Žila jsem v domnění, že máme spokojené manželství a že manžel se v cizině obětuje pro rodinu. Jednoho dne mi však v příchozích zprávách přistál vzkaz od cizí ženy v němčině. Když jsem si ho přeložila, svět se mi ze vteřiny na vteřinu zhroutil.
Oběti pro lepší budoucnost a tajné stěhování
Nikdy jsme se s manželem Otou neměli špatně. Měli jsme střechu nad hlavou, sice zděděnou, ale měli. Měli jsme co jíst, občas jsme si dokonce mohli vyrazit na dovolenou do Chorvatska, zkrátka nám dle mého nic nechybělo. Když jsme si chtěli něco koupit, chvíli jsme šetřili a koupili. Nový gauč, nová televize… A dařilo se nám dobře žít i s prvním dítětem, synem Matyášem.
Ano, pro výbavičku jsem objížděla bazary a second handy, ale i tak bylo vše jako nové, protože miminka věci ve svých prvních měsících moc neopotřebují. Byla jsem spokojená, i když manžel ohrnoval nos, že pro svého syna nemá to nejlepší. Často jsem mu vysvětlovala, že on si to rozhodně nebude pamatovat, a až opět nastoupím do práce, bude zase líp a budeme si moci dovolit koupit mu věci nové. Jenomže jsme se trochu přepočítali, protože, když byl Matyáškovi rok a půl, opět jsem otěhotněla.
Ano, druhé dítě jsme chtěli, ale s delší pauzou, respektive asi tak dva roky po mém nástupu do práce. Neplánované těhotenství již manžel nevydržel, i dům potřeboval opravy a my na to prostě neměli peníze. A tak se muž rozhodl, že se jako spousta lidí kolem nás nechá zaměstnat v Německu.
Souhlasila jsem. Prvně to fungovalo tak, že každý den dojížděla do Německa parta lidí, se kterou se vždy domluvil. Ráno odjížděl ve tři a v šest večer se vrátil. To se většinou jen navečeřel, pohrál si s Matyášem a pohladil mi pupík. Pak už jen pusa na dobrou noc a spánek. Je pravda, že plat doma a plat v Německu byl za stejnou práci nesrovnatelný a že i s každodenním dojížděním se to mnohonásobně vyplatilo.
Za pár měsíců jsme měli opravený dům a mohli zařizovat i druhý dětský pokojíček, protože já měla měsíc do termínu porodu. A pak Oto přišel s nápadem, že by místo každodenního dojíždění začal bydlet na ubytovně. Finančně by to vyšlo naprosto stejně, jen by nebyl tak unavený, což doháněl víkendovým spánkem, a tak na nás neměl žádný čas. Takto by přijel každé páteční odpoledne a odjížděl by v pondělí ráno a my ho měli celý víkend jen pro sebe.
Souhlasila jsem, i když se mi blížil termín. A ten manžel samozřejmě nestihl. Nebylo to jako u prvního porodu, kdy to Matyáškovi opravdu trvalo, takže by Oto zvládl přijet. Druhý porod byl během dvou hodinek za mnou. Manžel volal a prosil o fotografie, že to nejspíš stejně nestihne, že je na dálnici nehoda a že se raději vrátí do bytu, protože tohle by bylo nadlouho.
Přijel až další víkend se zásobami plenek, kyticí růží a obrovskou čokoládou. Nechal mi doma spoustu peněz s tím, ať nakoupím malé, co potřebuju, a udělám radost i sama sobě. Teď už nám nechybělo nic. Vše bylo perfektní, měli jsme se dobře, užívali si společné víkendy, prostě jsme byli jedna šťastná, velká rodina. Tady by mohl můj příběh končit a já bych za to byla moc ráda, ale bohužel nekončí.
Oto přišel s tím, že povýšil, a najednou to na něm bylo vidět. Hezky se oblékal, voněl, už nepracoval rukama a nebydlel prý na ubytovně, ale v pronájmu. Když na to bylo, proč ne, proč se mačkat s cizími lidmi v jedné koupelně, říkala jsem si. O tom, že bychom se přestěhovali za ním, jsem neuvažovala. Měla jsem tu své rodiče, bratra a Matyášek už tady chodil do školky. Bála jsem se, že by dětem změna prostředí neprospěla kvůli jazykové bariéře.
Šokující zpráva v němčině a krutá pravda
Manžel domů stále nosil dost peněz, staral se o nás a já mu tak neměla co vytknout. Dětem vždy přivezl nějaký dárek a ony se na něj hrozně těšily. Otec byl pro ně cennou záležitostí. A byl o to cennější, když začal jezdit domů jen na každý druhý víkend. Stal se prý manažerem a cestuje po celém Německu, jinak to nejde, pokud si chceme udržet náš standard.
Tohle bych ještě zvládla, hlavně mě držela nad vodou vidina blížící se čtyřtýdenní dovolené, kterou měl. Jenže z té samozřejmě sešlo. Práce, práce, práce. Já už ani neměla co kupovat, peníze jsem začala spořit, mohlo se stát cokoli. Naučila jsem se měnit žárovky, opravovat kapající kohoutky a obdobné domácí drobnosti, na které jsem nechtěla volat žádného odborníka.
Čas neskutečně utíkal, Matyášek už dva roky chodil do školky a tátu skoro přestával znát. Ten jednou jezdil každý víkend, jednou nepřijel třeba celý měsíc. Peníze už nevozil, ale posílal přes účet. Chtěla jsem všechno, co jsem kdy koupila, vrátit a vyměnit za svého manžela.
Někdy jsem si volnou chvilku krátila surfováním na internetu a psaním si s kamarádkami a známými. Jednoho dne se mě Facebook zeptal, zda přijmu zprávu od nějaké Kristi. Přijala jsem ji, ale byla celá v němčině, takže jsem si ji nejdříve musela přeložit. Spolu s překladem se každý řádek měnil v nůž a každé slovo mě doslova bodalo.
Zpráva zněla: Vážená paní, narazila jsem na Vás náhodou. Chtěla jsem dát přítelovi jako dárek dovolenou na Bali a pro jistotu zkontrolovala jeho pas. Přitom jsem narazila na Vaše jméno. Měla byste vědět, že spolu máme dvě krásné děti a do Čech se už nikdy nevrátí. Zapomeňte na něj.
Překlad i originál jsem si vytiskla, a než přijel Oto, asi tisíckrát jsem ho četla. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Že by nějaký omyl? Jakmile přijel a naklonil se ke mně, aby mi dal pusu, nalepila jsem mu papír na obličej. Nechápavě se na mě podíval a rozhodl se list přečíst. Nejdříve se zkoušel smát a uhrát to na to, že je to omyl, že to není možné, žádná Kristi neexistuje. A já věděla, že lže. Přece ho už nějaký pátek znám, takže to jeho opocené čelo říkalo, že lže.
„Oto, jsme spolu už tak dlouho, známe se od školy a myslela jsem, že se i milujeme. Řekni mi pravdu. Nedělej to ještě horší, pokud na tu tvou lež přijdu někdy později. Řekni, jak to je,“ šeptala jsem a kupodivu se ani nerozbrečela.
„Je to, jak píše,“ řekl a chytil se za ústa. „Jsem s ní od té doby, co jsem se přestěhoval. Ne do pronájmu, ale k ní. Tobě jsem říkal, že jezdím pracovat do Německa, což jsem dělal, ale zároveň se každý večer vrátil ke Kristi. A jí jsem říkal, že o víkendech pracuju v Čechách pro nějaké staré známé. Ano, i s ní mám dvě děti, tak nějak se to stalo. Zamotal jsem se do toho a nevěděl, jak z toho ven, tak jsem to raději nechal být a nic neřešil. Asi jsem se v duchu modlil, aby to prasklo,“ domluvil.
Nekompromisní ultimátum a druhá šance
„Takže ahoj, dětem řeknu, že jsi nepřijel. Vrať se, až se s Kristi rozejdeš, podáš výpověď a budeš konečně tím mužem, kterého jsem si brala a kterého jsem doteď milovala. Pokud to tak neuděláš a rozhodneš se jinak, pošli mi rozvodové papíry s tím, že děti jsou výhradně v mojí péči, protože za tohle si je nejspíš zasloužím, co ty na to? Ne… nic neříkej, nechci slyšet nic. Můžu ti odpustit, ano, můžu to dokázat, ale musíš udělat to, co ti navrhuju. Ahoj.“
Vedla jsem svůj monolog a přitom ho vyprovodila ze dveří. Děti si naštěstí ničeho nevšimly, spaly ve svých pokojích. Vím, že to dokážu, odpustit mu. Každý z nás může uklouznout a doslova si pohnojit život. Dala jsem mu proto druhou šanci. A on ji využil.
Opustil ji a domluvil se s ní na výživném. V práci podal výpověď a díky dobrým vztahům se šéfem mohl odejít ihned. A tak se vrátil. Stál ve dveřích jako zmoklý kohout a čekal, co udělám. Já ho objala, ale zatím jsem víc nedokázala. Vím, že to půjde, ale potřebuju čas. Rána na srdci se ještě nezahojila, to bude ještě chvíli trvat. Díky jeho praxi v zahraničí si našel dobře placené místo v německé firmě sídlící v Čechách, a dokonce dostal i lepší platové podmínky, takže měl i na to, zasílat každý měsíc slíbené alimenty. Byla jsem ráda, že i po těchto peripetiích mám doma svého manžela a otce mých dětí, které byly nadšené, když zjistily, že táta s námi bude každý den doma.
Jana, 34 let
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
