„Váš syn nám odpoledne překáží“ zpražili mě ve školce s tím, že jsem stejně doma
- Rodičovství
- Anonymní
- 18.12.25
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Sedím večer na gauči, mladší konečně spí, poctivě odcvičená vojtovka, hlava plná myšlenek a v krku knedlík. Starší je v pokojíčku, skládá kostky a občas se na mě přijde přitulit. A já mám chuť brečet. Ne únavou, ale bezmocí. Protože mám pocit, že mě někdo soudí, aniž by měl sebemenší ponětí o tom, jak vypadají moje dny.
Jsem na rodičovské dovolené. Ano. Ano, mladší dítě je doma, zatímco starší je ve školce. To ale neznamená, že bych doma ležela s nohama nahoře, pila kafe a koukala na seriály, zatímco starší je „odložený“ ve školce. Mladší má pohybové problémy. Rehabilitace, fyzioterapie, cvičení, vojtovka. Doktoři, kontroly, čekárny. Pořád někam jezdíme, pořád něco řešíme. Každý den má svůj harmonogram a ten je všechno, jen ne jednoduchý.
A do toho přišla školka.
„Bylo by vhodné, abyste si syna vyzvedávala po obědě,“ řekla mi paní ředitelka jednou celkem suše. „Prosím?“ nechápala jsem. „Když jste doma, není důvod, aby tu byl celý den.“
Zůstala jsem na ni koukat. Jak jako není důvod? Co je školce do toho, co doma dělám? Kdy jsem se stala podezřelou jen proto, že jsem na rodičovské?
Snažila jsem se vysvětlovat. Klidně. Věcně. „Mladší má zdravotní problémy. Jezdíme na rehabilitace, cvičíme několikrát denně, často máme lékaře a já nemám jiné hlídání než školku, muž je celý den v práci.“ „To chápu,“ odpověděla, ale tón jejího hlasu říkal přesný opak. „Ale po obědě už tady syn nemá co dělat. Máme omezený provoz.“
Omezený provoz? To jako vážně? Nikde to nemáte napsané. Školka zavírá v 16:15. Synovi jsou čtyři roky. Když ho do školky přijímali, byl přijat k celodenní docházce. Nikdo mi neřekl, že až budu mít další dítě, změní se pravidla. Nikdo mi nepředložil žádný papír, žádnou smlouvu, kde by stálo: matky na rodičovské si musí děti po obědě vyzvednout.
„On nám tu překáží,“ zaznělo pak v té hádce, která už vůbec nebyla klidná. „Překáží? Čtyřleté dítě?“ zvýšila jsem hlas. „Máme málo personálu.“ „To ale není náš problém,“ vyletělo ze mě dřív, než jsem to stihla zastavit.
Pohádaly jsme se. Ošklivě. Já odešla se slzami v očích a pocitem, že jsem něco provedla. Že jsem špatná máma. Že zneužívám systém. Přitom já jinou možnost nemám. Nemám hlídání. Nemám babičky za rohem. Nemůžu si staršího brát s sebou na rehabilitace, kde mladší brečí, já cvičím a snažím se, aby vůbec spolupracoval.
A to nejhorší přišlo až potom.
Syn začal chodit domů a říkat věci, které mi lámou srdce. „Paní učitelka říkala, že ty se doma flákáš,“ oznámil mi jednou u večeře. „Cože?“ „Že ty jsi doma a já musím být ve školce.“
Ztuhla jsem. „A co jsi jí řekl?“ „Nic…“ sklopil oči.
Jak tohle vysvětlit čtyřletému dítěti? Jak mu říct, že maminka se nefláká, ale bojuje každý den? Jak ho ochránit před pocitem, že je někde navíc, že překáží?
Jsem z toho nešťastná. Vyčerpaná. Naštvaná. A zároveň se bojím. V okolí není jiná školka, kam bych ho mohla přemístit. Kapacity jsou plné, čekací listiny dlouhé. A já teď vážně řeším dilema, které by podle mě vůbec nemělo existovat.
Mám chuť to nahlásit zřizovateli. Protože mám pocit, že tohle už není v pořádku. Že školka nemá právo hodnotit, co dělám doma, a nutit mě k něčemu, co mi objektivně komplikuje život. Ale bojím se.
Co když si tím zavařím ještě víc?
Co když si to někdo vezme osobně a odnese to můj syn?
Vyzvedávám ho tak brzy, jak jen to jde, v podstatě nepravidelně, ale jinak to neumím, i když jsem podle školky ta nejhorší.
