Pár dní před mými osmnáctinami se rodiče začali chovat divně. Jako by přede mnou něco tajili. A pak jsem se konečně dozvěděla pravdu, která mi změnila život.
Rodina nadevše
Táta s mámou se poslední dobou chovali zvláštně. Všimla jsem si toho, ale vůbec jsem nevěděla, co se s nimi děje. Pořád si něco šeptali. Několikrát jsem zaslechla jméno mé zesnulé nevlastní tety Kristýny a taky svoje, ale z toho jsem stejně nic nepoznala.
Teprve den před mými osmnáctými narozeninami jsem se dozvěděla pravdu. Byla zrovna neděle. Máma prostřela na stůl a šlo se obědvat. Panovalo zvláštní ticho. Hned po obědě máma z kredence vytáhla nějakou zažloutlou obálku a podala mi ji. „Měli jsme ti to dát až v den osmnáctých narozenin, ale s tatínkem jsme usoudili, že lepší to bude dřív. Nevíme, jak budeš reagovat, a zítra přijdou tví známí. Neradi bychom ti zkazili oslavu. Chceme, aby sis svoje narozeniny hezky užila.“
Vzala jsem dopis do rukou. Na obálku někdo písmem, které jsem neznala, napsal: Pro Mišku. Vedle toho bylo tužkou nakreslené malé srdíčko.
Pohlédla jsem na rodiče. Udivilo mě, když se v tátových očích zaleskly slzy. Co se děje? Proč jsou naši najednou tak vážní, honilo se mi hlavou. „Řekněte mi to sami,“ špitla jsem a odložila dopis na stůl.
Rodiče si vyměnili tázavé pohledy. „Je to tak těžké,“ řekla máma s povzdechem. Podívala jsem se na tátu. Utřel si slzy, a dokonce se pokusil o úsměv. „Víš, miláčku,“ začal, „maminka tě neodnosila ve svém břiše…,“ odmlčel se.
Dívala jsem se na něj doširoka otevřenýma očima a stěží jsem chápala, co se mi tím snaží říct. Zhluboka jsem se nadechla. Nemohla jsem tomu uvěřit. „Cože?“ zašeptala jsem.
„Adoptovali jsme tě, když ti byl rok,“ řekla na rovinu máma. „Tvůj táta zemřel při nehodě, ještě než ses narodila, a tvoje pravá maminka byla moc nemocná.“
Na chvíli zavládlo ticho. Musela jsem se uklidnit. Máma ke mně přistoupila a pevně mě objala. „Nic se tím nemění, Míšo. Milujeme tě jako vlastní dítě a vždycky tě budeme milovat stejnou měrou,“ šeptala mi do ucha a hladila mě. Bezděky jsem se k ní přitiskla. „Já vím, mami,“ vypravila jsem ze sebe. „Já vás mám taky moc ráda,“ dodala jsem, ale to už se mi po tvářích kutálely slzy jako hrachy. „Moje máma byla teta Kristýna?“ zeptala jsem se třesoucím se hlasem.
„Ano, je to tak, ale jak tě to tak najednou napadlo?“ podivil se táta. „Před pár dny jsem zaslechla, jak se o tom všem bavíte. Co je v tom dopise?“ vyzvídala jsem, do jeho přečtení se mi nechtělo.
„Nečetli jsme ho,“ řekl táta. „Napsala ti ho tvá maminka pár dní před smrtí.“ „Ale proč jste mi to neřekli dřív?“ nechápala jsem, proč se vším přišli až teď. „Kristýna, tedy tvoje matka, nás prosila, abychom to udělali, až budeš dospělá. Bála se, že bys mohla udělat nějakou hloupost, kdybys ses to dozvěděla dřív,“ vysvětlovala máma.
Opatrně jsem vzala dopis do rukou. „Dobře, přečtu si ho,“ řekla jsem rodičům a odešla do svého pokoje. Zavřela jsem se, abych měla klid, lehla si na postel a dlouhou dobu jsem na to psaní jen zírala, než jsem vůbec byla schopná ho otevřít.
Dopis od mámy
Vytáhla jsem z obálky zežloutlý list papíru. Připadala jsem si, jako bych dostala dopis z onoho světa. Byla jsem hrozně nervózní. Rozložila jsem list a začetla se.
