Moje maminka se po špatně pochopené diagnóze vzdala života a nechtěla vstát z lůžka. Když jsem z toho byla celá vyčerpaná, můj manžel zorganizoval týdenní dovolenou na Šumavě, aby si od péče o dvě domácnosti odpočinula. Zbylo jen hlídání pro dceru a pravnoučka, ale to jsem ještě netušila, jaká dramata i zázračné zvraty se doma odehrají.
Postel, hromada léků a neoblomný strach
Po pětasedmdesátých narozeninách začaly mámu trápit nejrůznější zdravotní problémy. Stěžovala si na hučení v uších, motání hlavy a na bolesti zad. U doktorů byla víc než doma. Jeden z lékařů jí tenkrát zpočátku řekl, že by se měla maximálně šetřit. „Prý bych taky mohla ochrnout,“ sdělovala nám nešťastně. Po dalších vyšetřeních se ale lékaři shodli, že by se maminka naopak měla víc hýbat, a hlavně cvičit, že její situace je řešitelná. Jedinou její radostí byl pravnouček Filípek. Když s ním dcera Romana přijela, hrával si na dece uprostřed mamčiny kuchyně a ona jej s úsměvem pozorovala.
„Je škoda, že se ten prcek nenarodil dřív, dokud jsem ještě mohla. Tak ráda bych Romance pomohla,“ naříkala a sledovala dítě z postele, na které trávila většinu svého času.
„To je na tom babička opravdu tak zle?“ ptala se mě dcera.
„Podle doktorů to není tak hrozné. Má rehabilitovat, hýbat se a doporučili jí cvičení s takovými gumami. Prý by jí to hodně pomohlo. Jenže kdysi jí jeden doktor řekl, že to chce především klid, a ona bohužel věří právě jemu. Nechápu proč.“
Přišlo léto. Filípkovi bylo sedm měsíců a lezl tak rychle, že jsme mu sotva stačili. Dělal mi radost, ale z mamky jsem byla už doslova vyšťavená. Chodila jsem do práce, starala se o dvě domácnosti a každodenně byla mamčiným kontaktem se světem.
„Mám dojem, že nežiju s manželkou, ale s pečovatelkou,“ podotkl jednou můj muž. Projevoval vůči mojí mamce nezměrnou trpělivost, ale pravdou bylo, že od té doby, co na tom byla tak špatně, ocitl se tak trochu, či spíš víc, na druhé koleji. „A tak jsem to vyřešil,“ dodal.
Nechápavě jsem se na něho podívala.
„Pojedeme na dovolenou,“ usmál se na mě.
„Na dovolenou? Zbláznil ses? Kdo se bude starat o mámu? Táta tady už deset let není a nevím o nikom, kdo by se jí mohl věnovat. Sama být nemůže.“
„Bude tu s ní Romana.“
„Romča? Ta má sama starostí až nad hlavu. Umíš si představit, co to je pečovat o malé dítě?“
„To jsem možná už tak trochu pozapomněl, ale s Romčou i Markem jsme to už dommluvili a my dva si spolu užijeme krásný týden na Šumavě. Potřebuješ odpočinek jako sůl.“
„Vašku, tohle nemůžeš myslet vážně, to přece nejde.“
„Ale jde. Pomůžu sem mladým přestěhovat všechno, co pro Filípka potřebují. Už jsem jim koupil cestovní postýlku. A my příští týden odjíždíme.“
Když jsem mámě oznámila, že jedeme s Vaškem na dovolenou a ji bude hlídat Romča s Markem, zpanikařila. „Magdičko, to nepůjde. Víš, co mi říkal ten doktor. Mám se šetřit, jinak se mi zmáčkne plotýnka a zůstanu třeba i ochrnutá.“
„Mami, říkal to trochu jinak a další vyšetření potvrdila, že jeho diagnóza byla unáhlená. Naopak se máš hýbat. To už potvrdilo několik dalších doktorů, ale ty máš svoji pravdu,“ byla jsem už naštvaná a vší silou se ovládala, abych po ní namísto vysvětlování zlostně nesekla.
„Já se ale opravdu nemůžu pořádně hýbat a mladí se o mě nepostarají tak dobře, jako to dokážeš ty.“
„Nezlob se, mami, ale my na tu dovolenou zkrátka pojedeme. Potřebujeme si odpočinout. Romana je šikovná holka, navaří ti, postará se a bude tu navíc celý den. Stráví s tebou víc času než já, když musím chodit do práce. Ten jeden týden to tady s Romčou zvládnete.“
„Když já… já se bojím… ten doktor říkal… určitě se mi něco stane.“
„Strach má velké oči,“ vzdychla jsem a bez dalších řečí mámu opustila.
Tajná nehoda
Již po dvou dnech na Šumavě mi bylo, jako bych plnými doušky pila živou vodu. Chodili jsme na procházky, nemusela jsem vařit, mohla jsem si dovolit hodit všechny starosti za hlavu. Vašek mi zakázal i telefonovat domů a každý den volával Romče sám. Vždycky mě informoval, že je doma všechno v pořádku a že můžu být klidná. V půli pobytu se mi zdálo, že je nějaký ustaraný, ale odbyl mě, že ho prý po všech těch výletech bolí koleno.
Byla to úžasná dovolená, cítila jsem se, jako by mi někdo ubral dvacet let. Když jsme se blížili k domovu, Vašek náhle odbočil na parkoviště k motorestu a zastavil. „Musím ti něco říct,“ vzdychl.
Ve vteřině se mi rychle rozbušilo srdce. „Máma,“ vyděsila jsem se, že se jí během naší dovolené něco stalo.
„Máma ne, ale Romča. Zlomila si nohu.“
„Nohu?“
„Jo, kotník. Slíbil jsem, že ti to nepovím, protože bych tě na Šumavě neudržel.“
„Kdy se to stalo?“ chtěla jsem vědět.
„Sotva jsme odjeli.“
„To je ale už týden! Jak jen jsi mohl…“
„Neboj, nohu má v ortéze a všechno je v pořádku.“
„V pořádku? Nic není v pořádku! Chudák, jak to tam zvládla? S Filípkem, a navíc s mámou?“
„Uvidíš. Jen jsem ti to musel říct teď, protože kdybys to viděla, až dorazíme domů, skončila bys v hysterickém oblouku,“ manžel na mě uličnicky mrkl.
Poslední úsek cesty jsem byla napnutá jak struna. Holčička moje, takovou bolest má a k tomu ještě starost o babičku. Ti chlapi zatracení, kdyby se mi Vašek jen zmínil, hned bych se vrátila zpátky. Sotva auto zastavilo, vyskočila jsem a utíkala do domu. Otevřela jsem dveře do maminčiny kuchyně a zůstala stát s pusou dokořán. Romanka seděla na maminčině posteli, nohu v ortéze položenou na židli. Filípek si hrál na dece uprostřed místnosti a u sporáku stála máma a cosi míchala.
„Už jsem se bála, že to budu muset ohřívat,“ řekla a ani se neotočila. Zato Romča měla pusu od ucha k uchu.
„Bude rajská. Tu umí babička naprosto bezkonkurenční,“ mrkla na mě.
Říká se, že všechno špatné je pro něco dobré. V tomto případě to opravdu platí. První den po úrazu zůstal Marek s Romčou a Filípkem doma, ale další dny už to nešlo. Díky tomu mamka zmobilizovala své síly a odhodila strach, který ji tak dlouho poutal na lůžko. Nikdy jsme o tom již nemluvily, dělaly jsme, jako že se nic nestalo. Bylo mi totiž jasné, že by se mamka styděla. Ověřila si, že ji nohy docela dobře udrží a že to jde i bez věčného ležení.
Když mladí s Filípkem po našem návratu zamířili domů, pustila se máma opatrně do cvičení a poprosila mě, abych ji objednala na rehabilitaci. Po dvou týdnech se vydala na první kraťoučkou procházku kolem domu a za čtvrt roku začala chodit sama i nakupovat. A když je u nás malý Filípek, mamka září jako zamlada.
Magda, 55 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
