S manželovou maminkou to nikdy nebylo lehké. Stále nabručená, nic se jí nelíbilo a úsměv aby u ní člověk pohledal. Když jsme se rozhodli přestavět zahradní domek, aby mohla bydlet blízko nás, netušila jsem, jaká neuvěřitelná proměna nás všechny čeká.
Vraždil bych, paní Macková!
„Panebože, ta ženská mě jednou zabije. Paní Macková, mluvím o vaší tchyni! Víte, co zase udělala? Přišla, přestala mluvit a tvrdila, že tu koupelnu chce jinak. Já ty obklady podruhé sundavat nebudu, ani kdyby na mě vyrukovala se sekáčkem na led. To je fakt neskutečná baba!“ stál proti mně brunátný mistr zedník Vaníček a chrlil na mě větu za větou. Věděla jsem, že má s tchyní trable, ale také jsem věděla, že ji potřebujeme do konce měsíce přestěhovat do toho opravovaného zahradního domku. A tak jsem mu už asi po sté uvařila kafe, přidala pořádný kus bábovky, malého panáka rumu, poplácala ho po zádech a konejšila ho jako malé dítě.
„Pane Vaníčku, tak to s ní prosím ještě ty tři týdny vydržte. Víte, ona se moc stěhovat nechtěla. Ale po smrti manžela už ten byt neutáhne. Já s ní promluvím, ano?“ Věděla jsem, že o to nakonec požádám spíš manžela Petra, ale pan Vaníček vypadal, že bez podobného slibu už definitivně skončí. A to jsme nepotřebovali.
Pro manželovu maminku jsem nikdy neměla slabost a ona pro mě taky ne. Návštěvy probíhaly spíš rezervovaně, byly plné frází a netrpělivých dětí, které se u babičky bohapustě nudily. Pak jí zvedl majitel domu nájem. Tak moc, že neměla šanci ho zaplatit. Říkali jsme jí už pár let, aby si našla menší byt, ale nechtěla. Jenže teď už nebylo zbytí.
A tak můj muž jednoho dne přišel s nápadem: „Přestavíme ten zahradní domek, uděláme z toho jeden pokoj s kuchyní, to babičce bude stačit. Děti ji budou mít po ruce a víc si na ni zvyknou, pomůže nám s nimi a my zase pomůžeme jí… stejně bychom se o ni jednou museli postarat. A je lepší přestěhovat ji teď, dokud je v kondici.“ Řeknu vám, neskákala jsem radostí. Trvalo hezkou chvíli, než jsem podle svého muže vzala rozum do hrsti a rozhodla se, že jeho mámu zvládnu.
Začala přestavba. Pan Vaníček se pustil do práce se skutečnou vervou. Plány se několikrát předělávaly, dlouho nebyla tchyně spokojená s dispozicí. Panu Vaníčkovi už ale opravdu docházela trpělivost. Když tak proti mně seděl a stěžoval si, naklonil se ke mně a s potutelným úsměvem mi zašeptal: „Víte, ona je to pěkná ženská. Když někdy vidím ten její elán, nejradši bych ji plácnul po zadku a pozval na svůj kančí gulášek, rozumíte. Ale…“ pan Vaníček se přestal usmívat, zase se napřímil a začal mluvit hezky nahlas: „…když mi mluví do práce, to bych teda s odpuštěním vraždil, paní Macková!“
Já tam seděla a ani nedutala. Dívat se na tchyni jako na ženskou, která by se mohla někomu líbit, to mě do té chvíle nenapadlo. Nicméně jsme panu Vaníčkovi s mužem vyhověli, tchyni jsme drželi zpátky, aby mohl své dílo v klidu dokončit. A že se činil! Dokonce tak, že nám domek předal ještě před původně sjednaným termínem!
Slzy v náruči cizího muže
„Paní Macková, ty zásuvky vám chlapi přijdou namontovat zítra, světlo nad kuchyňskou linkou nějak blbne, na to se taky ještě podívají… jinak je to všechno,“ vypočítával pan Vaníček celkem nevinné nedodělky. Už jsem myslela, že máme vyhráno, že s máti jen vybalíme. Jak krutě jsem se mýlila!
