Z letušky porodní bábou: Rodila jsem miminko vysoko nad Atlantikem

Život umí překvapit

Stoupla jsem si do uličky a přivítala cestující: „Vážené dámy a pánové, jménem celé posádky vás srdečně vítám na palubě našeho letadla. Protože za několik okamžiků budeme startovat, věnujte prosím pozornost důležitým bezpečnostním pravidlům…“

S kolegy jsme začali cestujícím předvádět nejdůležitější bezpečnostní opatření. Přitom se letadlo pomalu dalo do pohybu a rolovalo ke startovací dráze. Pak i pro nás letušky zazněl pokyn: „Zaujměte místa.“

Letušky a stevardi sedí při startu a přistávání obvykle v protisměru. Já jsem ten den zaujala místo před první řadou, kde seděla mladá žena, které jsem během letu z Prahy do Atlanty měla věnovat zvláštní pozornost – byla totiž v osmém měsíci těhotenství, což byl ještě přípustný limit, kdy mohla absolvovat transkontinentální let. Na první pohled ale bylo jasné, že žena, která teď seděla naproti mně a cestovala za svým mužem, Američanem, byla neklidná.

S úsměvem jsem se sklonila k těhotné paní a představila jsem se. „Dobrý den, paní Smithová,“ uvítala jsem ji a řekla jsem své jméno. „Když budete něco potřebovat, neváhejte prosím a zavolejte mě, ano?“ „Děkuju, jsem ráda, že můžu s někým promluvit. Víte, jsem totiž hrozně nervózní.“ Stiskla jsem jí ruku na uklidnění. „Jen žádný strach, nic se vám nestane.“

Paní Smithová přikývla, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Znala jsem ty pocity a věděla jsem, že teď bude nejlepší dopřát jí chvíli klidu. Už po chvíli byla paní Smithová o poznání klidnější a já jsem se tak mohla dál věnovat svým povinnostem.

Měla jsem plné ruce práce. Mnozí si myslí, že být letuškou je pohodové zaměstnání, ale opak je pravdou. Létání jako takové představuje pro organismus opravdový stres. Jsme pořád v cizích městech, musíme se vyrovnávat s časovým posunem, bydlíme po hotelích. Ale svou práci miluju nadevše. Létání je můj splněný sen a za nic bych ho neměnila.

Porodní bábou

Konečně jsem se dostala opět na chvíli k paní Smithové. Když jsem jí podávala jídlo, chytla se s bolestnou grimasou za břicho. Polekala jsem se. „Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se s obavami. Byla bledá jako při startu.

Paní mávla rukou a rádoby bezstarostně odpověděla: „Ano, všechno je fajn, ten malý rošťák kope jako o závod, ale to je normální.“ Dokonce vyloudila úsměv. „Asi se tam už nudí, ale ať chce, nebo nechce, ještě šest týdnů si bude muset počkat.“

Ulehčeně jsem si vydechla. Porod ve výšce dvanáct tisíc metrů, to by nám tedy ještě scházelo, pomyslela jsem si. V té chvíli jsem ještě netušila, že brzy budu o zkušenost bohatší…

Právě jsme měli za sebou asi polovinu letu, když paní Smithové náhle začaly stahy. „Obávám se, že to na mě přišlo,“ vyrazila ze sebe, když první nápor polevil. Vytřeštila jsem oči. „Vy myslíte…?“ Paní Smithová byla na pokraji hysterického záchvatu. „Vypadá to tak. Ale přitom to není možné… ještě je příliš brzy!“

Byla jsem zděšená, i mě se zmocňovala panika, ale jako profesionálka jsem musela zachovat klid. Těhotná žena na palubě, u níž nastanou stahy, a letadlo je vzdáleno ještě několik hodin od cíle – to je pro letušku strašná představa! Horečně jsem vzpomínala, co nám o takové situaci říkali v přípravném kurzu. Informovala jsem své kolegyně a pak jsem se vydala do kokpitu poradit se s kapitánem. Třeba by bylo možné nouzové mezipřistání na nejbližším letišti.

„To nám ještě scházelo,“ ulevil si kapitán a rychle instruoval druhého pilota. Ten začal ihned kontaktovat jedno letiště za druhým, ale pak zavrtěl hlavou. „Nedá se nic dělat. Jsme pořád ještě nad Atlantikem a nejbližší letiště, které nás může přijmout, je vzdálené půldruhé hodiny letu.“ Starostlivě nakrčil čelo. „Myslíte, že tak dlouho ta paní nevydrží?“ Vzdychla jsem. „Nemám ponětí, ale počítám, že to bude jen taktak.“

Přes všechny moje obavy se paní Smithová držela statečně. Samozřejmě že její stav neunikl ostatním cestujícím. Ukázalo se, že mezi nimi nebyl žádný doktor, proto všechno zůstalo na nás letuškách. Nejdůležitější bylo, aby budoucí maminka vydržela, než přistaneme na pevné zemi. Jinou možnost jsem si nepřipouštěla.

„Vážené dámy a pánové, jak jste již určitě zaregistrovali, mezi našimi cestujícími se dnes nachází mladá žena, které se každou chvíli narodí miminko. Z tohoto důvodu v příštích minutách neplánovaně přistaneme, abychom jí i děťátku zajistili lékařskou péči,“ informovala jsem za nějakou dobu cestující do mikrofonu. „Prosím, sedněte si na svá místa a zapněte si bezpečnostní pásy. Budeme přistávat.“

Konečně, tak jsme to zvládli, teď už se nemůže nic stát, vydechla jsem úlevou, usadila se a zapnula si pás. Když jsem se podívala z okénka, rozeznávala jsem obrysy letiště pod námi. Pak jsem se ale zarazila. Něco tady nehrálo. Proč neklesáme?

Nakonec jsem si pás zase odepnula, zvedla se a šla do kokpitu. „Co se děje? Nemůžeme přistát?“ zeptala jsem se druhého pilota, když jsem za sebou zavřela dveře. Ten si povzdychl. „Ale ano, jenže to bude trvat déle, než jsme čekali. Dole na letišti mají nějaké problémy s počítačovým terminálem a nechtějí nám povolit přistání než tu chybu odstraní.“

Naprázdno jsem polkla. „Ale… ale my máme přece naléhavý případ!“ „Nezbývá nám než doufat, že to nebude trvat dlouho,“ řekl kapitán. Jestli tady teď paní Smithová porodí je na mně na nás holkách abychom se o ni postaraly, říkala jsem si zoufale. V té chvíli jsem uslyšela hlasitý výkřik a prudce jsem sebou trhla. Okamžitě jsem věděla, co to znamená. Miminko se rozhodlo že chce na svět teď hned!

Dnes už přesně nedokážu popsat, jak jsme to tehdy zvládly. Všechno, co jsem o porodech věděla, bylo z lékařských seriálů v televizi. Vzpomínám si, že jsem celou dobu držela paní Smithovou za ruku a klidným hlasem ji povzbuzovala. O pár minut později jsem v rukou držela droboučký křičící uzlíček, který byl naštěstí zdravý jako řípa, přestože přišel na svět o měsíc dřív.

Letadlo mezitím za obrovského potlesku cestujících přistálo. Maminku s děťátkem si okamžitě převzala posádka sanitky. Zbytek letu proběhl už hladce. My letušky jsme se pro cestující staly hrdinkami dne, a když jsme konečně přistáli v Atlantě, všichni nám opět dlouho tleskali. Teď zpětně cítím, jaký je to skvělý pocit přivítat na svět miminko v oblacích.

Radana, 34 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »