Při úklidu staré kredence jsem narazila na balíček dopisů, které odhalily velké tajemství mojí babičky. Sledování stopy její platonické lásky me však dovedlo k osudovému setkání, které navždy změnilo můj vlastní život.
Tajný poklad ze staré kredence
Stalo se to asi pět let po smrti mojí milované babičky, když mi zavolal bratr. Poprosil mě, jestli by si ke mně nemohl uložit babiččinu krásnou kredenc. Vzpomněla jsem si, jak po ní vždycky toužil, jenže to ještě neznal svou současnou manželku. Johana měla zálibu v minimalistickém designu a pro vyřezávanou kredenc zbylo místo jedině ve sklepě. Jenže teď musel sklep vyklidit, protože ho majitel plánoval opravit a vybílit.
„Já ti kredenc, bráško, pohlídám opravdu ráda. Až se budeš s tou svojí roztomilou Johankou rozvádět, víš, kde ji najdeš,“ utahovala jsem si z něho. Hned další den mi ten kus nádherného nábytku dovezl. Přesun zřejmě dost spěchal. Pozvala jsem bratra aspoň na čaj a čerstvou bábovku.
Zatímco si hrál se psem a drobil mi bábovku po koberci, vzala jsem hadřík a začala jsem vytírat poličky i malé šuplíky, abych mohla kredenc někam zakomponovat ve svém bytě a něčím naplnit. Zespodu jednoho šuplete jsem přitom nahmatala cosi vystouplého. Vytáhla jsem proto šuplík ven a spatřila něco, co mi vyrazilo dech. Na první pohled obyčejný balíček obálek přilepený lepenkou k dřevěnému dnu. Ale vzhledem k tomu, že byla babička dávno po smrti, připadalo mi to jako poklad nezměrné hodnoty.
Adresátem dopisů byla babička a u jejího jména Helenka stálo hezkým psacím písmem slovo milovaná. Něco mi napovídalo, abych se nejprve do obsahu těch obálek podívala sama. Ne že bych bratrovi chtěla něco tajit, ale přepadla mě silná ženská solidarita. Pokud měla babička třeba s někým tajný poměr, možná bude lepší, když to zůstane „mezi námi děvčaty“. A tak jsem nenápadně a potichu šuplík vrátila zpět na jeho původní místo. Najednou jsem toužila, aby bratr co nejdříve čaj dopil a odešel domů. A když se začal zvedat, nijak jsem ho nezdržovala.
Dopisy jsem přečetla doslova jedním dechem, neodtrhla jsem se ani na vteřinu a zhltla jsem je dvakrát. Pak jsem seděla a zírala hodnou chvíli před sebe. Byla jsem z těch řádek, psaných evidentně rozechvělou rukou, celá paf. Ukázalo se, že moje babička už jako vdaná poznala muže a ten se do ní bláznivě zamiloval. Zvažoval dokonce, že opustí rodinu! Těch osm dopisů psaných během několika měsíců jasně dokazovalo, jak jejich láska sílila. Ale protože byli oba dva zadaní a měli malé děti, rozhodli se celkem rozumně nepokračovat.
Pátrání po tajemném panu Zdeňkovi
Dopisy mi nedaly spát. Myslela jsem na ně ve dne v noci. Začala jsem zatím jen tak v hlavě pátrat po tom, kdo onen Zdeněk je a jak zjistit, jestli žije a jestli si babiččiny dopisy také schoval. Podpis ve všech listech bohužel zůstával bez příjmení. V jednu chvíli jsem ale tušila, že tomu přicházím na kloub.
„Když jste se jemně probírala štůčky látek, toužil jsem Vás pohladit po těch Vašich malých bledých prstících.“ Nebo: „Ten oblek jste trefila hned na první zkoušce. Věděl jsem, že Vás sevřu v náručí hned při té další.“
No jasně! Babička kdysi pracovala v krejčovském salonu. Musel to být tedy její zákazník. Podle dopisů si spolu párkrát vyšli na procházku pražskou Stromovkou a byla tehdy ukrutná zima. Tváře měla červené a od rtů jí šla pára. Představovala jsem si všechny detaily a bylo mi zvláštně. Babičce jsem moc přála zažít takové krásné chvíle, přestože svého dědu bych za jiného neměnila. Býval to vynikající muzikant a trochu babičku trápil, protože byl duše nepokojná, jak babi říkala. Toužila jsem si střípky babiččina příběhu pospojovat. Zavolala jsem mámě, že se stavím druhý den na návštěvu. Měla jsem v plánu podívat se do babiččiných alb a lejster. Třeba se něco dozvím. Něco, co mi dřív, dokud jsem neznala dopisy, nedávalo smysl!
