Zaplatili jsme studentce za naše miminko. Léta jsem žila ve strachu

Šílený plán na náhradní matku

Vycházela jsem z prostředí plného lásky, rodiče se mně a sestrám dost věnovali. Totéž jsem chtěla dát i svým dětem. Krátce po svatbě jsem ve svých třiadvaceti letech otěhotněla, ale ve třetím měsíci jsem o dítě přišla. O rok později mě čekala operace, po které jsem již další děti mít nemohla. Byla jsem z toho zoufalá, s manželem jsme začali uvažovat o adopci. Nejraději bych měla miminko a zažívala jeho první úsměvy a slovíčka. Osvojení cizího dítěte jsem se trochu bála, nikdy nevíte, jaké geny podědí po biologických rodičích. Než jsem se nadála, táhlo mi na třicítku a manžel už oslavil pětatřicetiny. Oba jsme měli dobře placenou práci, spoustu společných koníčků, ale doma bylo pořád prázdno.

Jednou mě můj muž vzal za ruce, podíval se mi do očí a řekl: „Světlanko, mám jeden nápad. Sice ho nejspíš budeš považovat za šílený, ale je to jediná možnost, jak by miminko mohlo být z poloviny moje.“ Nechápala jsem. „Znáš Mirka, který se mnou pracuje, ne? Tak jeho dcera chce jít po vysoké ještě dál studovat do Francie. Bude to stát spoustu peněz, ale oni je nemají. Splácejí hypotéku a jeho žena byla teď skoro rok bez práce. Míra se dokonce bojí, aby Monika nezačala dělat společnici bohatým podnikatelům, aby si na studia vydělala. Prý něco takového naznačovala své sestře.“

„A co my s tím?“ zeptala jsem se Rudy a poté se dozvěděla jeho šílený plán. „Monice chybí rok do dokončení školy. Domů moc nejezdí, tak mě napadlo, že by nám za peníze, které ji budou stát studia, mohla donosit dítě. Naše dítě, teda moje.“ Zírala jsem na muže s otevřenou pusou. „To jí jako chceš říct: Já se s tebou vyspím, udělám ti dítě, a až se narodí, tak ho od tebe odkoupím? Ty ses úplně zbláznil!“ vyjela jsem na něj.

Ruda ale s klidem v hlase pokračoval v líčení svého nápadu. Monika je prý momentálně sama, bez přítele. On by se s ní vyspal, a když se potvrdí těhotenství, budeme se o ni starat, co se týká kvalitní stravy a lékařské péče. Samozřejmě uhradíme veškeré výlohy spojené s těhotenstvím a porodem. Monika se miminka po porodu zřekne, a protože jako otec bude v rodném listě figurovat Ruda, adopce z mé strany pak už nebude problém. Monika dostane tři sta tisíc, odjede do Francie a my se odtud odstěhujeme. Nikdo nebude nic vědět.

„Máš to, Rudo, promyšlené, ale já si moc nedokážu představit, že mi budeš nevěrný,“ řekla jsem mu a jenom ta představa mi vehnala slzy do očí. „Světluško moje, tohle nebude nevěra, dělal bych to pro nás. Pro naše štěstí,“ hladil mě Ruda po vlasech. Následovala přednáška o Mirkově rodině – prý jsou s manželkou zdraví, jeho máma se dožila skoro devadesátky, táta pětaosmdesáti. Soniným rodičům táhne též na osmdesátku a jsou to čilí stařečkové. Navíc ani v jedné rodině neměl nikdo rakovinu. Monika je inteligentní, hezká a zdravá, takže co se týká genů, mělo by být vše v nejlepším pořádku. Zeptala jsem se, zda již o něčem takovém s Monikou mluvil a jak by to v případě, že by s tím souhlasila, vysvětlila rodičům. „Ještě jsem s ní o tom nemluvil. Rodičům by ale mohla říct, že to čeká se ženatým mužem, který se nechce rozvádět, a ona o dítě nestojí. Sice se na ni budou zlobit, ale časem jí určitě odpustí,“ pokračoval.

Dojednaný obchod a stěhování

Celé jsem to považovala za riskantní. Co když se do Rudy zamiluje? Nebo se nakonec ona nebude chtít dítěte vzdát? Taky jsme neměli tolik peněz. Koneckonců s tím Monika ani nemusí souhlasit. Mé druhé já ale křičelo, že to není špatný nápad. Moje touha po dítěti byla opravdu veliká, a tak jsem nakonec na manželův návrh přistoupila. Když přijela Monika za rodiči, pozval ji Ruda k nám. Ta dívka nás znala odmala, ale návrh mého muže ji samozřejmě totálně zaskočil. Řekla, že si to musí promyslet. Po pár dnech zavolala a… souhlasila. Její přání jít studovat do ciziny bylo tak silné, že pro to byla ochotná udělat snad cokoli.

Ještě zbývalo sehnat peníze. Něco jsme měli našetřeno, prodali jsme zahrádku s chatkou a na zbytek jsme si vzali půjčku. S Monikou jsme dommluvili nejvhodnější termín, kdy k tomu mělo dojít. Měla jsem obavy z Moničiných rodičů. Když se vzdá dítěte a my si najednou adoptujeme kojence, nebude jim to podezřelé? Ale Ruda mě ujistil, že před Mirkem nikdy nemluvil o tom, že nemůžu mít děti. V den D jsem odjela ke kamarádce. Nervozita na mně byla znát, ale zalhala jsem, že jsme se ošklivě pohádali s Rudolfem. O našem plánu jsem nemohla říct vůbec nikomu.

Monika naštěstí otěhotněla na první pokus. Zaplatili jsme jí nadstandardní vyšetření na soukromé klinice a posílali peníze na vitaminy a kvalitní jídlo. Celé její těhotenství jsem byla nervózní. I když peníze měla dostat až po porodu, bála jsem se, že si bude chtít miminko nechat. Rodiče připravila na to, že se dítěte vzdá. Řekla jim, že ho čeká s mužem, který se nehodlá rozvést, ale jako odškodnění jí dá peníze na školu. Trvá ale na tom, že dítě půjde do adopce. Rodiče jí to rozmlouvali, ale naštěstí marně.

Těhotenství probíhalo v pořádku, Monika čekala holčičku. Sehnali jsme si nové bydlení skoro dvě stě kilometrů daleko. Dva měsíce před porodem jsme se stěhovali. Naštěstí byla zima, a tak na mně díky volnějšímu oblečení nikdo nepoznal, že nejsem těhotná. Monika byla statečná, měla jsem obavy, jak bude vše snášet, hlavně zřeknutí se miminka, ale její sny o životě v cizině byly silnější než mateřské pudy. Předali jsme jí peníze a rozloučili se s ní.

Strach z provalení a konečné vysvobození

Byla jsem nejšťastnější ženská na světě, když jsme si s Rudou přinesli malou Lucinku domů. Čím více jsem se na ni dívala, tím více jsem viděla, jak je Rudovi podobná. Jednoho dne jsme měli ve schránce dopis od Moniky. Když jsem ho otvírala, třásly se mi ruce. Pořád jsem měla strach, že bych o Lucinku mohla přijít, že se jednoho dne, třeba i po letech, objeví u nás a řekne jí pravdu. V dopise nám ale děkovala za peníze, studium prý zvládá, má moc hodného přítele a do Čech se již vrátit nechce. Napsala jsem jí, že jí přejeme v životě hodně štěstí a že i u nás je vše v naprostém pořádku.

Ruda je s Mirkem v kontaktu, ale jen telefonicky. Ten si myslí, že se nám nakonec podařilo miminko zplodit. „Moje ségra měla to samé,“ líčil Mirek manželovi. „Když dítě chtěli, tak to nešlo, jakmile to vzdali a ona začala studovat dálkově vysokou, bylo to dřív než na nové šaty.“ Lucinka nám odmalička dělá samou radost. Dobře se učí, hraje na klavír, dělá moderní gymnastiku. Od té doby, co ji máme, prožíváme s Rudou skutečné štěstí. Zároveň jsme se ale stále obávali, aby se náhodou neobjevila Monika, která by třeba jen tak ze zvědavosti chtěla vidět, jak vypadá dítě, které porodila.

Nedávno jsme se ale od jejích rodičů dozvěděli, že se ve Francii vdala a narodila se jí dvojčata – chlapeček a holčička. Ze srdce nám spadl opravdový balvan. S Monikou se nejspíš už nikdy v životě neuvidíme, ale zároveň na ni nikdy nezapomeneme. Díky ní jsme totiž úplná a šťastná rodina.

Světlana, 46 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »