Hlavně zdraví
- O životě
- Anys29
- 16.11.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Je strašně zvláštní, jak se člověku dovede život změnit v několika málo okamžicích. Přijdete o někoho blízkého. Ztratíte svůj sen. Zjistíte, že vás okolí klame. Zradí vás vaše tělo. Ať je to jedna okolnost, nebo se jich najednou objeví celá řada, může přijít chuť to všechno zabalit. A pak se ptáte, kdy to vlastně všechno začalo a proč jste to zrovna vy, kdo to musí odnést.
Všechno to začalo… kdy to vlastně všechno začalo? Před třemi lety se mi splnil můj největší sen, stala jsem se mámou. Naše holčička si k nám hledala cestu zhruba rok, ale to není to nejdelší čekání. Po krásném těhotenství přišel naprosto bezproblémový porod.
Mateřství jsem si užívala od začátku. Sice ne úplně stoprocentně, protože pár měsíců mě trápil poporodní blues, ale s jarem a novými pokroky našeho andílka se všechno vylepšovalo. Byli jsme naprosto spokojená rodina a já se pomalu začala těšit na to, až ji rozšíříme.
Když byl dcerce rok a půl, rozhodli jsme se jít do toho a sourozence pořídit. Okolí mi říkalo, že to přijde hned, druhé otěhotnění jde vetšinou mnohem rychleji. Když se ani po roce nic nedělo, nechali jsme se vyšetřit v CARu. Já jsem měla výsledky perfektní, u manžela se bohužel objevil problém - jen dvě procenta morfologicky kvalitních spermií.
Hodně jsme přemýšleli o tom, jestli druhého potomka „vysedět“ ze zkumavky, nebo to nechat osudu, ale oba jsme s manželem toužili stát se rodiči ještě jednoho mrňouska. V září jsme odjeli do CARu podepsat papíry a já se poprvé po delší době těšila, až přijde menstruace. Zapadla jsem do jedné moc milé skupiny holek, které se chystaly na IVF v průběhu října a listopadu.
Mezitím jsem se nenudila. Psychicky jsem se připravovala na návrat do práce po rodičovské, dcera sveřepě odmítala školku, manžel dal výpověď a začal podnikat a tátovi objevili metastázující melanom. To byla velká rána, nervy hodně pracovaly, často mi bylo těžko a smutno, ale měla jsem před sebou svůj cíl, druhé dítě, nebylo na místě propadat chmurám a beznaději.
Blížil se termín menstruace a já si měla jet pro injekce. Jako na potvoru dcerka onemocněla a já od ní chytla příšernou rýmu. Teklo ze mě jak z vodovodu a cítila jsem se opravdu mizerně. Navíc dlouhodobě bojuji s vyhřezlou ploténkou, mám za sebou několik rehabilitací a ta potvora občas tlačí na nervy v noze tak, že mě celá brní. I tentokrát začala, ale bez obvyklého průvodního jevu, vystřelující bolesti do zadku. No nic, zajdu za neuroložkou, ať na mě mrkne. Mrkla a napsala rehabilitace. Nepřipadalo jí vůbec zvláštní, že mě začíná brnět i druhá noha a že nemám žádné bolesti. Když jsem po několika dnech přestala cítit chodidla a snížila se mi citlivost na kůži až k pasu, věděla jsem, že se děje něco nepatřičného. V pátek odpoledne místo pro injekce do CARu mě manžel odvezl na neurologickou ambulanci do nemocnice.
Po půlhodinovém vyšetření, které mi přišlo možná až nesmyslně důkladné, mě hospitalizovali s podezřením na zánět míchy. Ještě relativně vysmátou mě připojili na kapačku s kortikoidy a já si říkala, no co, pár dnů si tu poležím, zánět přejde a půjdu domu zdravá jako rybka. IVF přece můžu o pár měsíců odsunout. Manžel si zavolal maminku, aby měl čas na práci. Během mojí nepřítomnosti zvládali všechno perfektně. Hodně mě trápilo, že ke mě malá vůbec nechce, nepochopila chudinka, že můj pobyt v nemocnici opravdu není dobrovolný a není to žádná dovolená. Byla naštvaná, že nemá mámu doma.
O víkendu se v nemocnici nic moc nedělo, v pondělí mě vzali na magnetickou rezonanci a v pátém hrudním obratlu zjistili ložisko akutního zánětu. Překvapením pro mě, ne asi už tak pro doktory, bylo, že v krční páteři objevili ještě jedno starší ložisko. V tu chvíli se začalo mluvit o podezření na roztroušenou sklerózu. Ve středu mi odebrali pomocí lumbální punkce mozkomíšní mok, který diagnózu na 99 procent potvrdil. Čtvrteční rezonance objevila další starší ložiska v mozku a krční míše. V minulosti jsem už prodělala několik atak roztroušené sklerozy a ani si jich nevšimla.
Život se celé naší rodině změnil o sto osmdesát stupňů. Jsem po propuštění z nemocnice pořád na silných kortikoidech, je mi na zvracení. Tak, jak mě bolí hlava po punkci, mě v živote nebolela po žádné kocovině ani jindy. A ptám se proč. Proč zrovna teď? Stres si vybral svou daň a já si v hlavě rovnám dosavadní hodnoty.
Hlavně zdraví, přejete všem kolem sebe a lidé přejí vám. Uvědomuji si, kolik kravin jsem považovala za důležité. Že jsem spoustu věcí v živote brala jako samozřejmost a dostatečně si jich nevážila. Svojí krásné dcery. Fungující a úžasné rodiny. Přátel, kteří mě umí podržet. Věděla jsem, že tu jsou, ale stali se ve své každodennosti docenitelnými. Druhé dítě, po kterém jsem nesmírně toužila, jehož početí pro mě bylo prioritou a kvůli kterému jsem se rok trápila, pro mě najednou ztratilo význam. Důležitou jsem se pro sebe stala já sama. Musím být v pořádku, abych mohla poskytnout zázemí své existující rodině. Moje dcera potřebuje silnou mámu a ne ležáka.
Tenhle deníček prosím berte jako moji psychoterapii. Musela jsem ho napsat a opravdu se mi ulevilo. Asi mi bude ještě chvíli trvat, než se s touhle diagnózou poperu. Než tuhle nemoc přijmu a naučím se s ní žít.
Ale víte co? Už teď cítím, že ačkoli budu muset svůj život změnit, bude to pro mě výzva. Jsem od přírody bojovnice a nevzdávám se. A nehodlám ani teď. Venku krásně svítí slunce a já si to užívám, je to ohromě nabíjející. Dcera dnes přišla ze školky spokojená, neplakala tam. Kamarádka mi přivezla báječné domácí sušenky z ovesných vloček. Táta se ke své nemoci začíná stavět aktivně a bojovat i jinak než léky. Spirála negativních událostí se sice pořád točí, ale začíná měnit směr a nabalovat na sebe pozitiva.
Vím, že to zvládnu, ačkoli to možná bude náročné. Na sebelítost není čas. A tuším, že pokud to zdraví dovolí, přijde i to vytoužené miminko, samo. A i kdyby ne, štěstí je kolem mě víc než dost. Teď ještě to zdraví…
Přečtěte si také
Ve dvaceti jsem přesně věděla, jak budu žít po čtyřicítce. Realita je úplně jiná
- Anonymní
- 31.08.26
- 3449
Tento deníček je spíš takové zamyšlení, bilancování. Nedávno jsem sfoukla 40 svíček – samozřejmě symbolicky – a tak nějak na mě dolehlo, že už rozhodně nejsem mladá. Střední věk, to zní hrozně....
Manžel chce třetí dítě. Já už ale další mateřství nezvládnu
- Anonymní
- 31.08.26
- 2141
Máme dvě malé děti a manžel začal mluvit o třetím. Vždycky si prý přál velkou rodinu a nechce, abychom jednou litovali, že jsme to nezkusili. Jenže já jsem po dvou těhotenstvích, porodech a letech...
V Tunisku jsem zjistila, že all inclusive neznamená, že si můžete odpočinout
- Anonymní
- 31.08.26
- 3929
Když jsme vybírali dovolenou, manžel rázně prohlásil, že do Egypta nikdy. Tam totiž hrozí střevní potíže, o které rozhodně nestojíme. Ale kam tedy, když je všude tak draho? Nakonec to vyhrálo...
Máma nás celý život ignorovala. Teď je nemocná a chce, abychom se starali
- Anonymní
- 31.08.26
- 10267
Máma teď leží v nemocnici a moje sestra jí nosí ovoce, pyžamo a časopisy. Já tam nechodím. A čím víc se na mě rodina dívá jako na bezcitnou dceru, tím víc si říkám, jestli bych se za to vlastně...
Sestra mi pořád dává svoje dítě na hlídání. Když odmítnu, jsem sobec
- Anonymní
- 31.08.26
- 4215
Nejdřív jsem sestře pohlídala syna jednou za čas, protože jsem jí chtěla pomoct. Jenže z občasné výpomoci se stala samozřejmost. Dnes mi vozí dítě skoro každý pátek a rodina se tváří, že když jsem...
„Trestáš vlastní děti!“ Vyčítá mi rodina, že jsem omezila kontakt s babičkou
- Anonymní
- 30.08.26
- 12499
U vlastní mámy člověk tak nějak automaticky čeká, že bude stát na jeho straně. Jenže já jsem zjistila, že někdy může být největší problém právě to, když vlastní rodina odmítne přijmout, že už...
Ženská v autobuse odmítla pustit mé tříleté dítě. Oba jsme skončili na podlaze
- Anonymní
- 30.08.26
- 18854
Vždycky si říkám, že svého syna naučím slušnému chování. Naštěstí můj muž je hotový gentleman a tak má to nejdůležitější stále před očima. Svůj vzor. Jsem za to neskutečně ráda, protože vidím, že k...
Rodiče Mileny (22) se jí smáli, že chodí na terapii. Teď se diví, jak se změnila
- Anonymní
- 30.08.26
- 7774
„Takže ty vážně chodíš k psychologovi?“ zeptala se Milenina máma a začala se smát. Její táta se přidal. Pro ně byla terapie něco pro lidi, kteří si neumějí poradit sami. Milena tehdy raději mlčela....
Myslela jsem, že až děti vyrostou, budu mít konečně svůj život. Spletla jsem se
- Anonymní
- 30.08.26
- 9210
Rodičovství mě vždycky bavilo a naplňovalo. Přesto jsem se, jak děti rostly, těšila na chvíli, kdy se osamostatní a já budu mít zase víc času na svůj vlastní život. Vždycky jsem měla hodně koníčků,...
Syn si nechal propíchnout ucho. Sousedky se mě začaly ptát, jestli je gay
- Anonymní
- 30.08.26
- 930
Můj syn byl na letní brigádě v Anglii. Odjel tam skoro na dva měsíce a mě to nevadilo. Říkala jsem si, že aspoň se osamostatní a získá zkušenosti. Když se vrátil, překvapil mě novou ozdobou....
. Kamarádky sestra ma taky RS už dlouho, když to zjistili byla hodně mladá ( myslím ze ji bylo 21 ), a ted se snaží o miminko. Podle doktoru to není problém mít dítě kdyz ma delší dobu klidovou fazi. A i u nich ma manžel špatný spermiogram, tak taky musí na IVF. Držím palecky, at je brzo lépe. Už ted vis co je důležité a myslím, ze az bude lip, tak bude i miminko. 
I to dítko po 16 letech RS. Mě říkali, že pro holky s RS se IVF nedoporučuje, je to moc velký zásah do organismu. Těhotná s RS je považována za normální pacientku, nejsou třeba žádné další vyšetření, ani speciální zacházení. Ale bylo super mít v těhotenství jen ty těhu obtíže, RS se na čas zlepšila. 
jsi u nás ve skupině, moc jsme Ti držely a držíme palce 