Miško, vím, že až ten dopis budeš číst, bude z tebe už dospělá žena, ale teď, když tě vidím takovou maličkou, nedokážu si to ani představit. Spinkáš zrovna v postýlce a roztomile oddychuješ. Ve tvém obličeji se tu a tam objeví úsměv, zřejmě se ti zdá něco krásného… Tak moc bych chtěla vidět, jak dospíváš, ale není to možné. Jsem příliš slabá, abych dál žila, abych tě vychovávala. Naštěstí tě tady ale nenechám samotnou. Svěřím tě lidem, kterým plně důvěřuju. Karel a Věra o mě pečovali během mé nemoci a slíbili mi, že tě budou milovat jako svou vlastní. Pevně doufám, že jejich obětavost jednou oceníš…
Nemohla jsem číst dál, protože mé oči se zalily slzami a všechno jsem viděla rozmazaně. Utřela jsem si slzy hřbetem dlaně, na chvíli jsem se zadívala z okna, než můj pohled sklouzl zpátky do papíru.
Miško, asi přemýšlíš, proč jsem tě nesvěřila jedné z babiček. Bohužel jsem nemohla. Svou matku neznám. Opustila mě, když jsem byla ještě malá. Vyrůstala jsem v dětském domově. A matka tvého otce byla proti tomu, abychom se vzali. Setkaly jsme se jen jednou, na jeho pohřbu, ale ona se mnou mluvit nechtěla. Jen mě stačila obvinit ze smrti svého syna. V den, kdy jí Viktor řekl o mně a o tobě, se prý pohádali. Když se ke mně vracel, smetl jeho auto náklaďák a tvůj táta byl na místě mrtvý. Nezhroutila jsem se jen díky tobě. To, že jsem tě čekala, jsem prožívala jako malý zázrak a tvoje narození bylo tím nejkrásnějším okamžikem v životě…
Odložila jsem dopis a rozvzlykala jsem se. Představila jsem si, jak těžký měla moje máma život, a nevěděla, jak se s tím vším mám teď vypořádat.
Míšo, možná je to ode mě sobecké, ale chtěla jsem, abys o mně věděla, proto jsem Věru a Karla poprosila, aby ti o mně řekli. Doufám, že mi to nebudeš mít za zlé. Dívám se, jak jsi droboučká, a cítím, že jsem nežila marně… Zrovna ses vzbudila. Usmíváš se a natahuješ ke mně ručky, ale já už nemám sílu ani na to, abych tě zvedla… Vždycky budu s tebou, moje maličká… Mám tě moc ráda. Máma
Ještě tam bylo postskriptum, ale kvůli slzám jsem nedokázala dočíst dopis do konce. Teta Kristýna (nedokázala jsem na ni myslet jinak) tam uvedla adresu tátovy mámy, mojí babičky…
Mám ji hledat?
Mám zkusit kontaktovat matku mého skutečného otce? Utřela jsem si slzy a šla jsem za rodiči. Seděli v kuchyni. Na stole před nimi ležely tři fotky. Na jedné z nich byla skupina dětí na schodech nějakého velkého domu. Byl to dětský domov, ve kterém vyrůstala teta Kristýna. Máma mi ukázala hubenou holčičku, která smutnýma očima hleděla do objektivu. Na druhé fotce byli Kristýna a Viktor v parku, stáli vedle sebe a objímali se. Na třetí teta Kristýna držela v náručí maličké dítě, nejspíš mě. Vypadala moc šťastně.
„Teta Kristýna mi psala, že se můžu pokusit najít Viktorovu mámu. Ale zatím si to všechno musím nechat projít hlavou,“ řekla jsem s povzdechem. „Nevím, jestli ji vyhledám,“ posmutněla jsem. Táta vstal a poplácal mě po zádech. „Udělej, jak uznáš za vhodné,“ řekl. „A teď musíme jet na nákup na tu tvou oslavu.“
Přemýšlela jsem, jestli bych měla hledat nějakou jinou rodinu. Pokud bych se s babičkou chtěla setkat, bylo by to asi jen proto, abych jí řekla, že je zlá a že její vinou teta Kristýna velmi trpěla. Nic dobrého jsem na jejím chování nenašla, a tak jsem ani neměla důvod ji vyhledat.
Dopis z právní kanceláře
Na začátku ledna přišel na moje jméno dopis z právní kanceláře. Právník Viktorovy matky mi sděloval, že zemřela a že podle poslední vůle po ní mám zdědit dům. Velmi mě ta zpráva zasáhla. Ale nelitovala jsem, ještě že cesta do rodného města mého táty neuskutečnila.
Nevím, jestli bych staré ženě nad hrobem řekla, co si o ní myslím.
Možná je proto dobře, ještě že jsme se nikdy nesetkaly. Ale napadlo mě, ještě že nechala přepsat svůj majetek zrovna na mě, může znamenat jen jednu věc – že si babička uvědomila, jak se chovala, a chtěla svou dávnou vinu napravit. Aspoň tímhle si u mě polepšila.
Michaela, 20 let
Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »
Mohlo by vás zajímat:
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
