Po letech jsme se s manželem rozvedli. Pak mě seznámil s mužem, který se ke mně hodil víc

Roky jsme žili každý po svém

Každý z nás měl úplně jiné zájmy. Já jsem domácí typ, ráda vařím, peču, zavařuji a starám se o druhé. Pečuji nejen o své blízké, ale také o milovanou zahradu. Nejhezčí dovolená je pro mě ta strávená doma u bazénu, kdy si odpočinu a luštím křížovky.

Mirek byl můj pravý opak. Sportoval, cestoval a také nesnášel, když jsem se o něj starala. Už od doby, kdy byl náš syn David na střední škole, jsme měli oddělené ložnice a nejezdili jsme společně na dovolenou.

Všechno se ještě prohloubilo, když se David odstěhoval a my zůstali v domě sami. Já bydlela v přízemí a manžel v patře. Občas jsme se několik dní ani neviděli, jen jsme si napsali to nejnutnější. Nehádali jsme se, ale ani jsme spolu nemluvili. Nebylo o čem. Žili jsme vedle sebe jako dva staří známí.

Když Mirkovi zemřela maminka, začal část pracovního týdne trávit ve městě, kde měl více možností vyžití. Zároveň tam po ní zdědil hezký byt v klidné lokalitě. A právě tehdy si našel přítelkyni – o něco mladší Zdenu, která s ním sdílela jeho koníčky i akčnější životní styl.

O jejich známosti jsem se dozvěděla přímo od manžela. Nechtěl mi lhát.

„Pavlo, bude lepší, když se všechno dozvíš ode mě. Nechci ti lhát a rád bych se na všem férově domluvil…“

Ihned mě napadlo, co bude následovat. Mirek totiž v posledních týdnech trávil stále více času ve svém bytě ve městě. Když byl doma, býval nezvykle dobře naladěný, což se mu nepodobalo.

„Pavlo, nebudu chodit kolem horké kaše. Chci se rozvést. Nejen kvůli ženě, kterou jsem potkal, ale i kvůli nám dvěma. Víme oba, jak to s námi je. Už roky nežijeme spolu, ale vedle sebe. Jediné, co máme společné, je David, vzpomínky a tento dům. Nejsme ještě staří. Myslím si, že si oba zasloužíme být šťastnější,“ pokračoval Mirek.

Přiznám se, že mi tehdy ukáplo pár slziček. Na druhou stranu jsem musela uznat, že měl vlastně pravdu. Oběma nám bylo sedmapadesát, oba jsme byli zdraví a měli chuť do života, jen jsme si ten svůj představovali každý jinak. A to do té míry, že v našich představách bohužel neexistoval žádný průsečík.

Věděla jsem to už mnoho let, ale neřešila jsem to. Nejsem akční člověk, nemám ráda změny a svou práci odvedl i zvyk.

Rozvod měl být začátkem něčeho nového

Večer jsme si po mnoha letech s Mirkem velmi otevřeně popovídali. Netušila jsem například, že si udělal horolezecký kurz a chodí lézt na umělou stěnu. Také jsem nevěděla, že se vrátil k volejbalu, který hrával závodně celé mládí. Právě tam potkal svou přítelkyni a zamiloval se.

„Pavlo, vlastně mě moc bolí ti tohle všechno vyprávět. Jsi hodná a starostlivá žena. Dovedu si představit zástupy mužů, kteří by byli šťastní, kdyby tě měli doma. Moc bych ti přál, abys byla šťastná,“ řekl mi nakonec.

Mluvili jsme i o praktických věcech – o dělení majetku, stěhování i o synovi. Vzácně jsme se na všem shodli. Já si nechám dům, Mirek byt po své mamince a na Davida přepíšeme chalupu, na kterou jsme téměř nejezdili. Co s ní syn udělá, už bude na něm. Může si ji nechat, nebo ji prodat.

Od onoho večera k prvnímu a zároveň poslednímu stání uplynuly přesně čtyři měsíce. Nebyly to vůbec lehké dny, ani pro mě, ani pro manžela. Vrátit čas už ale nešlo. Karty byly rozdané.

Nejlépe náš rozvod nesl David. Řekl nám:

„Mami, tati, vždyť to bylo jasné celé roky. Vy dva jste jako oheň a voda, spolu vám to vůbec neklapalo. To viděli všichni kromě vás. Jsem ale moc rád, že se rozcházíte v klidu a míru. Moc si vás za to vážím.“

Synova slova mi dodala sílu a optimismus, pokud se to tak dá říct. Nedokážu přesně vypovědět všechny důvody, ale tím, jak celou situaci uchopil, mi dodal energii, abych všechno přijala. Život jde dál a cesty ke štěstí jsou někdy velmi klikaté. To jsem poznala záhy.