Nechci konflikty. Nechci bojovat. Chci jen, aby moje dítě mohlo být ve školce tak, jak bylo domluveno. Abych já mohla řešit zdravotní potřeby mladšího bez pocitu viny. Aby mi někdo přestal naznačovat, že jsem líná, neschopná, nebo že se „zbavuju“ vlastního dítěte.
Nezbavuju. Jen se snažím zvládnout realitu, kterou jsem si nevybrala. A někdy mám pocit, že místo podpory dostávám jen další ránu.
Přečtěte si také
Kdo vymyslel noční bojovky pro děti? Dcera se z tábora vrátila vyděšená
- Anonymní
- 15.08.26
- 752
Za mého mládí jsme se na tábory těšili snad celý rok. Večerní hry byly vítaným zpestřením programu, ale vždycky to byla spíš legrace, než že bychom se opravdu báli. Nikdy by mě nenapadlo, že budou...
Cizí žena mi obrátila dceru v kočárku. Když jsem jí vynadala, ještě se urazila
- Anonymní
- 15.08.26
- 4075
Možná jsem zareagovala ostřeji, než bylo nutné. Ale jak jde o moje děti, tak se neznám. V poslední době se mi stává stále častěji, když jdu s kočárkem Prahou, že dostávám nevyžádané rady. Vrchol...
Zjistila jsem, že nejromantičtější věta po dětech zní: „Já to uklidím.“
- Anonymní
- 15.08.26
- 497
Kdysi jsem toužila po vyznání lásky, květinách a spontánních překvapeních. Dnes mi stačí, když manžel pronese jednu jedinou větu. Ne, není to „Miluju tě“. Je mnohem romantičtější.
Učitelka chce, ať si dceru (4) beru po obědě domů. Důvod mi přijde absurdní
- Anonymní
- 15.08.26
- 4407
Prázdniny ještě neskončily a já už se děsím září. Ne kvůli rannímu vstávání, nemocem ani tomu, že zase začneme hledat bačkory pět minut před odchodem. Děsím se jedné úplně obyčejné věci. Spaní po...
Třeboň na kolech zní romanticky. Dokud s vámi nejede dítě, které nechce šlapat
- Anonymní
- 14.08.26
- 2175
Třeboň, rybníky, cyklostezky, krásná příroda a pohodový rodinný výlet. Přesně tak jsem si představovala naše cyklovýlety. Jen jsem trochu zapomněla na jednu zásadní věc. Děti. A hlavně na to, že...
Chtěla jsem si užít slunce. Spálila jsem se i tam, kde bych to opravdu nečekala
- Anonymní
- 14.08.26
- 1925
Myslela jsem si, že už jsem dost stará na to, abych věděla, jak se chránit před sluncem. Namažu obličej, ruce, ramena, nohy, záda, zkrátka všechno, co je zrovna na ráně. Letos jsem ale zjistila, že...
Nesnáším manželovy kamarády. Jejich vtipy mě uráží
- mořesnů
- 14.08.26
- 3161
Jak začne být venku teplo, naše zahrada s terasou začne fungovat jak limonáda na vosy. Jen se k nám neslétávají vosy, ale zpravidla manželovi kamarádi. S nimi se ale přistěhoval jejich břitký...
Slíbila jsem sestře zalít kytky. Na místě mě čekala drsná dřina na statku
- Anonymní
- 14.08.26
- 11033
Jsme se sestrou sice v kontaktu, ale vídáme se spíš nárazově. Já žiju typický městský život v bytě, ona se před lety odstěhovala na vesnici. Když se potkáme, tak zásadně u nás ve městě na kafi a...
Je divné, že jsem se rozbrečela, když jsem přihlašovala fenku na kastraci?
- Anonymní
- 14.08.26
- 878
Naše fenka už má devět měsíců a je to dva měsíce po jejím prvním hárání. Rozhodli jsme se pro kastraci hlavně kvůli jejímu zdraví, když jsem ale zavolala veterináři, rozbrečela jsem se.
Chudáci děti v rozpálených třídách. Přesto bych letní prázdniny neměnila
- Anonymní
- 13.08.26
- 3141
Když vidím, jaké letos panují teploty, je mi dětí ve školách vlastně líto. V červnu seděly v rozpálených třídách a teď si říkám, co je čeká v září. Přesto bych kvůli vedrům letní prázdniny neměnila.