Byla jsem zvyklá držet rodinu pevně v rukou a obstarávat vše kolem domu i dětí. Když se ale rodinné hnízdo najednou vyprázdnilo, padla na mě těžká tísnivá prázdnota a pocit zbytečnosti. Můj muž, který se do té doby věnoval hlavně své práci, si však všiml mého trápení a rozhodl se jednat.
Generál v sukních zůstal sám
Blízcí mi přezdívali generál v sukních. To proto, že jsem ve svých rukách pevně držela chod celé naší čtyřčlenné domácnosti. Starala jsem se o náš velký dům a zahradu, měla jsem pod palcem rodinné finance, vychovávala děti, rozhodovala jsem o všem důležitém. Ono mi totiž ani nic jiného nezbývalo.
Manžel se věnoval především své práci. Vědecké bádání a časté pracovní cesty do ciziny ho zcela časově pohlcovaly, a tak mi ochotně přenechal roli hlavy rodiny. Nikdy jsem nechodila do práce a za těch víc než čtyřicet let, co jsme spolu, jsem si na takové uspořádání zvykla a nestěžovala jsem si. Jistě, jako v každé rodině i u nás sem tam něco zaskřípalo, taky jsme se pohádali a občas měli tichou domácnost. Většinou ale šlo o hlouposti, jak jinak.
Vlastně ani nevím, kdy se začalo cosi měnit. Nejdřív Jolana, naše dcera, odjela na roční stáž do Spojených států. To bylo tuším v květnu. A někdy kolem srpna Jarek, starší syn, dostal nabídku na novou práci a přestěhoval se ke své dívce. V celém domě zavládlo až nepřirozené ticho. Manželovi to nevadilo, naopak, mohl se lépe soustředit na svou práci a snad by z pracovny ani nevylezl, kdyby se občas nemusel najíst a vyspat.
Minulo září, pak říjen a já jsem se jenom tak divně potácela od ničeho k ničemu. Nic mě nebavilo, do ničeho se mi nechtělo, ta tam byla moje kdysi neutuchající energie. Nebavilo mě uklízení ani práce na zahradě. Rozčilovalo mě, že musím pořád vařit. Dřív bylo kuchtění mojí zálibou, teď jsem se do toho musela nutit, a tak jednou bylo doma navařeno, jindy zase ne. To manžel zaregistroval ze všeho nejdřív.
Taky jsem se s ním přestala špičkovat, dohadovat, nebylo žádné úkolování a to ho znervózňovalo. Znepokojeně mě pozoroval, já jsem si toho však nevšímala. Chodila jsem po domě jako mátoha, jenom jsem vzdychala a nejraději jsem seděla u okna a tupě zírala ven. Když Čeněk viděl, jak smutně koukám do zahrady, už to nevydržel.
„Neměli bychom už zakrýt ty záhony, miláčku? Zima je tu cobydup,“ začal opatrně. „Taky listí musíme shrabat… a zateplit růže… Slyšíš?!“
„Cože?“ odtrhla jsem se od okna. Zírala jsem na něj, jako kdybych viděla nějakého mimozemšťana.
„Olinko, co je s tebou? Připadáš mi nějaká nesvá. Stalo se něco? Nejsi nemocná?“ vyptával se mě starostlivě.
„Nic se nestalo… Asi na mě padla nějaká podzimní deprese,“ pokrčila jsem rameny. „Koneckonců to listí vypadá docela hezky, škoda ho shrabovat,“ dodala jsem.
S Čeňkem to otřáslo. Měl pocit, že mu někdo vyměnil ženu. Nic však neříkal, rozhodl se pozorovat vývoj situace a zatím se sám ujal všech zahradnických prací, které jsem dřív vždy dělala já. Jak se mi později přiznal, přemýšlel nad tím, že se lidé mění, přehodnocují důležitost věcí, dozrávají. Myslel si, že procházím nějakým podobným obdobím, a nechtěl zbytečně dělat paniku.
Vánoce jsme trávili poprvé jen sami dva. Jolana se omlouvala, že ji pozvali noví přátelé a ona chtěla poznat pravé americké Vánoce. Neměla jsem jí to za zlé. Jarek je trávil u rodičů své dívky s tím, že příští rok budou u nás. Bylo to takové zvláštní, divně smutné. Dříve jsem už na konci listopadu zdobila náš dům, sháněla dárky a krásně je balila. Teď jsem Čeňkovi dala jen ledabyle zabalenou lahev jeho oblíbené whisky a kravatu, kterou jsem koupila den před Štědrým dnem. Sama jsem dostala krásnou kašmírovou šálu a rukavice, spoustu knížek, a dokonce zlaté náušnice. Dávala jsem se na tu nádheru a vlastně mi bylo smutno, žádnou radost jsem necítila.
„Nelíbí se ti?“ ptal se mě zklamaně Čeněk.
„Ale ne, líbí… jen… zbytečně vyhazuješ peníze,“ odpověděla jsem tiše.
„Jak to? Myslel jsem, že ti udělám radost. Máš ráda krásné věci a šperky,“ divil se.
„Ráda nerada, co z toho? V mém věku už člověk myslí na jiné věci.“
„Na jaké? To by mě zajímalo,“ zeptal se.
„Například na to, že všechno pomíjí… Přemýšlí nad smyslem života a vůbec,“ odhalovala jsem myšlenky, které mě trápily. „Ale možná ze mě mluví jen deprese,“ uťala jsem nakousnuté téma. „Toho si nevšímej.“
Slzy u telenely a velký přelom
To se lehce řekne, ale těžko udělá. Manžel byl ze mě čím dál vyděšenější. Později mi vyprávěl, že prý měl pocit, jako by se jednoho dne probudil vedle úplně cizí osoby. A možná tomu tak bylo. Chyběla mi energie, humor se mi vytratil kamsi do neznáma, nic mě nebavilo, do ničeho se mi nechtělo. Jednou mě přistihl, jak roním slzy při mexické telenovele. Já, která jsem na nic takového dřív nikdy nekoukala, protože jsem uznávala jen komedie nebo detektivky.
„Olino, přestaň mi věšet bulíky na nos a kápni božskou. Co se děje? Musíš mi to říct,“ přitlačil na mě.
„Opravdu to chceš vědět? Skutečně tě to zajímá?“ zvedla jsem k němu ironicky oči.
„A proč si myslíš, že ne?!“
„Protože ty máš svoji práci, které věnuješ celé dny i večery, děti mají svůj život, a já…,“ vzlykla jsem. „Mě už nikdo nepotřebuje,“ zašeptala jsem a rozbrečela jsem se naplno.
Čeněk vůbec nevěděl, co má dělat. Neobratně mě vzal za ruce: „Olinko, vždyť ty jsi naším kapitánem, lodivodem celé rodiny, jejím středobodem. Bez tebe…“
„Co beze mě?“ skočila jsem mu do řeči. „Všichni si poradíte, už mě nepotřebujete!“
„Jak to myslíš?“ rozčílil se muž. „Děti sice odešly z domu a jedna etapa našeho života skončila, ale ještě jsem tady přece já. A já tě potřebuju, a moc!“ přesvědčoval mě. „A možná ještě mnohem víc než kdy předtím,“ dodal tiše se sklopenou hlavou.
Bylo to tak. Skoro třicet let jsme se věnovali rodině a teď jsme najednou po tak dlouhé době měli čas zase jenom pro sebe. Jak jsme ho však využívali? Manžel zahrabaný ve svých knížkách. A já? Já jsem se utápěla ve vzpomínkách na to, jak to bylo krásné, když byly děti malé.
Pár dní poté, bylo to zrovna v sobotu, za mnou Čeněk přišel, ať se obléknu. „Půjdeme se projít,“ oznámil mi hlasem, kterému se nedalo odporovat.
Neprotestovala jsem a šla. Manžel mě vzal na krásnou procházku městem. Courali jsme po místech, kam jsme chodili jako studenti, vzpomínali jsme, smáli se. Hladoví jsme pak vpadli na oběd do nejbližší hospůdky. Potom jsme objevili malou kavárničku, která jako by z oka vypadla těm, do kterých jsme chodívali kdysi zamlada na rande a s přáteli ze školy. Připadala jsem si zase mladá.
„Moc se mi to líbilo,“ řekla jsem mu s úsměvem, když jsme se unavení vrátili pozdě odpoledne domů.
„No to doufám,“ přikývl Čenda vážně. „Protože to je teprve začátek!“
Od té doby začal udávat tón a směr v našem vztahu můj muž. Zaháněl moje špatné myšlenky, vymýšlel nejrůznější zábavy, bral mě na výlety a dovolené, zkrátka staral se o všechno. Pro mě to bylo něco úplně nového. Vedl si však velmi dobře a myslím, že se v novém postavení i dobře cítil.
„Teď jsi tady šéfem ty,“ polichotila jsem mu jednoho dne s úsměvem.
„A ty jsi zase moje báječná žena,“ rozesmál se. „A víš co? Docela ti to takhle v nové roli taky sluší.“
Olga, 62 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