A opravdu, našla jsem další vodítko k příběhu. Babiččinu fotku před krejčovstvím, dokonce i s datem. Za fotkou jsem objevila vybledlý paragon s podpisem Z. Franta. To musí být on!
Firma z paragonu stále existovala. Šlo o malé rodinné papírnictví. Rozhodla jsem se tam hned druhý den vydat a zjistit, jestli pan Zdeněk ještě žije. V obchodě mě přivítal sympatický muž s modrýma očima a přívětivým úsměvem. Sdělila jsem mu, že se zajímám o historii obchodu a jejího majitele.
„Máte štěstí, příští týden krámek bohužel zavíráme. Udržovali jsme ho jako rodina víceméně z nostalgie. Je to už dávno, kdy děda dovážel prvotřídní papíry a akvarel až z Japonska, doba se mění,“ konstatoval mladý muž a já jsem si ho zkoumavě prohlížela. Pokud jeho děda vypadal aspoň trochu jako on, docela jsem babičku chápala. Vzpomněla jsem si, že jí v jednom z dopisů slíbil, že jí pošle všechny barvy světa. Babička byla vášnivou amatérskou malířkou, ale moc se s tím nechlubila ani v rodině. Říkala tomu „to moje čmárání“. Po její smrti jsme našli mnoho obrázků krajin a květin, o kterých jsme neměli ani tušení. Byly velmi krásné.
Osudové setkání, které změnilo vše
A tak jsem se zhluboka nadechla a šla jsem s pravdou ven. „Děláte si legraci?! Až tohle řeknu mámě, tak se zblázní! Ani netušíte, jaká je vaše Helenka u nás v rodině záhada!“
Dozvěděla jsem se, že děda Zdeněk zemřel už před osmi lety. Veškerý majetek získala jeho druhá manželka, teda až na pár maličkostí. Jednou z nich je obraz, který je podepsaný jakousi Helenou. Tlouklo mi srdce jako o závod, když mě ten milý muž vedl nahoru do bytu, aby mi obraz ukázal. Myslela jsem si, že v předsíni narazím na dvě děti a krásnou ženu, ale přivítal nás jen líný baset. Poté, co jsme si podali ruce na tykání, připravil Přemek čaj a konečně mi ukázal zarámovaný obraz. Babiččin styl jsem poznala spolehlivě. Akvarelová malba jejích oblíbených pomněnek. Nebylo pochyb, že jde o její dílo.
„Nikdy v životě na Vás nezapomenu, Vaše Helena,“ napsala babička před mnoha lety na zadní stranu svého skromného, ale nádherného obrazu a mně se nahrnuly slzy do očí. Vysvětlila jsem Přemkovi, že moje babička byla zásadová, úžasná žena a dědu by nikdy nepodvedla. Ale zároveň jsem měla pocit, že se občas zasnila a dívala se smutně z okna. Myslím si, že v těch chvílích myslela na ty prchavé okamžiky s někým, kdo by býval možná mohl být její pravou láskou.
Od Přemka jsem odcházela spokojená, přestože mě ujistil, že po dědovi žádné Helenčiny dopisy nezůstaly. Věděla jsem ale, že i pro pana Zdeňka znamenala moje babička mnoho, když měl v ložnici její obraz až do posledního dne. Trápila mě ale jediná věc. Nemohla jsem vymazat z hlavy Přemkovy oči ani jeho úsměv. Přesvědčovala jsem samu sebe, že je to tou nezvyklou, velmi romantickou situací. Moc se mi to ale nedařilo. Přemek se objevoval v mých snech stále častěji. A pak jsem snila i za bílého dne.
Asi dva týdny poté jsem seděla s kamarádkou na náměstí na lavičce. Povídaly jsme si, když jsem zahlédla, jak se k nám blíží někdo na kole. Přemek!
„Nenechala jsi na sebe žádný kontakt, tak mi trochu trvalo tě najít. Tady je něco z našich posledních zásob. Kdybys chtěla, můžeme navázat někde tam, kde ti dva přestali,“ podal mi s úsměvem tašku a já se nezmohla na jediné slovo. V tašce bylo malířské plátno a barvy. Po babičce jsem nějaké výtvarné sklony naštěstí zdědila. Mnohem víc mě ale těšil lístek s telefonním číslem.
Když jsme se s Přemkem o pár měsíců později procházeli ruku v ruce parkem, věděla jsem, že tohle všechno prostě nemůže být náhoda. Tak díky, babičko!
Veronika, 32 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
