Na komorní sraz se spolužáky ze střední školy se mi zpočátku ani trochu nechtělo. Netušila jsem, že se nečekaně zvrtne v rušný večírek a že na něm po letech narazím na muže, na kterého jsem v mládí nemohla zapomenout. Jediný pohled do jeho tváře a následný sled událostí mi odhalil pravdu, která od základu změnila celý můj rodinný život.
Osudové setkání po letech
Neznám nikoho, kdo by byl velkým fanouškem třídních srazů. Část lidí se na nich přede všemi chlubí kariérními posty, druhá část ukazuje rozkošné potomky a ti, co děti nemají, předvádějí fotky z dalekých cest za dobrodružstvím. Já osobě dávám vždycky přednost komornějším setkáním s těmi, které od školních let už doopravdy dobře znám. Na jedno takové komorní posezení jsem se právě chystala.
Kdybych však měla alespoň tušení, co mě ten večer čeká, na koho narazím a jak bude lokál praskat ve švech, možná bych si dala o dost více záležet s výběrem šatů. Z poklidného večera se totiž vyklubal rušný narozeninový večírek, na který kamarád pozval snad půlku střední školy. Začínala jsem se cítit dost nesvá. Vtom ale dveřmi prošel on. Jeho silueta mi byla více než povědomá a okamžitě se dostavil pocit podivné úzkosti. Tolik let jsem ho neviděla!
Jako bych se najednou propadla o ty dlouhé roky zpět, octla se na chodbě naší školy a schovaná za zábradlím doufala, že si mě nevšimne. Nebyl to žádný učitel matematiky, jak by se mohlo zdát, ale moje velká láska, která mě provázela téměř od nástupu na střední. Byl to Jindra. Báječný, krásný, inteligentní a vtipný hoch z vyššího ročníku. Nebylo divu, že jsem na něm tenkrát mohla oči nechat. Nebýt mojí nejlepší kamarádky, určitě by se o mé náklonnosti nikdy nedozvěděl. Ach, jak jsem ji tenkrát proklínala, když se mi hrdě přiznala ke svým pletichám! Kolik práce mi dalo stát se pro něho neviditelnou… a ona to teď všechno pokazila.
Nedostatek sebevědomí mi bohužel vůbec nedovoloval přiznat se ke svým citům. O to více mě šokovalo, když za mnou jednoho dne Jindra sám přišel a zeptal se mě, jestli bych s ním nechtěla jít někdy ven. Byla jsem strašně nervózní, ale pocit štěstí jednoznačně převažoval. Prvních pár rande bylo tak trochu rozpačitých. Ne že bychom si nerozuměli, právě naopak, bylo nám spolu skvěle. Ale když jsem ještě na třetí schůzce nedostala polibek, myslela jsem, že je všechno ztraceno. Oba jsme ale byli pouze příliš mladí a nezkušení.
Hříšná noc a ztracené roky
Za těch více než dvacet let, co jsme se neviděli, se toho tolik změnilo. Jindra byl stále stejně štíhlý jako tehdy, stále měl ten klukovský výraz a milý úsměv. Pozdravil vespolek, ale u mě se zdržel pohledem jen o něco málo déle než u ostatních. Buď mě stopa času poznamenala natolik, že mě ani nepoznal, nebo prostě zapomněl. Určitě si mě nepamatuje, nic jsem pro něj neznamenala, napadlo mě hned, jak se mi v hlavě odehrál pomalý konec naší mladé lásky.
Chvíli nato, co jsme si k sobě coby teenageři našli cestu, Jindra odmaturoval a odjel na zahraniční studijní pobyt. Nikdy jsme si ale neřekli poslední sbohem. Když se po půlroce vrátil z Anglie, už jsem nebyla ta stydlivá holka. V té době jsem poznala svého budoucího muže Pavla. Jeho věk, povolání i zajištění ode mě nevyžadovaly pražádnou trpělivost. Měla jsem hned vše, na co bych s Jindrou čekala ještě dlouhá léta. Jindra se mi stále více vzdaloval a já už nechtěla pořád jen čekat.
Poslední vzpomínka na něj byla matná, zastřená silvestrovským veselím a urputnou snahou zapomenout na naši mladickou nerozvážnost. Až moc dobře jsem si vybavovala naše mladá nahá těla oddávající se touze splynout vjedno, zatímco doma na mě čekal někdo jiný. Jen pocit viny a studu za tu hříšná noc jsem už dávno vytěsnila. Od té doby jsem žila počestným manželským životem s Pavlem. Brzy po svatbě se nám narodil krásný syn a dva roky nato dcerka. Zatímco většina bývalých spolužáků pilně studovala na vysoké, já kojila, přebalovala a koupala. I když jsem se snažila být perfektní matka, skvělá manželka, hospodyňka a báječná milenka, oslavili jsme s Pavlem pouze deset výročí svatby. Jeho nevěra, kterou se přede mnou ani nesnažil skrývat, náš vztah ukončila.
Pravda, kterou mohl odhalit jediný pohled
Jak jsem tak seděla nad sklenicí vína obklopená úspěšnými a krásnými lidmi, hlavou se mi honily černé myšlenky. Svobodná matka dvou velkých dětí s kariérou mzdové účetní, to nebylo nic, čím bych se mohla ostatním rovnat. A bylo to tu. Do rukou se mi dostala první fotografie asi desetiletého špunta. Ani v tom jsem nemohla konkurovat. Moji pubertální potomci na kolujících fotografiích už nikoho nerozněžňovali.
Když nastal nejvyšší čas rozloučit se se společností, přišel za mnou Jindra a podával mi fotky mých dětí. Rozpačitě jsem si je nacpala do kabelky, poděkovala a chtěla rychle zmizet.
„Jak se máš?“ zeptal se mě. „Já myslela, že jsi mě nepoznal,“ přiznala jsem se, čímž se ledy prolomily. Za ta léta si bylo hodně co vypravovat. Celý Jindrův život se točil kolem práce a jeho úspěšné firmy, zatímco můj kolem dětí, na které Jindrovi nezbyl čas. Každý z nás žil v naprosto odlišném světě.
Z mého hlasu jistě poznal, že všechno v mém životě není takové, jak jsem si to před lety malovala. Těžko popsatelná síla, která nás vždycky táhla k sobě, byla snad ještě silnější než zamlada. Když mi Jindra nabídl, že mě doprovodí domů, ucítila jsem ten šimravý pocit v břiše, stejně jako tomu bylo poprvé. Nezkušenost a stydlivost nám už nebránily v polibku.
„Už musím jít,“ promluvil ze mě najednou překvapivě rozum. „A co kdybych tě chtěl vidět, co myslíš?“ Jen jsem se usmála a letmo ho políbila na rty. Najednou mi došla slova. Dívala jsem se do jeho tváře, kterou jsem za ta léta téměř zapomněla, a přitom jako bych se do ní dívala skoro denně.
Tomu zvláštnímu, strach nahánějícímu pocitu jsem porozuměla až doma, když jsem uviděla tvář svého syna. Ne, to je úplný nesmysl! Co mě to jenom napadlo, vždyť Štěpán je přece celý po mně! Pravdou ale bylo, že svému tátovi se vůbec nepodobal. Byla to přece jenom jedna jediná noc, opakovala jsem si stále dokola. Jak to, že mě to nikdy dřív nenapadlo? Možná za to mohl obyčejný strach.
S Jindrou jsme se začali vídat čím dál tím častěji. Čím více času jsme spolu trávili, tím jsem si byla jistější, že moje obavy jsou skutečně opodstatněné. Zašla jsem se synem na krevní testy pod záminkou pravidelné lékařské kontroly. Krevní skupina mluvila jasně – Štěpán není Pavlův syn. Rozhodnuta o všem pomlčet jsem se čím dál častěji dívala pravdě do očí.
Nejlepší kamarádka ale opět vzala chod událostí do vlastních rukou. A stejně jako tehdy se ukázalo, že to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Jindra měl obrovskou radost, když se dozvěděl, že má syna, a s oběma dětmi se velice rychle sblížil. Nechceme ale nic uspěchat, proto vyčkáváme na vhodný okamžik, kdy i Štěpánovi a Pavlovi odhalíme pravdu, kterou zatím známe jen my dva.
Jitka, 43 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