Vaníček to parádně schytal od tchyně, která nás všechny naprosto šokovala. Právě v ten moment vybouchla, rozbrečela se a křičela na něj: „Jak všechno? Vždyť tu není nic hotové, vy jste ten nejnespolehlivější chlap pod sluncem! Živil jste se tím někdy vůbec?“ Sebrala kabelku a chtěla utíkat pryč, zoufalství jí koukalo z očí… Už jsem se chystala hasit oheň, omlouvat se mu, když k ní pan Vaníček přišel, objal ji a ona se mu najednou jako malé, bezmocné dítě schoulila do náruče a opravdu usedavě se rozplakala! V náruči cizího chlapa, který měsíce snášel její komandování a kterého podle nás všech tchyně bytostně nesnášela. S manželem jsme tam jen bezmocně přešlapovali a nevěděli, co si počít.
Jak rychle to začalo, tak rychle to skončilo. Tchyně si osušila slzy a hlesla: „Omlouvám se.“ Pak se zavřela ve své zbrusu nové ložnici. Chtěla jsem se začít omlouvat i já, ale pan Vaníček jenom mávl rukou: „Nechte to být, paní Macková, vždyť se vůbec nic nestalo. Víte, ona je to jen strašně nešťastná a smutná ženská.“
Tchyni jsme pak pár dní neviděli. Z domku vycházela, ale zřejmě jen tehdy, když jsme nebyli doma. Sem tam jsem si všimla, že je něco jinak na zahradě, jindy jsem na terase našla její zapomenutou knížku.
„Nemám za ní zajít?“ ptala jsem se asi po týdnu jejího mlčení svého muže. „Já nevím, ale… asi nemusíš. No počkej, to si děláš legraci!“ přilepil se k oknu. „Proč nemusím? Co se děje?“ „Protože, pokud se nemýlím, chodí za mojí mámou někdo úplně jiný,“ ukázal Petr z okna směrem k zahradě, kde si to k domku štrádoval… kdo jiný než pan Vaníček! S kytkou v ruce, ve svátečním, s úsměvem na tváři. Tchyně mu vyšla vstříc. Usmívala se snad ještě víc než pan Vaníček. A proklatě jí to slušelo!
Láska přijde v každém věku
Petr nevěřícně koukal z okna a já se musela začít upřímně smát. „Co je tu k smíchu? Moje máma jde na rande s naším zedníkem, nebo co?“ divil se muž a mně se v tu chvíli tak zvláštně ulevilo. I když jsem ji zahlédla jen na krátkou chvíli, v očích Petrovy mámy jsem snad poprvé v životě viděla jiskru, skutečnou radost. To tam nikdy předtím nebylo.
A tak k nám pan Vaníček začal chodit častěji. Oba si vzájemně vařili, tchyně mu říkala Jeníčku Vaníčku, on jí Jaruško Beruško. Kroutila jsem nad nimi hlavou. „Mami, proč ten zedník líbá naši babičku?“ ptaly se zvědavě děti, kterým také nic neušlo. A mimochodem, pana Vaníčka adoptovaly rychlostí blesku. „Co myslíš, nastěhuje se k ní?“ napadlo jednou Petra a já si to začala docela přát. Předtím jsem měla dojem, že se u nás tchyně chystá na pomalé umírání, ale najednou jsem v ní viděla člověka plného života.
„Byla jsem strašná, co?“ sypala si dokonce popel na hlavu. „Mluvit se se mnou nedalo. A žila jsem jak v muzeu. Ale s Jeníčkem se chystáme cestovat, poznávat svět! Holka, já bych nikdy nevěřila, jak vzdělaný a cituplný může být takový zedník! On má rád i poezii!“ rozplývala se tchyně nad svým novým životem a nakonec nám ještě nachystala překvapení.
Svůj opravený zahradní domek si moc neužila. S Jeníčkem Vaníčkem usoudili, že bez sebe nechtějí být ani den, a tchyně se k němu nastěhovala. Trochu ji podezřívám, že s tím počítala od počátku jejich vztahu, protože si ani pořádně nevybalila.
„Je mi líto, že jste do toho zbytečně investovali peníze,“ omlouvala se tchyně, když její nový partner přijel pro krabice. „V klidu, mami, my to zatím pronajmeme,“ utěšoval ji Petr. „A kdyby vás pan Vaníček někdy zlobil, tak se zase můžete vrátit,“ nabídla jsem jí.
Zamilovaná babička se odstěhovala. Taky se brzy znovu vdala. A já nestíhám zírat, co s člověkem udělá láska – ať přijde v patnácti, nebo v sedmašedesáti, všechno obrátí vzhůru nohama.
Zita, 42 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
