Na dovolené v Turecku jsem se ztratila na bazaru. Manžela jsem našla až po setmění

Vysněná dovolená bez dcery

Na tu dovolenou jsem se těšila jako malá holka. Po třech letech jsme měli s manželem konečně někam vyjet bez dcery, o kterou se výjimečně uvolily postarat babičky. Plánovala jsem prodloužený víkend plný prohlížení památek, ale také romantiku v lázních a chvíle, kdy se nebudeme muset starat o nic jiného než jeden o druhého.

Hned první den nám bylo jasné, že za čtyři dny zdaleka nedokážeme poznat celé město. Úzké uličky plné nadšených prodavačů, kteří nás lákali do svých obchodů, mi na první pohled učarovaly. Ve staré části, kde jsme měli hotel, se všude kolem vypínaly majestátní mešity a paláce, které jsme nemohli nechat bez povšimnutí.

Manžel sestavil nabitý itinerář, během něhož jsme chtěli stihnout všechny hlavní památky. První den proběhl skvěle. Bylo tak příjemné nemuset se o nic starat. Pavel byl na rozdíl ode mě kamarád s mapou, a já se proto nechala vést. Všechny starosti s orientací jsem mohla klidně nechat na něm.

Druhý den jsme měli v plánu navštívit vyhlášený velký bazar. Při vstupu do obrovského zastřešeného areálu se mi zatajil dech. Český výraz trh nebyl ničím v porovnání s mraveništěm, které se před námi rozprostřelo. Uličky plné obchůdků se sbíhaly do malých náměstíček a hluku bylo všude jako v úle.

Jednotlivé obchody se od sebe nijak nelišily. Většina měla ve výlohách vystavenou bižuterii, pro Turecko tolik typické sladkosti a oblečení s kopiemi log světoznámých značek. Občas bylo mezi obchůdky vidět malé občerstvení, kde si mohli zchvácení turisté na chvíli odpočinout.

Po necelé hodině procházení jsme byli s manželem neskutečně unavení.

„Tohle vypadá jako hezká kavárnička, nezajdeme si na chvilku odpočinout?“ ukázala jsem unaveně k malému stánku, ke kterému jsme právě přicházeli.

Pavel vděčně souhlasil a za pár okamžiků už jsme seděli a vychutnávali si výbornou kávu.

„Kde jsou tady toalety, prosím?“ otočila jsem se na sympatického číšníka, který ledabyle mávl do útrob tržiště a anglicky dodal, že je to jen kousek.

Chtěla jsem se vydat určeným směrem. Pavlovu nabídku doprovodu jsem s díky odmítla a svou kabelku nechala na židli vedle něj. Dospělá žena jako já se přece na takovém místě nemůže ztratit.

„Jsem tu za chviličku,“ mrkla jsem spokojeně na manžela a vyšla cestou, kterou mi číšník znovu ukázal.

Bludiště bez konce

Najít toaletu ale nebylo zdaleka tak snadné, jak mi muž naznačoval. Dvakrát jsem se musela zeptat dalších prodavačů, než jsem kabinky konečně objevila. V zrcadle jsem si před odchodem ještě spokojeně nanesla rtěnku a vydala se zpátky do kavárny.

Čím dál jsem však šla, tím víc mi bylo jasné, že si cestu zpět nedokážu vybavit.

Tady kolem toho krámku jsme určitě šli, kavárna musí být hned za rohem, ujišťovala jsem samu sebe. Za rohem však nebyla kavárna, ale další nekonečná ulička, která v dálce končila východem ven z tržiště.

Hlavně nepropadej panice, utěšovala jsem se v duchu a znovu se snažila najít jakýkoli bod, kterého bych se mohla chytit. Netušila jsem, jak dlouho jsem v útrobách tržiště bloudila, bylo mi ale jasné, že jsem se poprvé v životě skutečně ztratila.

Hluk tržiště mi náhle připadal k nevydržení a krámky plné levného zboží se mi i s podbízivými prodavači začínaly protivit. V jednu chvíli jsem dokonce měla pocit, že slyším Pavlův hlas vyslovovat mé jméno. Dívala jsem se všude kolem sebe, ale manžela jsem nikde neviděla.

Představovala jsem si, jak vyděšený musí být. Čeká na mě pořád v kavárně, nebo se mě už vydal hledat? Začínala jsem ztrácet naději a pomalu se mě zmocňovala panika.

Co mám teď dělat? Proč jsem si s sebou proboha nevzala mobil? Mohla bych mu jednoduše zavolat, nebo aspoň najít cestu do hotelu, kam by snad Pavel také za nějakou dobu přišel. Jak se dostat zpět, jsem samozřejmě vůbec netušila. Bazar byl od našeho hotelu vzdálený nejméně půl hodiny chůze a představa, že bych v křivolakých uličkách sama našla cestu, byla směšná.

Napadlo mě poprosit jednoho z prodavačů, zda bych mohla použít jeho telefon.

„Jsem ztracená,“ koktala jsem a zoufale se snažila rozpomenout na Pavlovo číslo. Po několika neúspěšných pokusech mě napadlo vytočit vlastní číslo a doufat, že Pavel můj telefon zvedne.

Při třetím neúspěšném vyzvánění mi došlo, že jsem své zvonění, na noc ztlumené, znovu nezapnula. Zoufale jsem se vydala na další beznadějnou pouť tržištěm.

Zachytila jsem pohled několika mužů, kterým zjevně došlo, že jsem zde bez muže a zoufalá. Z jejich pohledů nebylo jasné, co se jim honí hlavou. Mně však naháněli strach.

Noc na dohled

„Asi jste se ztratila, je to tak?“ V záplavě hluku jsem náhle zaslechla příjemně zabarvený, uklidňující hlas hovořící obstojnou angličtinou.

„Dovedu vás do kanceláře ochranky, je to odtud kousek,“ mrkl na mě sympatický muž.

V životě by mě nenapadlo, že na takovém místě může existovat něco jako ochranka. Vnitřní hlásek, který mi našeptával, že by mě muž mohl zavést někam úplně jinam a využít mého zoufalství, jsem okamžitě umlčela. Venku se začínalo stmívat a já opravdu potřebovala pomoct.

V maličké místnůstce na samém konci tržiště mě nevlídně vypadající muž ujistil, že mě zde manžel hledal. Čeká prý na mě u brány číslo jedna. Jeden z členů ochranky mě pak neochotně odvedl k bráně, která byla na druhém konci toho babylonu.

Tolik jsem se na Pavla těšila. Když jsme ale dorazili na místo a manžel tam nebyl, rozplakala jsem se.

„Řekl, že se tady setkáte. Počkejte tu, určitě za chvíli přijde,“ řekl muž, nechal mě tam stát a dřív, než jsem stačila cokoli namítnout, zmizel z dohledu.

Minuty plynuly a Pavel nepřicházel. Byla jsem vyčerpaná a strašně mě bolely nohy. Unaveně jsem klesla na zem a na chvíli zavřela oči.

Z dřímání mě probudil až mužský hlas. Otevřela jsem oči a překvapeně hleděla do tváře policistovi. Všude kolem byla tma a já měla celé tělo ztuhlé. Netušila jsem, jak dlouho jsem spala.

„Bazar se zavírá a vy tady nemůžete zůstat. Řekněte mi, kam vás mám odvézt,“ pronesl muž shovívavě. Podle mého oblečení a vzhledu mu zřejmě došlo, že nejsem bezdomovec nocující na ulici, ale turistka.

„Děkuji vám,“ šeptla jsem vděčně a nadiktovala mu jméno hotelu.

Když jsem otevřela dveře do vstupní haly, uviděla jsem zoufalého Pavla pochodujícího kolem recepce. Jakmile mě spatřil, byla na něm znát taková úleva, jakou jsem v jeho tváři ještě nikdy neviděla.

„Díkybohu,“ zašeptal a sevřel mě v náručí. „Právě jsem se chystal po tobě vyhlásit celostátní pátrání. Kde jsi proboha byla? A jak to, že jsi mě neslyšela, když jsem tě vyvolával na tržišti místním rozhlasem?“

Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy jsem v domnělém mámení smyslů zaslechla Pavlův hlas, a došlo mi, že byl skutečný a zazníval z rozhlasu.

Děkovala jsem osudu, že nakonec všechno dobře dopadlo, přestože jsme přišli o jeden cenný den našeho výletu.

Recepční, který zpoza pultu sledoval naše shledání, okamžitě přiskočil a bez velkého ptaní před nás postavil dva šálky horkého černého čaje. Byli jsme mu za ně opravdu vděční.

„Tohle si oba zasloužíte. Víte, že se říká, že každý, kdo kdy navštívil náš bazar, se v něm alespoň jednou ztratil?“ pronesl se zvláštní pýchou v hlase.

Po dlouhém a strastiplném dnu jsem konečně našla sílu zasmát se.

„Tomu věřím a jsem ráda, že já už mám křest Tureckem za sebou.“

Recepční se usmál.

„Přesně tak to je. Naše město máte odteď nejen v očích, ale i tady,“ řekl a lehce se dotkl hrudníku. „Garantuji vám, že zde nejste naposled.“

Turecko jsme si skutečně po první návštěvě navzdory mému dramatickému dobrodružství tolik zamilovali, že jsme se tam od té doby několikrát vrátili. Při procházkách vždy vzpomínáme na mé ztracené turecké dobrodružství.

Linda, 38 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »