A tak jsem šťastná

Je mi 24, od svých 17 let se starám sama o sebe a něčím už jsem si na svůj věk prošla, ale o tom tenhle příběh není. Je to cca dva roky zpátky, co jsem poznala JEHO. Pro mě pana dokonalého. Bylo mu sice 34 let, ale vypadal o mnoho let mladší. Jmenoval se Jirka. Věděla jsem, že je workoholik. Měl dvě práce, z toho jednu dost fyzicky náročnou, ale to jsem tenkrát prostě přehlížela. Párkrát jsme se sešli a já jsem se do něj zamilovala. Milování s ním bylo jako ve snu, city mi moc najevo nedával, ale sám mi řekl, že to prostě moc neumí.

Věděla jsem, že má 12letou dceru Nancy. Scházeli jsme se skoro 4 měsíce, když jsem mu řekla, že bych chtěla tu jeho malou poznat. Děti miluji. Stále se to oddalovalo, já byla v práci, on v práci. Byli jsme spolu zhruba dvakrát či třikrát týdně, a to většinou jen přes noc u něj doma. Pak jsem si všimla, že v autě vozí autosedačku, ale jen občas. Měl sestru, která měla menší dítě, tak mi občas řekl, že ji vyzvedl ze školky atd., a já tomu nějak nepřikládala váhu. Byla jsem slepá a zamilovaná.

Tak dny a měsíce ubíhaly, já jeho malé kupovala dárky, které jí dával, a tím to končilo. Za cca rok a půl, kdy jsme se scházeli, jsem nepoznala ani jeho rodiče ani kamarády. Kdybych tak tušila, co je toho příčinou, ale byla jsem hloupá a ve dne v noci myslela jen na něj. Pak se mi zdál čím dál tím častěji nemocný. No co, říkala jsem si. Je podzim, nachlazený je každý druhý. Sem tam jsem mu donesla Anticol a třeba sirup. Jenže něco nebylo v pořádku. Sem tam odjel na dva dny, ani už pořádně nevím, co mi „nakecal“.

Uběhly zhruba dva měsíce a já zjistila, co se děje. Nějaké indicie mi dal Jirka sám, něco jsem si našla na netu. CHRONICKÁ LEUKÉMIE. Zhroutil se mi svět. Takže on mi umírá a nic neřekne? Jezdil do olomoucké nemocnice na chemoterapie, bylo mi hrozně, když se třeba den neozval. Noci jsem proplakala. Zanedlouho mu našli dárce kostní dřeně. Skvělá zpráva. Jenže dřeň se neuchytila a do toho mu našli naštěstí nezhoubný nádor tam dole. Laparoskopická operace, a vše bylo v pořádku. Našel se i další dárce a dřeň se uchytila. Alespoň tak mi to řekl. Tak jsem si říkala, a budeme mít v rámci možností klid.

Chtěla jsem s ním být častěji, začít s ním žít. Ale neodvážila jsem se pořádně zeptat, co a jak bude dál. Stačilo mi být s ním. Za nějaký ten další měsíc, kdy dojížděl do Olomouce na kontroly, na výměnu krve, do toho dvě práce - ANO, šílený workoholik, dodělával dům - ano, stavěl si i dům apod., jsem si řekla, že to tak dál nejde a jemu jsem řekla, že chci vědět, co se děje, být s ním denně atd. Pohádali jsme se a pár dní se vzájemně neozvali.

Pak přišel s tím, že chce, abych TO věděla. Netušila jsem, o co může jít. Říká mi: „Víš, proč jsem tě nevzal nikdy k našim? Protože tam bydlí Natálka“. Pro mě do té doby neznáma osoba. Jirkovi se zabil kdysi na motorce jeho bratr společně se svou přítelkyní. O tom jsem věděla. Ale to, že po nich zbyla tehdy 8měsíční Natálka nikoliv. Říkala jsem si, že to není možné. Tak já tak miluji děti a on mi zatajil teď už skoro 5letou Natálku? Proč? Malá Natálka žila u jeho rodičů a Jirka byl její opatrovník. Nechápala jsem. Prý ji chtěl před „tím vším“ chránit. Ukázal mi pak i fotky a videa s malou. Chtělo se mi brečet.

Dodnes mi není jasné, před čím ji chtěl chránit. Taky mi řekl, že po zdravotní stránce to s ním není tak dobré, jak mi říkal. Zase mi celou dobu lhal. Myslela jsem, že mi pukne srdce. „Chci být při Tobě v dobrém i zlém“, řekla jsem mu. Jakoby to nevnímal. Pak jsme se ještě scházeli, ale cítila jsem že Jirka chce, abych já byla šťastná. Nakonec jsem to nevydržela, ukončila jsem to. Nebo by se možná dalo říct, že jsme to ukončili navzájem. On proto, abych byla šťastná, i když mu to prý rvalo srdíčko, a já proto, že jsem už konečně chtěla vedle sebe někoho, kdo mi řekne, že mě má rád a nebude mi lhát.

Martina, svéhé skoro-souseda jsem znala už od malička. Bydlel jen o pár domů dál než já, ale maximálně jsme se do té doby pozdravili nebo si dali v hospodě pivo. Jednou, když byl Jirka v nemocnici, zašli jsme si na brusle a já měla pocit, že mi někdo konečně rozumí jako kamarád, že se mám komu vypovídat. Pak jsme se ještě párkrát sešli, ale nic z toho nebylo. Já jsem pořád kecala o Jirkovi a Martin naslouchal. Prý jsem se mu líbila, ale věděl, že miluji Jirku, tak ani nic nezkoušel.

Když jsme se s Jirkou „rozcházeli“, začala jsem v Martinovi opravdu vidět člověka, který mi rozumí a snaží se, abych zase měla důvod se usmát. Jak jsem pak zjistila, on se do mě zamiloval, ale já ho brala jako fajn kamaráda, se kterým mi je dobře, ale o lásce nemohla být řeč. Když jsme to s Jirkou ukončovali, s Martinem jsme se začala scházet častěji a častěji. Brzy jsem zjistila, že k němu něco cítím, ale láska to nebyla. Ani pomalu nevím jak, a za dva měsíce jsem u něj bydlela. Ale sem tam jsem ještě zajela za Jirkou. Sice o tom Martin pokaždé věděl, ale udivovalo mě, že mi to trpí. Byl prostě zamilovaný a moc o mě stál, jak mi později řekl.

Nemohla jsem se rozhodnout. Mám se sbalit a odstěhovat se k Jirkovi, nebo zůstat s Martinem a čekat že ho začnu časem milovat? Osud rozhodl za mě. Měla jsem v plánu odejít k Jirkovi, ať se děje co se děje. Martin měl v očích slzy. Bylo mi ho moc líto. Viděla jsem, jak mě miluje a jak ho to bolí, ale já hloupá chtěla odcházet. V den, kdy jsem měla skoro sbalené věci a chtěla si je začít odnášet do auta, mi něco říkalo, ať to nedělám. Rozplakala jsem se. Zase jsem znejistěla. Martin mi říkal, že ať se rozhodnu jakkoliv, bude to respektovat, i když ho to bolí. A že u nej budu mít dveře vždycky otevřené. A pak se to stalo.

Řekla jsem si, že už se sebou nenechám zametat, že ať to bolí uvnitř srdíčka jakkoliv, zůstanu s Martinem. S mužem, který mě naučil se smát a miluje mě. A udělala jsem dobře. Jelikož v den, kdy jsem se chtěla odstěhovat, jsem už byla těhotná. Ale to jsem zjistila až pak, podle výpočtu od lékaře. Menstruaci jsem totiž mívala několik let přesnou, maximálně o den zpožděnou. Tušila jsem, že se něco děje, a s Martinem jsme se bavili o tom, že miminko oba chceme. Dvě čárky na testu. Hned jsem jela k lékaři a opravdu. Byla jsem v 5. tt. Čekala jsem, co na to Martin. Byl rád. Šťastný jako já. Teď jsem ve 28. tt a čekáme Nellinku. Vím, že kdybych se tehdy odstěhovala, k Martinovi bych se pak třeba mohla vrátit, sám mi to nabízel. Ale já mám svoji hrdost a šíleně tvrdou hlavu. Vím, že i kdybych měla jít do domova pro svobodné matky, nevrátila bych se.

Martina jsem po krátké době začala milovat za to, jaký je. Bylo úžasné se ráno probudit, a on spal ke mě přitulený. Slyšet ho říci: „Dobré ráno lásko, miluji Tě“. V těhotenství se ke mně chová jako k princezně, vybavuje se s malou v bříšku a stará se o nás, ať se máme dobře. Řekl mi nedávno, že má stále obavy, abych neodešla. Ale kam bych chodila, když mám vedle sebe muže, který mě a malou miluje? Ze začátku, kdy mi nosil občas kytku, jsem si říkala to svoje přísloví: „nové koště dobře mete“, a myslela jsem si, že ho to časem přejde, tak jsem si to užívala. Teď vím, že Martin opravdu takový je. Chová se tak, že se opravdu cítím šťastná. Jsem ráda, že jsem se řídila v té době i více hlavou než srdíčkem, ale vím, že každý to neumí.

O Jirkovi nevím téměř nic, a raději ani nechci. O lži nestojím. Teď už vím, že láska se vyléčí láskou. Martin mě naučil znovu se smát. A já jsem šťastná.