Manžel si koupil kameru do auta a začal nahánět piráty silnic. Nakonec dostal pokutu sám

Kvůli novému vysavači si Čestmír koupil kameru do auta. Brzy ho ale natáčení cizích řidičů pohltilo natolik, že začal kvůli přestupkům vyvolávat konflikty i doma.

Manžel si koupil kameru do auta a začal nahánět piráty silnic. Nakonec dostal pokutu sám Manžel si koupil kameru do auta a začal nahánět piráty silnic. Nakonec dostal pokutu sám Zdroj: Canva

Z obyčejného nákupu byl nový koníček

Dodnes netuším, proč se mi toho nešťastného dne zachtělo jít do obchodu pro nový vysavač. Ten starý už sice neměl takový výkon, ale ještě by nějakou dobu vydržel. Také jsem se mohla vypravit na nákup s dcerou. V klidu bychom si všechno prohlédly, porovnaly ceny a teprve pak koupily. Ale ne, já jsem do toho musela zatáhnout svého muže Čestmíra.

Neprotestoval, a dokonce vyslovil svůj názor na vysavače, které jsme si prohlíželi. Když jsme se konečně rozhodli pro jeden konkrétní model, nevím, co mě to napadlo, ale požádala jsem prodavače, jestli ten samý nemají i v jiné barvě. Mladý muž se šel podívat do skladu a Česťa se začal nudit. Bez cíle se procházel po prodejně, až ho nohy zanesly k regálu s autodoplňky. Tam si vybral miniaturní kamerku.

„K čemu je to dobré?“ zeptala jsem se.

Čestmír zakoulel očima.

„Nečteš noviny? Tahle kamerka se namontuje do auta a nahrává celou trasu jízdy,“ vysvětlil mi.

„A co z toho?“ nechápala jsem.

„Kdyby došlo k nějaké nehodě, tak to bude natočené,“ odpověděl netrpělivě. „Asi si to koupím.“

„Nevíš, za co bys utratil peníze… Do práce dojíždíš autobusem a během těch pár kilometrů, co jezdíme na nákupy, se toho asi moc nestane,“ brblala jsem.

„Člověk musí být připravený na vše,“ zamumlal a už si věcičku nesl ke kase.

Od té doby jezdil manžel na nákupy a na výlety za město mnohem ochotněji než dřív. Nedělala jsem si iluze, že je to kvůli mně. Bylo mi jasné, že chce otestovat kameru. Doma u ní pak vysedával a dokola si přehrával trasy našich jízd.

„Proč na to pořád koukáš?“ bručela jsem. „Kdybys raději opravil ty rozbité balkonové dveře!“

„Kontroluju, jaké jsem udělal chyby,“ odpovídal vážně. „Chci být lepším řidičem,“ dělal důležitého.

Začal sledovat každého, kdo porušil pravidla

Analýze záběrů z jízd věnoval Česťa spoustu času. Jednou se stal dokonce svědkem autonehody. Celou kolizi měl natočenou. Tenkrát jsem s ním nejela, ale znala jsem všechny detaily, protože mi je vyprávěl nejméně stokrát.

Nákladní auto se tehdy srazilo s osobním vozem. Řidič nákladního auta tvrdil, že řidič osobního vozu úmyslně zrychlil ve chvíli, kdy ho předjížděl. Řidič osobáku naopak říkal, že do něj nákladní auto vrazilo.

„A já to měl natočené. Zastavil jsem, a když přijeli policisté, pustil jsem jim záběry z kamerky,“ líčil mi Čestmír vzrušeně. „Záznam si prohlédli a moc mi poděkovali, že prý jsem tím velmi napomohl k vyšetření nehody.“

Myslela jsem si, že celou záležitost trochu přibarvil, ale budiž. Ať se baví, když mu to dělá dobře. Bohužel kvůli nehodě získal Čestmír pocit, že by měl dohlížet na dodržování předpisů na silnici.

Často sedal do auta jen tak, aby se projel a náhodou třeba chytil při činu nějakého silničního piráta. Když se dozvěděl, že záběry je možné zasílat policii, pořád mi ukazoval, co natočil a co pošle.

„Je to až k nevíře, jak lidi porušují pravidla,“ kroutil nevěřícně hlavou.

„Člověk by si myslel, že ty sám jsi ideální řidič,“ bručela jsem si pod nos.

„Podívej, třeba tady,“ ukazoval mi další záběry.

Na obrazovce jsem uviděla dva malé kluky na zadním sedadle starého auta. Řídila jejich babička, naše sousedka.

„To jsou přece vnuci naší sousedky,“ řekla jsem.

„No jasně, je to ona!“ potvrdil manžel. „A vidíš na těch záběrech, co je špatně?“

Než jsem stačila odpovědět, vykřikl:

„No přece děti mají cestovat v autosedačce! Při bouračce by neměly šanci přežít!“

„Nepřeháněj. Sousedka je zodpovědný člověk. Určitě se dostala do nějaké výjimečné situace, a proto porušila pravidla,“ namítla jsem.

