Cesta ke štěstí

Psal se červenec 1989 a já jsem přišla na svět. Bohužel maminka si nemohla vychutnávat radosti mateřství tak, jako ostatní maminky, neboť jsem se narodila s extrofií močového měchýře. Hned 10. den po narození jsem byla operována, a další operace na sebe nenechaly dlouho čekat. Ve vzpomínkách na útlé dětství si pamatuji spíš jen bílé pláště, nemocnice, maminku a tatínka jen na návštěvách, brek po nocích a bolest. Ta mi zůstala v hlavě napořád.

Jedna vzpomínka se mi snad nikdy nevymaže z paměti. Tatínek za mnou přišel do nemocnice na návštěvu a já jsem na sobě měla růžové pyžámko s medvídky. Viděla jsem, jak přichází nemocniční chodbou a já jsem za ním utíkala, vyhrnovala si rukávy a říkám: „Tati, tati, dívej, oni mě píchali, a já jsem vůbec nebrečela“.

Po čase přišlo období zlomu a už jsem nebyla ta holčička, co pláče pokaždé, když vidí bílý plášť. Stávala jsem se dívkou, která z duše nenávidí nemocnice a doktory. Byť dnes vím, že lékaři jsou tu od toho, aby lidem pomáhali, tenkrát to pro mě byli jen lidé, kteří ubližují druhým. Tak jsem nějakým způsobem zvládala s maminkou jen potřebné kontroly. Všechny operace měly stopku. Z lékařského hlediska jsem byla v pořádku - žádné nálezy na ledvinách ani nikde jinde. Bohužel jsem byla stále inkontinetní, moč jsem prakticky neudržela, takže speciální vložka pořád u sebe, kdyby byla náhodou potřeba.

Asi se ptáte a co škola? Chodila jsem na normální základní školu. Na prvním stupni jsme byli všichni pospolu, jak jsme se poznali. Bylo to fajn, na to období ráda vzpomínám. Byli jsme jeden velký kolektiv, stáli jsme při sobě, a jeden za druhého bychom dali ruku do ohně. Spolužáci věděli o mém problému, nikdy se mi na prvním stupni nikdo nesmál, chovali se ke mně jako k sobě rovné. Jezdila jsem s nimi na veškeré výlety, byla jsem i na škole v přírodě. Paní učitelka byla taky zlatá ženská, ale už bohužel není mezi námi.

Když jsem začínala chodit do šesté třídy, tak jsme se „rozprchli“. Jedni šli na gympl a ostatní byli rozvrženi do tříd podle prospěchu. A tady začalo pravé školní peklo. Ostatní se mi smáli, nebavili se se mnou, nechtěli mě mezi sebe do kolektivu, tak jsem se začala uzavírat do sebe a všechny své školní trable jsem řešila jídlem. Kamarádku jsem měla jen jednu, chodila jsem s ní ven a vždycky mě podržela. Doma jsem nikdy nic neřekla, protože jsem si myslela, že by stejně nikdo nic nevyřešil, a bylo by to jen horší.

Po základní škole jsem nastupovala na obchodku a říkala jsem si, že když jdu na jinou školu, tak se sebou nenechám zametat, můžu prakticky začít od nuly, vypěstovat si ve třídě nějaké kamarádské vztahy. A musím říct, že se to povedlo, měla jsem super kamarády, učení mě bavilo, konečně jsem se zase cítila jako člověk a ne jako nějaká obluda (podotýkám, že jsem byla stále inkontinentní), ale přesto jsem nebyla příliš spokojená. Na inkontinenci jsem si zvykla, z lékařů jsem měla doslova panickou hrůzu, ale nelíbila se mi má váha. Při necelých 160 cm jsem vážila macatých 72 kg, a tak jsem začala hubnout.

Nejdříve jsem omezila stravu a kila začala krásně ubývat. Ve škole si toho všimli a já jsem měla ohromnou radost, že za mé snažení sklízím vytoužené ovoce. Jenže nějak se mi to hubnutí začalo líbit, a tak jsem pokračovala. Jednou jsem držela „dietu“, kdy jsem asi pět dní nejedla nic jiného než bílý jogurt, přiznávám, že v posledních dnech se mi zvedal žaludek vždy, když jsem onen kelímek zahlédla. Po delší době se mé hubnutí dostalo do fáze, kdy jsem jedla třeba jen jablko denně. Veškeré obědy a večeře jsem buď nenápadně vyhazovala, nebo schovávala do nejrůznějších skříněk, abych ho později, až bude „čistý vzduch“ mohla vyhodit. Pamatuju si, že tenkrát byla zima, tak ani nešlo poznat, jak moc hubená vlastně jsem. V té době jsem ani nežila, spíše přežívala. Ráno jsem vstala do školy, ze školy rovnou do postele, a tak pořád dokola.

Když si rodiče všimli, jak jsem zhubla, tak mě nutili do jídla. Za zády jsem měla hlídky, abych všechno snědla. Kdyby to nešlo po dobrém, odvezli by mě k lékaři. To jsem ale nechtěla, a tak jsem se snažila jíst. Ovšem má váha se ani nezastavila, ani nezačala zvedat, ale pořád klesala. K tomu všemu mě začala bolet levá noha a všech kloubů se mi udělaly bolestivé otoky. Nechtěla jsem to nijak řešit a říkala si, že to určitě přejde.

Úspěšně jsem ukončila studium a byla jsem ráda, že mě přijali na další vytoužený obor. V září jsem tedy nastoupila na novou školu, a to už jsem vypadala strašně. Byla jsem bílá jako smrtka, při výšce 160 cm jsem vážila asi 43 kg, takže za necelé tři roky jsem zhubla skoro třicet kilo! Bylo to strašné, pořád jsem byla strašně unavená, jedla jsem, i když ne tak jako na začátku, ale obědy, svačiny i večeře doopravdy ano, přesto moje váha pořád klesala.

Začátkem října jsem šla na pravidelnou kontrolu s ledvinami a paní doktorka se úplně zhrozila nad tím, jak vypadám. Přemluvila mě k hospitalizaci. Druhý den jsem tedy nastupovala do nemocnice. Ležela jsem tam týden, prodělala jsem jedno sezení u psychiatra a diagnóza zněla „mentální anorexie“. Po týdnu mě převáželi do jiné nemocnice s podezřením na revmatoidní artritidu. Podezření se potvrdilo. Byla jsem ze všeho úplně v háji. Můj panický strach z lékařů a hromady a hromady nepříjemných i bolestivých vyšetření nešly dohromady.

Musela jsem to zvládnout, pokud jsem se z toho chtěla dostat. A já jsem doopravdy chtěla! Vzhledem k mým otokům veškerých kloubů, které měla na svědomí má nemoc, jsem dostala infuze, aby se mi ulevilo od bolestí a oněch otoků. Jedním z vedlejších účinků je neskutečná chuť k jídlu a nedovedete si představit, jakou jsem měla radost, když jsem se jednou týdně chodila vážit a váha se začala hýbat směrem nahoru Rodiče ze mě měli obrovskou radost, že se dávám do kupy, a já taky. Když si jen vzpomenu, co všechno jsem dokázala sežrat, tak se nestačím divit. Naši mi denně nosili igelitku plnou jídla a já jsem pravidelně v deset večer neměla co do papuly 

V nemocnici jsem si poležela čtvrt roku, než mě konečně propustili domů. Po nějaké době jsem byla ještě v beskydském rehabilitačním centru, kde je moc hodný personál, nádherná příroda, báječné procedury a útulná hospůdka 

V dnešní době jsem na tom tak, že si musím dořešit ten svůj močový měchýř, protože není úplně ideální, takže mě čeká ještě jedna, maximálně dvě operace, když počítám i plastiku. Hned v závěsu je výměna kyčelního kloubu, který už je doopravdy zdeformovaný a každičký pohyb mě bolí, tak používám svoje dvě kámošky Barču a Barču (francouzské hole), které jsou v krásné veselé barvě.

I přes nepřízeň osudu mám přítele, který mě miluje a já jeho. Dokonce mě před rokem a půl požádal o ruku a já jsem souhlasila Hlavním motorem je pro mě teď vidina miminka. Jelikož si ho moc přejeme, tak můj strach z doktorů je najednou téměř nulový. Přeji si to všechno mít brzy za sebou, abych se mohla začít těšit z toho nejkrásnějšího v životě - mateřství.

Co se týče mých rodičů, nikdy jsem jim neměla za zlé, že stopli ony operace, a možná že hodně z vás si řekne, že správný rodič nikdy nenechá dojít dítko do stádia anorexie, ale věřte, že to může potkat i vás s vašimi dětmi a než si všimnete, je pozdě. Své rodiče miluji, jsou to přeci moji rodiče. Jsem jim moc vděčná, že mě nikdy do ničeho nenutili, vždycky jsme všechno probírali a chápali, jak je to pro mě všechno těžké. Také jsem jim vděčná za to, jakého ze mě vychovali člověka a že při mě vždycky stáli.

Moc Vám děkuji, že jste mou cestu za štěstím dočetli až do konce.