Když nám naše šestnáctiletá dcera oznámila, že čeká miminko, byl to pro celou rodinu obrovský šok. Slíbila jsem ji plně podpořit, ale netušila jsem, jak rychle ji mateřské nadšení přejde a nechá celou péči o novorozence na mně. Místo dcery jsem tak musela opustit práci a stát se mámou na plný úvazek pro vlastního vnuka.
Šokující přiznání a nelehký začátek
Vždycky jsem si přála velkou rodinu, ale po narození dcery se mi už nepodařilo znovu otěhotnět. Všechnu lásku jsme tak s manželem věnovali naší jediné Rozárce. Dnes vidím, že jsme asi udělali chybu. Dost jsme ji rozmazlili a všechno jí povolili. Když chtěla Rozárka psa, dostala ho, když nové šaty nebo cokoli jiného, tak taky. Doma ale nehnula prstem a já jsem jí to dovolila, k ničemu jsem ji nenutila. Neměla v podstatě vůbec žádné povinnosti.
Před časem jsem si všimla, že Rozárka není úplně ve své kůži. „Ty jsi nějaká tichá poslední dobou. Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se jí pár měsíců po jejích šestnáctých narozeninách.
„Ale jo, mami, dobrý. Nedělej si starosti,“ řekla mi a zmizela ve svém pokojíčku.
„Nevšiml sis, že je poslední dobou Róza taková divná, nemluvná?“ zeptala jsem se pak manžela.
„Trochu. Možná se zamilovala,“ řekl Přemek a usmál se.
Rozhodla jsem se, že to zatím nechám být. Vždyť přece Róza ví, že za mnou může kdykoli přijít, řekla jsem si. A brzy skutečně přišla…
„Mami, tati, musím vám něco říct,“ oznámila nám za pár dní.
„Děje se něco?“ vyděsila jsem se.
„No… já jsem asi, já jsem asi…“
„Tak se vymáčkni!“ přerušil ji Přemek.
„… těhotná,“ dodala s obavou v očích.
Zůstala jsem s otevřenou pusou v němém úžasu. Byla jsem totiž přesvědčená, že je ještě stále panna.
„Cože? Jak těhotná? A s kým? Já ho najdu a vlítnu na něj!“ rozkřičel se Přemek.
„Nech toho,“ mírnila jsem manžela a obrátila se na dceru: „Rozárko, nechceš nám říct víc? Dá se s tím ještě něco dělat?“
„Já jsem dneska byla místo školy na gyndě. Doktorka to potvrdila,“ řekla zkroušeně.
„A neřekneš nám, kdo je otec? Neublížil ti někdo?“ pokračovala jsem ve výslechu.
„Ne, oba jsme to chtěli. Ale neřeknu, kdo to byl. Potkali jsme se na jedné oslavě…“
„A to sakra nemohl použít kondom?!“ vykřikl Přemek a praštil rukou do stolu.
Začali jsme si dlouze povídat o všem, co se stalo. Rozárka trvala na svém, že nám jméno kluka, se kterým čeká dítě, neřekne. Nakonec dodala, že na potrat nepůjde, že si dítě chce nechat.
„Rozhodni se, jak chceš. Podpořím tě, ať uděláš cokoli. Péče o dítě je ale náročná, to není žádná hra,“ řekla jsem jí vážně.
„Já vím. Přemýšlela jsem o tom, ale na potrat nechci. Pokud mi nějak pomůžete, tak to zvládnu,“ dodala Rozárka.
Tu noc jsem nemohla dlouho spát. Vždyť mi teprve nedávno bylo čtyřicet. Ještě jsem se necítila na to, abych byla babičkou. Ani Přemek nebyl nadšený. „Já toho kluka najít, tak ho přetrhnu,“ rozčiloval se. „To si nemohl dát pozor?“
Nakonec jsme se domluvili, že Rozárce se vším pomůžu já. V případě potřeby, kdyby třeba Róza miminko nezvládala, si v práci zkrátím úvazek…
Plynuly měsíce a Rozárce postupně rostlo bříško. Nejdřív si z ní spolužačky dělaly legraci, časem je to ale přestalo bavit. I u nás v městečku se o tom mluvilo jen do chvíle, než jednomu místnímu hostinskému utekla žena s milencem. Sama dcera to celé prožívala tak nějak neutrálně. Nijak svého rozhodnutí nelitovala, ale nebylo ani vidět, že by se na miminko nějak zvlášť těšila. Samozřejmě jsem jí se vším pomáhala: s výbavičkou, s výběrem postýlky i kočárku. Koneckonců jsem měla ne až tak dávné zkušenosti, takže jsem jí dokázala dobře poradit. Také jsme se domluvili ve škole, že ji na jeden rok přeruší a poté se do ní zase vrátí.
Kvůli vnukovi jsem odešla z práce
Na porodní sál jsem s Rozárkou šla já, zatímco Přemek v čekárně překvapivě snadno zapadl mezi budoucí tatínky. Když jsem poprvé uviděla svého vnuka, byla jsem dojatá. Dcera si Martínka po porodu chvíli pochovala a pak mi ho dala do náruče. Byla jsem v sedmém nebi.
Už během prvních týdnů po návratu z porodnice se ale objevily problémy. Martínka často trápilo bříško a v noci hodně plakal. Rozárka byla nevyspalá a nechtělo se jí k němu neustále vstávat. Nakonec jsem ji musela zastoupit já. Někdy jsem celé hodiny s malým chodila po bytě a konejšila ho.
„Nikdy bych nevěřila, jak těžké je starat se o mimino,“ řekla mi jednou Rozárka.
Ani později se situace moc nelepšila. Čím dál tím víc povinností kolem Martínka jsem přebírala já. Musela jsem odejít ze zaměstnání, protože Rozárka o svého synáčka pomalu ztrácela zájem.
„Mami, Máťa zase brečí. Půjdeš tam? Asi potřebuje přebalit. Já nemůžu.“
„Tak nech ten mobil a jdi se věnovat svému dítěti.“ Už jsem toho měla dost. Točila jsem se kolem domácnosti, starala se o vnouče a dcera si svého synka všímala čím dál tím méně.
Jednou v sobotu jsme s manželem vytáhli kočárek, že půjdeme s malým na procházku. Když jsme byli venku, pípla mi esemeska: Mami, jdu s holkama ven. Doma už to nemůžu vydržet. Přijdu až pozdě v noci, napsala nám Róza.
Manžel se hrozně rozčílil, ale já jsem ho klidnila: „Nech toho. Vždyť je jí sedmnáct, chce se bavit, a ne měnit plínky. Já to chápu. Na druhou stranu mi vadí, že doma jen posedává a nic nedělá. Musíme se zamyslet, co dál,“ řekla jsem mu a celou cestu jsme si pak povídali a přemýšleli, jak z toho ven.
Rozárka přišla domů až nad ránem. Byla opilá. Když vystřízlivěla, postavili jsme ji před hotovou věc. Oznámili jsem jí, že doma byla už dlouho, teď se vrátí do školy. A já se mezitím budu starat o malého. „Až dostaneš rozum, tak se o něj zase začneš starat sama,“ dodala jsem. Rozárka na to kývla a ze mě se stala babička na plný úvazek.
Konečně začalo zase všechno klapat. Rozárka chodila pravidelně do školy. S malým si každý den jen trochu pohrála. Každodenní péče o něj byla na mně. Nemůžu ale říct, že by mi to tolik vadilo. Vždycky jsem si přece přála velkou rodinu. Jenom mě mrzelo, že Máťa má za mámu spíš mě než Rozárku.
Dcera sice ve škole sekala dobrotu, často ale chodila s holkami ven nebo si zatancovat. Nechala jsem ji být a nic jsem jí nevyčítala. Nechtěla jsem se s ní hádat. Myslela jsem si, že až se dost vyřádí, změní se a začne se Martínkovi víc věnovat. Jenže jsem se mýlila.
Rozárka sice k naší obrovské radosti nakonec opravdu udělala maturitu, pak nám ale oznámila, že chce jít ještě na vyšší odbornou školu do města. Dodala, že za malým Martínkem bude jezdit na víkendy. Byla jsem z toho dost překvapená. Stále jsem doufala, že se z ní přece jenom stane pořádná máma.
„Ještě jí dej čas. Je to mladá holka. Její vrstevnice randí, cestují nebo lítají po diskotékách. Jen si vzpomeň, co jsme v jejích letech dělaly my,“ řekla mi moje sestra, která přijela na návštěvu.
A tak jsem ji nechala být. Teď na víkendy jezdí domů jen občas. Někdy raději vyrazí s kamarádkami na výlet, někdy mi tvrdí, že se musí učit… Nic jí ale nevyčítám. Ze všeho se snažím vzít jen to dobré.
Martínek je ten nejhodnější chlapeček na světě. S manželem ho považujeme snad i za syna, kterého nám osud nedal. Přemek se už nemůže dočkat, až ho začne učit fotbal nebo jezdit na kole. Jsme šťastní mladí prarodiče.
Někdy to moje babičkovství přináší i nečekaně humorné situace. Stále se udržuju v kondici, takže se mi párkrát stalo, že se někdo spletl a myslel si, že jsem Martínkova maminka…
„Ahoj, no tebe jsem neviděla, ani nepamatuju. To je ale krásný synáček, jakpak se jmenuje?“ spustila na mě nedávno jedna známá, se kterou jsem se dlouho nepotkala. Ještě než jsem stačila odpovědět, rychle dodala: „Já tě teda obdivuju. Na stará kolena si pořídit malé dítě!“ řekla mi.
Podobné příhody už nekomentuju a odpovídám na ně jen úsměvem. Vždyť nejdůležitější ze všeho je, aby Máťa prožil co nejšťastnější dětství.
Slávka, 43 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