„Nezastávej se jí!“ rozčiloval se Čestmír. „Já to takhle nenechám! Já s tím půjdu na policii!“

„Prosím tě, nech toho a neotravuj život slušným lidem!“ zaútočila jsem na něj. „Jen natáčíš záběry a vyvoláváš konflikty. Jestli udáš sousedku, tak se s tebou rozvedu!“ pohrozila jsem mu.

Čestmír nic neřekl a uraženě odešel z kuchyně.

Po několika hodinách jsem potkala sousedku na ulici.

„Co jste taková udýchaná?“ zeptala jsem se jí.

„Ale, ani se neptejte! Celý den dnes lítám jako šílená,“ odpověděla. „Ráno mi zeť přivezl vnuky. Chudáci onemocněli a někdo je musel pohlídat. Souhlasila jsem, ale v poledne volala dcera, že musím rychle zavézt děti k nim domů, protože se jí podařilo objednat je k lékaři. Tak jsem je naložila do auta, bez autosedaček, protože ty ráno odvezl zeť, a jela jsem… To víte, celou dobu jsem měla strach, aby se něco nestalo nebo aby mě nezastavili policisté. Ale co jsem mohla dělat?“ vysvětlovala.

Když jsem se vrátila domů, zopakovala jsem ten rozhovor Česťovi.

„Když už musíš něco nahrávat, tak toč silniční piráty, a ne nevinné lidi, kteří se dostali do neřešitelné situace!“ křikla jsem na něj naštvaně.

Když přišla pokuta, nadšení ho přešlo

Druhý den jsme s Čestmírem jeli na velký nákup. Když jsme se vraceli domů, byl na silnici malý provoz, takže kameru ani nezapnul. Najednou nás ale velmi rychle předjelo nějaké auto.

„Podívej, předjíždí na plné čáře!“ zaječel Čestmír. „A tady je padesátka!“

Šlápl na plyn a pustil se do stíhání vozu. Současně zapnul kameru. Jeli jsme strašně rychle až na kraj města. Tam se ale auto rozjelo ještě rychleji a zmizelo nám z očí.

„Jízda na červenou, vynucení přednosti, nerespektování přechodu pro chodce,“ vypočítával muž přestupky, když procházel pořízené záběry. „Hned záznam odnesu na policii, než ten blázen někomu ublíží!“

Odvezl mě domů a jel na policii. Vrátil se asi za hodinu.

„Tak co, nedali ti medaili za zásluhy?“ dobírala jsem si ho.

„Jen se mi posmívej,“ nedal se odbýt. „Policisté okamžitě zkontrolovali, komu vůz patří, a hned si toho piráta předvolají! Požádali mě, abych u soudu svědčil,“ dodal pyšně.

Myslela jsem si, že z toho nic dobrého nekouká, ale Česťa se nosil jako páv. Ovšem jen do té doby, než na něj také dosáhla ruka spravedlnosti.

Listonoška jednou přinesla úřední dopis od policie.

„Co to asi může být?“ přemýšlel manžel nahlas, když otvíral obálku.

Uvnitř byla pokuta. Když Čestmír honil silničního piráta, zachytil ho radar při překročení rychlosti.

„To se určitě vysvětlí,“ opakoval pořád dokolečka. „Zajdu na stanici a jistě mi to odpustí. Přece jsem něco jako jejich civilní spolupracovník…“

Vrátil se asi za dvě hodiny a byl naprosto zlomený a vyvedený z míry.

„Nemůžou prý nic dělat,“ stěžoval si. „Policista mi sdělil, že takový je zákon! A já se přitom snažil chytit silničního piráta!“

Chtě nechtě musel Česťa pokutu zaplatit. A kamerka zničehonic z auta zmizela. Po nějaké době jsem ji našla na půdě.

Tehdy jsem pochopila, že manžel už nechce hledat spravedlnost. Naštěstí…

Laďka, 57 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »

Autor:

My píšeme, vy čtete. Pokud chcete zapřáhnout naše klávesnice, posílejte své tipy na info@emimino.cz. více

Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.

eMimino kartička

Témata článku

Přečtěte si také

Movember: Knírem proti rakovině

Movember: Knírem proti rakovině

Muži po celém světě se první listopadový den hladce oholí, aby si poté během celého měsíce nechávali růst knír. Víte, proč to dělají a čeho chtějí docílit?

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
10373
21.10.26 16:08

No taky si mohl pořídit zbrojní průkaz a pistoli…
Ale ta posedlost… to ja varovné.

  • načítám...
  • Zmínit
7863
20.10.26 07:44

Noo pěkný příběh… až tedy na tu sousedku co vezla děti bez autosedaček… Ne že bych šla žalovat na policií, ale já bych svoje dítě nevezla bez sedačky ani km… nám auto nedalo přednost na křižovatce asi 500m od bydliště… nesedět dcera v sedačce.. nevím noo.. a nechci to vědět.. Toto bych neomlouvala ničím…

  • načítám...
  • Zmínit