Když mému mužovi nabídli pracovní školení v zahraničí, musela jsem se na konec těhotenství vrátit pod přísný dohled svého otce, majora ve výslužbě. Ten měl můj odjezd do porodnice naplánovaný jako vojenskou operaci. Život ale nastražil nečekané překážky a finále přišlo o dost dříve, než všichni čekali.
Návrat do kasáren a vojenská pohotovost
Už několik dní jsem pozorovala, že manžel je nějaký nesvůj. Čekala jsem, že mi svěří, co ho trápí, a když se k tomu neměl, uhodila jsem na něj sama: „Chodíš jako tělo bez duše, stalo se něco?“
„Ještě ne,“ ošíval se Jarek. „Nevím, jestli o tom mám vůbec mluvit.“
„Jen to vyklop. Něco v práci? Byl jsi na koberečku u šéfa?“ vyptávala jsem se dál.
„Byl, jenže mi nenadával, naopak. Pochválil mě a mluvil dokonce o povýšení.“
„To je dobrá zpráva, ne? Gratuluju, miláčku. A znamená to, že ti taky zvýší plat?“
Manžel poněkud neochotně přikývl: „Ano, ale je v tom háček. Musím na tříměsíční školení do Německa.“
„A v čem je problém?“ nemohla jsem pochopit, že se neraduje.
„V tomhle,“ objal mě a položil ruce na moje zakulacené bříško. „Nebyl bych tu do konce těhotenství ani u porodu.“
„Ále, to nějak přežijeme,“ mávla jsem rukou. „Ne že by mi to nebylo líto, ale taková příležitost se neodmítá. A pak – když by bylo potřeba, můžu zůstat u rodičů.“
„Ty by ses opravdu vrátila do kasáren?“ zaúpěl muž teatrálně.
„Nepřeháněj. Však nebude tak zle. Zaprvé je táta už ve výslužbě a zadruhé přece nebude drezírovat svou těhotnou dceru,“ smála jsem se.
„Tím bych si nebyl tak úplně jistý,“ zakroutil pochybovačně hlavou Jarek.
Můj táta, teď už major ve výslužbě, sloužil v armádě celý život. Disciplína mu tak přešla do krve, že nás, tedy maminku, mě a mé tři bratry, drezíroval jako rekruty. Podle něj se lidé dělí na dvě skupiny: jedni velí a ti druzí salutují a bez reptání plní zadané úkoly. Velícím byl pochopitelně otec – vydával rozkazy a my, mužstvo, jsme je plnili. Protesty nepřicházely v úvahu. Každá vzpoura podléhala trestu, protože podle táty nic tak nenaučí rozumu jako pevná disciplína.
Akorát maminka nepodléhala sankcím, zato musela poslouchat tátovy tirády. Když se rozčílil, jeho slovník byl dost květnatý. V každém případě jsme já i bratři žili pod jeho diktátem. Hlásili jsme, kam jdeme, kdy se vrátíme, každé zpoždění znamenalo i několikadenní domácí vězení. A když si vzpomenu, jaké výmluvy jsem si vymýšlela, když jsem chtěla jít na rande! Chodila jsem jako zpívat do sboru nebo do divadelního kroužku, do kurzu sebeobrany, ale táta mě stejně vždycky odhalil. Kupodivu to za porušení kázně vždycky odnesli ti kluci, se kterými jsem se domlouvala, já nikdy.
Nakonec už ve městě nezbyl jediný kluk, který by se nebál pozvat mě do kina. Tátovi prostě žádný nebyl dost dobrý až do chvíle, než se objevil Jarek. Ten nějakým zvláštním řízením osudu otci padl do oka, dokonce až tak, že když jsme se jednou pohádali a měli krizi, dělal nám mediátora a dal nás zase dohromady. Taky teď se zaradoval, že nám může pomoct. „Jistěže se o Šárku postaráme, můžeš být bez obav,“ sliboval manželovi před odjezdem.
„Tati, nemusíš na mě dohlížet, už dávno nejsem malé dítě,“ protestovala jsem, ale otec mě zarazil.
„Stejně nejlíp vím, co je pro tebe nejlepší,“ prohlásil a já se začala děsit.
Divoká jízda přes cvičák a nečekaný skok
Jarek odjel, ale vlastně jsme spolu byli pořád. Každý večer jsme si povídali přes Skype a táta pokaždé přišel podat zeťákovi raport. Hlásil mu, jak dlouho jsem spala a odpočívala, kolik jsem toho snědla, jestli mě nepálila žáha a jak často chodím na záchod. Pochlubil se taky, že vypracoval už tři varianty cesty do porodnice, to podle toho, kdy mi začnou porodní bolesti a kolik budeme mít času.
„Ničeho se neboj, Jarku, tvoje žena je v kompetentních rukách. Koneckonců jsem v Iráku odpovídal za životy mnoha vojáků a žádný pod mým velením nezahynul. Teď taky nezklamu.“
„Děkuju, tatínku,“ hlesl Jarek. Na víc se nezmohl. Co taky k tomu dodat?
Musím přiznat, že rodiče mě opečovávali s láskou. Mamka mi vařila jen moje oblíbená jídla, táta mě vozil do práce, chodil se mnou do poradny, absolvoval se mnou i předporodní kurz. Měl mě pod kontrolou jako za starých časů. Jarek se nemýlil, vrátila jsem se do kasáren.
Jak se termín porodu blížil, otec byl čím dál tím nervóznější. Každý večer se ptal, jak se cítím, jestli se už něco podezřelého neděje, že by spal raději oblečený, aby byl rychle v plné pohotovosti.
„Nevyšiluj, Hynku, tak rychle to zase nejde,“ mírnila ho mamka. „První dítě obvykle nespěchá. Kubovi to trvalo skoro celý den, pamatuješ, ne? Myslela jsem, že snad umřu, a vlastně ani moc nechybělo. A chudák teta Anna, ta rodila tři dny…“
„Maminko, prosím tě, ušetři mě toho!“ vyjekla jsem. „Já tohle teďka vážně nechci poslouchat!“
„Vždycky je třeba být připraven na nejhorší,“ zarecitovali mi rodiče sborem oblíbené otcovo rčení. Táta se podle něj vždycky řídil, vždycky čekal ty nejčernější scénáře. Proto taky vypracoval ještě dvě nouzové trasy do porodnice. Pro všechny případy, jak říkal.
Život ale umí tropit schválnosti! Zrovna ten den, kdy jsem pocítila bolesti, ve městě vypukl požár, hořel sklad starých pneumatik. Kouř zahalil snad půl města, k požáru se sjížděli hasiči z širokého okolí a centrum bylo naprosto ucpané. S tím otcovy plány ani v nejhorším scénáři nepočítaly. Zpanikařila jsem.
„Šárinko, zachovej klid,“ neztrácel hlavu táta. „Hezky dýchej, počítej čas mezi kontrakcemi a nech to na mně. Mám nápad, vezmeme to přes staré cvičiště.“
„Přes cvičák?“ zaúpěla jsem. „Tam nejsou žádné silnice, leda tak polní cesty. Co když uvázneme někde v blátě?“
„Věř přece tatínkovi,“ upokojovala mě máma, která o jeho schopnostech nikdy nepochybovala. „Táta má jako vždycky všechno pod kontrolou.“
A fakticky měl. Řítili a drncali jsme se mezi poli, lesními úvozy a prakticky jsme objížděli ucpané město. Ještěže nepršelo a cesty byly suché a tvrdé. Kontrakce jsem měla stále častější, ale zvládala jsem to. Docela se mi ulevilo, když jsme zase vjeli na silnici. Ještě zbývalo projet přes nové satelitní městečko a porodnice už byla skoro na dohled.
Na asfaltce táta přidal plyn, ale nevšiml si zpomalovacího retardéru… Auto se najednou vzneslo do vzduchu a vzápětí tvrdě dopadlo na silnici. V tu chvíli jsem myslela, že to nebohé dítě rovnou vyklopím! „Dávej pozor, Hynku, vezeš přece rodičku!“ zaječela maminka. Snad poprvé v životě, aspoň co já vím, na svého manžela zvýšila hlas.
„Bože, vůbec jsem ten práh neviděl! Šárko, není ti nic? Jsi v pořádku?“ vyděsil se táta a zvolnil tak, že jsme se pro změnu plížili jako šneci rychlostí maximálně pěti kilometrů v hodině.
„Klid, tati,“ dýchala jsem rychle. „A přidej radši plyn, nebo ti zašpiním polstrování!“ zavelela jsem.
Porod v chodbě a hrdý dědeček
Na porodní sál jsem už nedošla. Ještě na chodbě mě zkroutily bolesti. Opřela jsem se o parapet, přidřepla jsem, jedno velké zatlačení a dcera byla na světě. Naštěstí sestra, která mě doprovázela, dítě duchapřítomně zachytila.
„To už to je?“ ptala jsem se jí šokovaně.
„Ještě porod placenty, ale to už je pohoda,“ smála se mému údivu.
Malou prohlédli lékaři, mě taky, museli mě trochu zašít a pak ke mně pustili rodiče. Táta byl strachy ještě celý bledý. „Jak se cítíš, Šárinko? A co holčička? Nic jí není? Doufám, že ti ten skok s autem nijak neuškodil,“ vyptával se zaraženě.
Zželelo se mi ho a řekla jsem, abych ho potěšila: „Mám dojem, že mi spíš pomohl, kdo ví? Kdyby nebylo toho prahu, třeba bych se trápila na sále tak dlouho jako máma.“
„Myslíš?“ táta rychle získával sebejistotu. „A víš, že je to docela možné?“
Na křtinách naší prvorozené Amálky se pak všem příbuzným a známým chlubil, jaký výjimečně lehký porod mi „zařídil“. Protože on měl evidentně úplně všechno pod kontrolou.
No co, neměla jsem to srdce, abych tvrdila něco jiného a novopečenému dědečkovi tak kazila radost.
Šárka, 31 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
