Zbavili jsme se babiččina psa. Až devítiletá vnučka nám uštědřila tvrdou lekci

Psí sirotek po babičce a naše pohodlné sobectví

Někdy vám musí pravdu říct ryzí, čistá duše. V našem případě to byla devítiletá vnučka Jolanka. Naštěstí jsme byli ochotní jí naslouchat, a dobře jsme udělali!

„Babi, a kam jste dali Míšu?!“ řekla nám posmutněle a zároveň trochu útočně Jolanka. Míša byl malý, postarší voříšek, toho času vlastně takový psí sirotek po naší zesnulé babičce. Manželova maminka se dožila úctyhodných devadesáti let, bohužel měsíc po narozeninách uklouzla v koupelně tak nešťastně, že si důsledky pádu a úrazu hlavy vybraly zhruba týden po oné neblahé události svou daň. Po babičce zůstal byt v třípatrové bytovce a také malý chlupáč.

Míša byl nalezenec. Bábinka si ho domů donesla v krabici jako štěňátko, její sousedka ho našla kdesi u popelnice. Pejsek byl hubený, zablešený a vyděšený. Trvalo několik týdnů, než se dal dohromady. Navíc se zjistilo, že štěňátko má také pochroumanou nožičku a zlomený ocásek. Někdo si s ním nepěkně „pohrál“. Naše bábinka měla nejen velké srdce, ale také dost času, a tak vyděšené psí miminko opečovávala jako vlastní pravnoučátka, tedy v té době spíše budoucí pravnoučátka. Jolanka se narodila, když byl pejskovi zhruba jeden rok. Míša miminko hlídal jako lev, ostatně nejen miminko, ale celou svou smečku v čele s prababičkou. Neměl problém postavit se klidně i rotvajlerovi, když šlo o jeho nejmilovanější. Sám ale neútočil, spory se psy nevyhledával, nebyl to žádný malý agresivní „raťafák“! Navíc čím byl Miška starší, tím byl vyrovnanější, jenže ani to mu nepomohlo k tomu, abychom si ho po smrti naší milované babičky nechali, za což se nyní opravdu stydím!

Když manželova maminka zavřela oči, pochopitelně jsme řešili, co s pejskem. Já i Fanda jsme sice v důchodu, ale oba si trochu přivyděláváme, doma bychom nevydrželi, a tak jsem mužovi navrhla: „Fanoušku, co kdybychom se zeptali na farmě za lesem, šoupli bychom jim i nějaký peníz na krmení. Myslím, že by tam Míša v klidu dožil, byl by venku, mají tam i nějaké psy, nebyl by sám! Jsou to hodní lidé, mají rádi zvířata, vždycky se u nich nakonec sejdou všichni zvířecí tuláci a vyděděnci z okolí.“ Fanda s mým návrhem velmi neochotně souhlasil. Chvíli argumentoval tím, že je Míša upnutý na rodinu a také že byl zvyklý v bytě. Jenže já psa doma zkrátka nechtěla, a tak jsem muže přesvědčila, aby se šel na farmu zeptat.

„Ivet, tak zítra jim můžeme chlupáče přivézt. Peníze vozit nemusíme, jen máme nakoupit nějaké pytle krmení pro psy i kočky, oni jsou fakt hodní lidé. Jen si Míša bude muset zvyknout na spaní ve stodole ještě se třemi hafany, do domu prý psy neberou. Ale bude se mít dobře, oni se tam mazlí i s krávama, představ si to!“ řekl mi tehdy muž a já cítila, že je v těch slovech schovaná i obrovská dávka úlevy. Druhý den jsme naložili milého Mišku do auta, náš důvěřivý a stále po bábince trochu posmutnělý trouba ještě vrtěl ocáskem. Na farmě jsme složili čtyři pytle krmení, dali mladé paní misky na žrádlo, pelech, vodítka a nějaké hračky, které měl Míša doma, a na popud „paní domácí“ jsme rychle odjeli domů. Raději jsem se ani neohlédla. A myslím, že ani Fanda. I když jsme věděli, že jde Miška k hodným lidem, neměli jsme ani jeden čisté svědomí. Takový podzim života si nezasloužil. Jenže my prostě byli pohodlní. Teď už to ale vidím díky naší malé holčičce s velkým srdcem jinak!

Dětská nemilosrdná pravda

Dny utíkaly, proběhl pohřeb s obřadem v místním kostelíku a ukládáním rakve do hrobu na přilehlém maličkém hřbitůvku, kam naše babička tak ráda chodívala za svým Jiřím. Milovala ten vznešený klid a lipovou alej vedoucí ke hřbitovu. Vlastně si nyní myslím, že relativně rychlý „odchod“ v dobré kondici byl to nejlepší, co mohlo bábinku na sklonku života potkat. Jolanka na pohřbu nebyla. Ne že bychom to nechtěli, ale byla zrovna na táboře se skauty, odkud jsme ji kvůli pohřbu samozřejmě nechtěli brát. Když se pak vrátila, letěla s rodiči úplně poprvé letadlem na dovolenou, a tak jsme se shodli, že jí zprávou o smrti oblíbené „bábinky“ nebudeme kazit prázdniny. „Vše má svůj čas,“ řekl tehdy manžel naší dceři, Jolančině mámě.

Když se pak vrátili z Řecka, čekala nás těžká chvilka. Vysvětlit vnučce, že už nikdy nepojede k oblíbené prababičce. Nicméně se zdálo, že vše bylo daleko lehčí pro Jolanku než pro nás, tedy až na Míšův osud. „Babi, a bábinku tedy nic dlouho nebolelo?“ zeptala se posmutněle, ale s nečekaným klidem vnučka. Přitakala jsem a začala vysvětlovat řadu zbytečností. Jolanka mě ale přerušila, detaily ji nezajímaly, šla rovnou k věci a zeptala se na Míšu.

Otázku položila naprosto logicky. Vysvětlila jsem jí, proč jsme si pejska nemohli vzít k sobě a k jakým lidem jsme ho dali. Jolančina odpověď byla přesná a nemilosrdná: „Babi, ale vždyť chodíte s dědou domů po obědě, to Míša s čuráním vydrží! Já myslím, že je teď hrozně smutný, že umře smutkem! Já bych bez maminky také umřela!“ řekla mi a já nevěděla, kam s očima. Bylo mi do pláče i stydno, někde hluboko v srdci jsem cítila, že moje vnučka má pravdu.

Večer jsem vše vyprávěla manželovi, který mi zcela nečekaně prozradil, že se byl „na tajňačku“ podívat, jak se Míša má. Prý ho ale nikde na statku neviděl a zvonit a ptát se nechtěl. „Víš co, Fando? Tak se tam o víkendu pojedeme s Jolankou podívat. Koupím aspoň vajíčka, mléko a jogurt, Míšovi něco přivezeme a malá uvidí, jak se má dobře,“ řekla jsem manželovi a ten oznámil dceři Aleně náš víkendový plán.

Záchrana zarmouceného pejska a velké ponaučení

Dcera nás překvapila, prý pojede s Jolankou s námi. Bylo mi jasné, že vnučka doma nezavřela pusinku a pořád mluvila a mluvila o tom, jak se asi Míša má. V sobotu jsme nasedli do auta a vyrazili na farmu. Máme ji od domu ani ne půl hodiny, celou tu dobu povídala Jolanka o Míšovi. Jak by si přála mít pejska doma, kde by mu udělala pelíšek, jak by mu kupovala z ušetřeného kapesného pamlsky a večer by si brala jeho pelíšek k posteli, aby se Míša nebál a nebyl smutný.

Když jsme dorazili k farmě a zazvonili na výdejní okénko, byli jsme jako na trní a vyhlíželi našeho chlupáče. Vyhlíželi jsme ale marně, za plotem se proháněli tři psíci, jen Miška nikde. „Já to říkala, Míša určitě umřel smutkem!“ vydechla nešťastně vnučka zrovna ve chvíli, kdy přicházela paní domu.

„Jé, to jste vy? Stále přemýšlíme, jestli vám máme zavolat. Ten váš mrňous je hrozně smutný, jen sedí u dveří nebo spí. Skoro nejí a psů si vůbec nevšímá, ani fenek. Je znát, že je mu moc smutno,“ řekla.

V tu chvíli naše Alena vyhrkla: „Mami, táto, my si Míšu vezmeme domů. Už jsem o tom přemýšlela, půjde to. Tady Jolanka má pravdu, nemůžeme to Míšovi udělat, on babičku miloval a nás všechny taky!“ Všimla jsem si, jak se manželovi rozsvítily oči a přidal se: „Myslím, že by mohl být klidně i u nás, zvládli bychom to. Viď, mamko?“ řekl a objal mě kolem ramen.

Paní farmářka si náš dialog vyslechla a potom šeptla něco své pomocnici. Za chvíli se k nám nesl náš Míša i s pelíškem jako vzácný klenot. Když nás ten náš rozježený štětináč zmerčil, udělal z pelechu salto, dopadl na všechny čtyři a mohl si ukroutit svůj nalomený ocásek a vykníkat hlasivky.

Musím přiznat, že jsem se tehdy opravdu styděla, že jsem tolik usilovala o to, abychom psího seniora někde umístili. Byla to naše pohodlnost a lenost, která nám vládla. Museli jsme zkrátka dostat lekci od malé holčičky, od jejího velkého srdíčka plného čisté dětské lásky. Míša nyní bydlí u dcery a od své nové paničky Jolanky se nehne ani na krok.

Iveta, 64 let

Přečtěte si další zajímavé příběhy, které Život napsal »