslední chvíli vycouvala a Igor to respektoval. Pokaždé jsme si pak dali delší pauzu, než jsme se zase setkali. Životní hodnoty a priority mám srovnané a určitě jsem si nehodlala najít milence, jak si asi Jirka při odjezdu myslel.

Kdybych na celou věc tenkrát nepřišla, mohli jsme být po manželově návratu zase spokojený pár, ale Igor udělal chybu… Nechal u mě svůj druhý, pracovní mobil! Ten večer mě doprovázel z bazénu, bylo už skoro devět hodin a tma, a tak trval na tom, že mě domů odveze. Před domem jsme se v autě zapovídali a já jsem ho nakonec pozvala na slovenské halušky, kterých jsem uvařila zbytečně moc. Nicméně jsem mu s upřímností a úsměvem jasně oznámila: „Igore, ale jen halušky! O nic se nepokoušej, jsem z kamene a jsem vdaná, a když už jsem to vydržela sedm měsíců bez chlapa, teď si to na poslední chvíli nepokazím.“ On se jen usmál a kývl. Halušky hltavě „vdechl“ během pár minut, pak jsme si chvíli povídali a okolo desáté se zvedl k odchodu. Když se obouval, bohužel nechal na botníku svůj druhý telefon, čehož jsem si všimla, až když mu kdosi po pěti minutách volal.

Ten kdosi byl můj muž! Číslo na displeji jsem poznala okamžitě – je totiž dobře zapamatovatelné. Telefon jsem pochopitelně nezvedla, ale polilo mě horko: „Bože, jak se o Igorovi dozvěděl? To bude průšvih!“ No a pak jsem udělala věc, díky které už nejedna žena či muž přišli na věci, jež by raději nevěděli… Prolustrovala jsem Igorovi mobil. Po pár minutách jsem byla v naprostém šoku – ti dva si vyměňují esemesky, jako by se nechumelilo. Igor Jiřímu posílá zprávy a fotky z našich setkání a také momentky z míst, kde jsem byla například s kamarádkami nebo sama! Proboha, o co tady jde? Evidentně se ti dva znají a jsou spolu v kontaktu už nějakou dobu, dle telefonu takřka od doby, co jsem se s Igorem potkala, pomyslela jsem si a už jsem vytáčela číslo na Igora. Nebyl to dlouhý hovor. Řekl mi, že si pro telefon ihned přijede a vše mi vysvětlí.

Květina na omluvu a zmatené pocity

Nevysvětlil mi ale skoro nic. Tvářil se naprosto nepřístupně a velmi formálně – tak jsem ho neznala! Oznámil mi, že mluvil s mým manželem z druhého telefonu a že mi muž bude za dvacet minut volat a vše mi vysvětlí. Načež si vzal svůj mobil, otočil se ve dveřích a rychle odcházel. Než Jiří zavolal, nalila jsem si velkého panáka slivovice od bratra a přemýšlela, co se to v mém životě právě teď stalo.

Pak zazvonil telefon: „Ahoj Irenko, strašně tě miluju a moc se ti omlouvám. Igora platím já, je něco jako soukromý detektiv a společník v jednom. Vybíral jsem ho velmi pečlivě. Moc jsem se bál, aby tě někdo nepodvedl nebo nezblbnul. Jsi moje životní láska!“ blekotal můj muž a já mu práskla telefonem. Ano, práskla – zavěsila jsem telefon o zeď, jak se někdy říká. Tu noc se mi už nikdo nedovolal.

Ráno jsem měla v e-mailové schránce dlouhý mail od manžela, kde vše podrobně vysvětloval a moc se omlouval. Prosil mě, ať mu ten bláznivý nápad odpustím, prý chápe, že se můžu cítit ponížená a podvedená současně. Týdny plynuly tak příjemně a nadějně a nyní se vše ze dne na den zkazilo, byla jsem neuvěřitelně naštvaná. Tak naštvaná, že jsem byla rozhodnutá se rozvést. Na rozmyšlenou jsem nicméně měla ještě tři měsíce, než se manžel vrátí, a nakonec jsem si svým rozhodnutím po desítkách jeho e-mailů a hovorů už nebyla tak jistá. Možná s Jirkou zůstanu, i když tuhle záležitost naprosto nezvládl a přehnal, vždyť mě doslova naservíroval jinému chlapovi, řekla jsem si a netušila jsem, že tím zdaleka celá záležitost nekončí.

U bazénu, kam jsem se jako každý čtvrtek večer vydala, na mě čekal Igor s kyticí. Přišel se nejen osobně omluvit, jak hloupě celou zakázku zbabral, ale také mi říct, že nikdy nepotkal klientku, se kterou by si tak lidsky rozuměl, a že je mu nesmírně líto, že mi ublížil a že mě už nikdy neuvidí. „Irčo, vím, že to, co dělám, je naprosto neprofesionální, ale nemohl jsem naše přátelství ukončit jen tak. Jsi úžasná ženská a je mi líto, že vše skončilo,“ řekl mi Igor snad na jeden nádech a mně se chtělo smát! Měla jsem pocit, že se musím okamžitě probrat z nějakého bláznivého snu, takové příběhy se snad dějí jen ve filmech! „Ne, holčičko, takové příběhy vymýšlí život. A buď ráda, že jich ještě pár bude!“ řekla mi má milovaná maminka, když jsem jí vše vyprávěla. Obě jsme se daly do smíchu a já jsem věděla, že to zvládnu.

Irena, 48 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »