„Váš syn nám odpoledne překáží“ zpražili mě ve školce s tím, že jsem stejně doma
- Rodičovství
- Anonymní
- 18.12.25
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Sedím večer na gauči, mladší konečně spí, poctivě odcvičená vojtovka, hlava plná myšlenek a v krku knedlík. Starší je v pokojíčku, skládá kostky a občas se na mě přijde přitulit. A já mám chuť brečet. Ne únavou, ale bezmocí. Protože mám pocit, že mě někdo soudí, aniž by měl sebemenší ponětí o tom, jak vypadají moje dny.
Jsem na rodičovské dovolené. Ano. Ano, mladší dítě je doma, zatímco starší je ve školce. To ale neznamená, že bych doma ležela s nohama nahoře, pila kafe a koukala na seriály, zatímco starší je „odložený“ ve školce. Mladší má pohybové problémy. Rehabilitace, fyzioterapie, cvičení, vojtovka. Doktoři, kontroly, čekárny. Pořád někam jezdíme, pořád něco řešíme. Každý den má svůj harmonogram a ten je všechno, jen ne jednoduchý.
A do toho přišla školka.
„Bylo by vhodné, abyste si syna vyzvedávala po obědě,“ řekla mi paní ředitelka jednou celkem suše. „Prosím?“ nechápala jsem. „Když jste doma, není důvod, aby tu byl celý den.“
Zůstala jsem na ni koukat. Jak jako není důvod? Co je školce do toho, co doma dělám? Kdy jsem se stala podezřelou jen proto, že jsem na rodičovské?
Snažila jsem se vysvětlovat. Klidně. Věcně. „Mladší má zdravotní problémy. Jezdíme na rehabilitace, cvičíme několikrát denně, často máme lékaře a já nemám jiné hlídání než školku, muž je celý den v práci.“ „To chápu,“ odpověděla, ale tón jejího hlasu říkal přesný opak. „Ale po obědě už tady syn nemá co dělat. Máme omezený provoz.“
Omezený provoz? To jako vážně? Nikde to nemáte napsané. Školka zavírá v 16:15. Synovi jsou čtyři roky. Když ho do školky přijímali, byl přijat k celodenní docházce. Nikdo mi neřekl, že až budu mít další dítě, změní se pravidla. Nikdo mi nepředložil žádný papír, žádnou smlouvu, kde by stálo: matky na rodičovské si musí děti po obědě vyzvednout.
„On nám tu překáží,“ zaznělo pak v té hádce, která už vůbec nebyla klidná. „Překáží? Čtyřleté dítě?“ zvýšila jsem hlas. „Máme málo personálu.“ „To ale není náš problém,“ vyletělo ze mě dřív, než jsem to stihla zastavit.
Pohádaly jsme se. Ošklivě. Já odešla se slzami v očích a pocitem, že jsem něco provedla. Že jsem špatná máma. Že zneužívám systém. Přitom já jinou možnost nemám. Nemám hlídání. Nemám babičky za rohem. Nemůžu si staršího brát s sebou na rehabilitace, kde mladší brečí, já cvičím a snažím se, aby vůbec spolupracoval.
A to nejhorší přišlo až potom.
Syn začal chodit domů a říkat věci, které mi lámou srdce. „Paní učitelka říkala, že ty se doma flákáš,“ oznámil mi jednou u večeře. „Cože?“ „Že ty jsi doma a já musím být ve školce.“
Ztuhla jsem. „A co jsi jí řekl?“ „Nic…“ sklopil oči.
Jak tohle vysvětlit čtyřletému dítěti? Jak mu říct, že maminka se nefláká, ale bojuje každý den? Jak ho ochránit před pocitem, že je někde navíc, že překáží?
Jsem z toho nešťastná. Vyčerpaná. Naštvaná. A zároveň se bojím. V okolí není jiná školka, kam bych ho mohla přemístit. Kapacity jsou plné, čekací listiny dlouhé. A já teď vážně řeším dilema, které by podle mě vůbec nemělo existovat.
Mám chuť to nahlásit zřizovateli. Protože mám pocit, že tohle už není v pořádku. Že školka nemá právo hodnotit, co dělám doma, a nutit mě k něčemu, co mi objektivně komplikuje život. Ale bojím se.
Co když si tím zavařím ještě víc?
Co když si to někdo vezme osobně a odnese to můj syn?
Vyzvedávám ho tak brzy, jak jen to jde, v podstatě nepravidelně, ale jinak to neumím, i když jsem podle školky ta nejhorší.
Nechci konflikty. Nechci bojovat. Chci jen, aby moje dítě mohlo být ve školce tak, jak bylo domluveno. Abych já mohla řešit zdravotní potřeby mladšího bez pocitu viny. Aby mi někdo přestal naznačovat, že jsem líná, neschopná, nebo že se „zbavuju“ vlastního dítěte.
Nezbavuju. Jen se snažím zvládnout realitu, kterou jsem si nevybrala. A někdy mám pocit, že místo podpory dostávám jen další ránu.
Přečtěte si také
Kde jsou všechny ty ženské dvojice?
- SOVIČKA93
- 29.06.26
- 546
Když si člověk zkusí vybavit slavné pohádkové a večerníčkové dvojice, okamžitě mu naskočí Pat a Mat nebo Bolek a Lolek. Jenže u dvou ženských postav, které by fungovaly stejně „automaticky známě“,...
Tíha mlčenlivého svědka: Když přítelkyně neví, co vy víte
- Anonymní
- 29.06.26
- 1261
Sedím u kávy a z okna kavárny pozoruji proud lidí na plzeňském náměstí. Šálek je už dávno studený, ale já ho stále svírám v dlaních, jako by mi mohl dát nějakou odpověď. V hlavě mi neustále běží ta...
„Jsi si jistá, že si chceš dát druhý zákusek?“ Manželova poznámka mě rozbrečela
- Anonymní
- 29.06.26
- 1185
Vím, že to byla jen jedna věta. Jenže někdy stačí pár slov od člověka, kterého milujete, a najednou se na sebe začnete dívat úplně jinýma očima.
Snažila jsem se zapůsobit na tchyni. Skončila jsem na pohotovosti
- Anonymní
- 29.06.26
- 1100
S tchyní jsme nikdy neměly vyloženě špatný vztah, ale měla jsem pocit, že si o mně pořád myslí své. Když nás pozvala na rodinný oběd, rozhodla jsem se, že jí konečně ukážu, že nejsem neschopná...
Tchyně nás bere na Maledivy. Radši bych si zlomila nohu, než abych tam jela!
- Anonymní
- 28.06.26
- 5181
Mít bohatou tchyně se může na první pohled zdát jako obrovská životní výhra. Představa, že máte v rodině někoho, kdo topí v penězích a rád své příbuzné obdarovává, zní jako pohádka. Jenže v našem...
K miminku nás nepustí kvůli virům. Na sítích se přitom chlubí fotkami z herny
- Anonymní
- 28.06.26
- 2224
Když se do rodiny narodí nové miminko, většinou je to důvod k obrovské radosti. Všichni se těší, až si uzlíček štěstí pochovají, a těší se na to, jak budou bratranci a sestřenice vyrůstat společně....
Po letech jsem si řekla o přidání. Reakce šéfa mě šokovala
- Anonymní
- 28.06.26
- 4377
Dlouho jsem si říkala, že peníze nejsou všechno a že hlavní je mít práci, která mě baví. Když jsem si ale po několika letech konečně řekla o vyšší plat, čekala jsem všechno možné. Jen ne reakci,...
Po nastěhování do nového domu mám pocit, že v něm nejsme sami
- Anonymní
- 28.06.26
- 1933
Když jsme se s manželem a dětmi nastěhovali do vysněného domu, měla jsem pocit, že začínáme novou kapitolu života. Jenže po několika týdnech se začaly dít věci, které si dodnes neumím rozumně...
Manžel si vsadil, že do léta nezhubnu. Tvrdí, že šlo jen o vtip
- Anonymní
- 28.06.26
- 1422
Nikdy jsem si nemyslela, že mě něco takového dokáže ranit. Nešlo ani tak o samotnou poznámku, ale o způsob, jakým jsem se ji dozvěděla. Od té chvíle se na svého manžela dívám úplně jinak.
Tchyně nám pomohla s bydlením. Teď má pocit, že jí patří celý náš život
- Anonymní
- 27.06.26
- 4605
Tchyně nám finančně pomohla s bydlením a já jí za to byla opravdu vděčná. Jenže od té doby má pocit, že může rozhodovat o všem: o zařízení bytu, výchově dětí, našich dovolených i o tom, jak...