Asi tři týdny před rozvodovým stáním mi Mirek zavolal.

„Pavlo, nemohla by ses za mnou zastavit v práci? Dostal jsem od kolegy krásný fíkovník. On netušil, že se rozvádíme. Myslím, že ti udělá radost.“

Fíkovník jsem si už dlouho přála. Zahrada je mou velkou vášní a to, že si na mě Mirek v tomto ohledu vzpomněl, mě potěšilo. Jenže jsem netušila, že nejde tak úplně o fíkovník. Mirek mě chtěl představit svému kolegovi.

Josefa jsem znala podle jména. S manželem pracoval roky a občas mu přinesl něco na opravu. Byl neskutečně šikovný domácí kutil a všeuměl. Spravil všechno od natahovacího autíčka přes fén až po čerpadlo v pumpě. A také byl už řadu let vdovec.

Pro fíkovník jsem samozřejmě nešla s prázdnou, to nemám ve zvyku. Narychlo jsem upekla alespoň nadýchanou bublaninu z prvních jahod.

Josef byl při seznamování rozpačitý a rudý jako jahoda z buchty, kterou jsem mu přinesla. Až jsem si říkala, co ten chlap blázní. Jenže jsem netušila, co všechno se skrývá pod fíkovým listem.

Nový muž přišel s keříky a domácím jídlem

Mirek se totiž rozhodl, že mě nenechá na ocet. Večer mi zavolal.

„Pavlo, mám ti vyřídit velké díky od Josefa a mám se zeptat, jestli nechceš ještě muchovník a jostu.“

Samozřejmě že jsem keříky chtěla.

„Pavlo, nevadilo by ti, kdyby ti je donesl? Josef ví, kde bydlíš. Před lety u nás byl s opraveným čerpadlem,“ zeptal se Mirek.

Bezelstně jsem odpověděla, že mi to nevadí.

Josef přišel přesně v den našeho rozvodu. Přesněji řečeno několik hodin poté, co ze mě přestala být vdaná žena. Nepřinesl ale jen jostu a muchovník, nýbrž také odkopek rebarbory. Prý kdyby se mi hodil na kompot a koláč.

Pozvala jsem ho dál. Pochopitelně jsem měla navařeno a napečeno. Přiznávám, že jsem si dala záležet. Alespoň jsem si v předvečer rozvodu ukrátila čas, který by jinak požíraly smutné myšlenky.

Josef dostal domácí halušky s brynzou a uzeným a tažený štrúdl. Brambory na halušky i jablíčka do štrúdlu byly z domácích zásob. Josef si přidal a zdálo se, že je na vrcholu blaha.

Na rozdíl od Mirka, který měl nejraději rohlík se sýrem, bylo na Josefovi znát, že si umí jídlo vychutnat a také ocenit kuchařku. Vlastně mi ještě nikdo tak pěkně za oběd nepoděkoval.

Po jídle jsme si povídali o zahradě a zahradničení. Dokonce jsme si připili na můj rozvod domácím likérem z šípků. S Joskou jsme si nakonec i potykali a rozloučili se jako přátelé. A k tomu jsem měla slíbené další keříky – tentokrát pro mě neznámou kustovnici čínskou a zimolez kamčatský.

Samozřejmě jsem zase navařila. Josku u mě nečekaly jen meruňkové knedlíky a bramboračka s nakládanými hříbky, ale nedočkavě jsem na něj čekala i já. Dokonce jsem si po letech zašla k holiči. Jednoduše mě ten muž začal zajímat a chtěla jsem se blýsknout nejen knedlíky.

I na Josefovi bylo znát, že se snaží. Přišel v pečlivě vyžehlené košili poněkud staromódního střihu, v níž se evidentně cítil nesvůj, a v kalhotách s puky.

„Když mám ty puky, tak jsem přinesl i pugét,“ zavtipkoval Josef a podal mi bonboniéru, domácí víno a „pugét“ keříků.

Teď už jsou to dva roky, co je Josef mým přítelem. Mám pocit, že jsme jeden pro druhého stvoření. Je neuvěřitelné, kolik toho máme společného.

Pomáháme si navzájem na zahradách, Josef mi často něco opraví a já mu na oplátku navařím a napeču. Spravím mu rozpárané montérky nebo zapošiju záclony.

Trochu paradoxní je, že za ten báječný vztah musím poděkovat svému bývalému manželovi. Po roce od rozvodu se Mirek přiznal, že to celé byl zpočátku jeho nápad. Nechtěl, abych zůstala sama, a Josef mu připadal jako skvělý partner pro mě.

Musím říct, že nás Mirek odhadl velmi dobře.

Pavla, 60 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »